Sešli jsme se v bratislavském divadle a hned na počátku si pánové Milan Lasica a Marián Labuda rozdělili role. Labuda se před svým kolegou choval okázale, pokorně a nazýval ho „Velkým“. Oni mu tak vážně říkají! I novináři. Vždycky se navzájem ptají: „Už jsi mluvil s Velkým?“ Milan Lasica se tváří mírně povzneseně. Z rozhovoru byla hodinová etuda, nutno dodat, že zábavná. Vše se odehrálo pár dní před tragickou nehodou herce Labudy, když byl na cestě do našeho hlavního města.
Ve věku 73 let zemřel slovenský herec Marián Labuda |
LN: Proč jste, pánové, ještě nevstoupili do politiky?
Lasica: To je šokující otázka, proč my nejsme v politice! To je stejné, jako kdybyste se mě zeptala, proč už konečně nezápasím sumo. Vy už si asi deset let myslíte, že bych měl být politikem.
LN: Mnozí Slováci si to myslí. Před několika lety vás označili za vhodného kandidáta na prezidenta. A vy sám jste to tehdy glosoval slovy, že byste se v úřadě mohl střídat s vlastní ženou Magdou Vášáryovou.
Lasica: Aha, vidíte. Na to jsem zapomněl. My jsme v tom průzkumu každý dostali pět procent, takže dohromady nám to dělalo deset. To už bylo reálné, že bychom tu funkci mohli získat, kdybychom se střídali.
LN: Pane Labudo, co vy? V Králi Ubu rozhodně působíte panovnicky.
Labuda: To já mám v krvi. Mám to v sobě, být diktátor. Pan Lasica se teď směje, ale on moc dobře ví, proč já mám tak rád na domech balkony. Já hrozně rád řečním. Já se takhle chytím zábradlí, zapřu se a spustím. A ani k tomu nepotřebuju žádné publikum! Mě inspiruje už ten samotný balkon! Já bych jako prezident ani nepotřeboval občany. Jenom tu funkci!
LN: Pane Lasico, jak by se vám tady kolega líbil jako prezident?
Lasica: Moc by se mi to líbilo. A už by to bylo v rámci tradice, protože on hraje v divadle prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa. Mám pocit, že to představení je pro něj taková příprava.
  |
LN: Jak vnímáte roli Tisa?
Labuda: Já jsem toho prezidenta nemohl od začátku hrát tak, že je to svině. S těmi řečmi, které on tam vede, jsem se nejdříve musel ztotožnit. Musel jsem se jím nadchnout, aby ten šok z toho, jak se Tiso začne chovat po přísaze, že bude tento stát vést v duchu křesťanství a spravedlnosti, byl co největší. Protože já si pak obléknu kožený kabát a pošlu Židy do plynu. Ale do tohoto okamžiku kolem mě létají ptáčkové...
Lasica: Přes tu postavu se dá získat lehká averze k alkoholismu a k Židům.
Labuda: Ano. Ale alkoholismus tam není náhodou. Tiso bojoval proti alkoholu. Představení začíná desetiminutovým monologem zaměřeným proti alkoholu. Tiso tím sledoval to, že kvůli alkoholismu vznikla na Slovensku nenávist. Protože každý dobrý alkoholik hledá příčinu ve vás. On nikdy není na vině. Na vině jsou vždycky ti druzí. Když jde člověk s kamarády na pivo, jeho manželka vždycky nadává na ty kamarády. Ti za to můžou! Ona pak křičí: „Co to děláte z mého muže? On jinak nepije, nemá to rád!“
LN: Znáte to z vlastních zkušeností?
Lasica: Tak já ano. Samozřejmě. Já sice nejsem alkoholik, ale nemám k tomu daleko. Ženu jsem měl dlouho pryč a alkoholik se klidně ze mě mohl stát, aniž by mi v tom někdo bránil. A představte si, že jsem odolal! Ale na toto představení se trochu bojím jít, protože jestli tam budu muset poslouchat desetiminutový projev proti alkoholismu, tak nevím. Nakonec na něj dostanu chuť.
Labuda: Je to pravda. Začal by ses oblizovat. Zakázané ovoce... Ono je přece běžné, že lidé na celém světě, kteří se spolu přátelí, spolu také většinou pijí. Ale sám doma, to je něco!
Lasica: Samozřejmě že nejlepší je pít sám doma.
Marián Labuda v roce 2005.
LN: To prý dělají většinou ženy.
Lasica: Opravdu? No vidíte, to nevím. Když by si tu lahev žena otevřela s mužem, tak to už není ono. To nevím, jak by dopadlo. Proč tolik lidí říká, že pít sám je strašné? Proč? Vždyť je to tak pěkné! Ale víte, musíte u toho sedět doma, kde jste blízko své postele.
Labuda: Mám doma obraz, kterého jsem si deset let nevšiml. Ale otevřu si lahev, napiju se a v tu chvíli se s tím obrazem začnu sbližovat. Pak si všimnu skříně, o které už ani nevím, že v pokoji stojí. A začnu ji objímat, něžně na ni mluvit... Ty věci najednou dostanou smysl. Asi před třiceti lety jsem viděl báječný ruský film. Odehrával se ve starobinci. Byl tam správce a ten si rád vypil. Zavolala si ho k sobě ředitelka ústavu a řekla mu: „Vy jste takový schopný člověk, všechno uděláte, je na vás spolehnutí, proč ale tolik pijete?“ A on jí odpověděl: „Víte, soudružko ředitelko, já bych s tím i přestal. Ale člověk si dá jednu skleničku, potom druhou a začnou se mu rýsovat perspektivy...“ A já myslím, že to je ten hlavní důvod, proč pijeme.
Lasica: Nádhera, ne?
Labuda: A za to všechno mohou Židi. Když jsem ještě nehrál Tisa, byl jsem pozván na jednu židovskou oslavu. Já jsem byl jediný Nežid. Ale byl jsem jejich přítel a vyznavač této komunity. A jako jediný jsem tam pil! A jak jsem si tak dával jednu skleničku za druhou, začal jsem se chovat jako správný alkoholik: „A teď vám povím pravdu! Víte, proč vás nikdo na světě nemá rád? Podívejte se na sebe! Já jediný tu piju alkohol a vy minerálku! Divíte se Tisovi?“
LN: Co vám na tohle řekli?
Labuda: Tvářili se kysele, ale začali si taky objednávat. Snažili se překonat můj aktuální antisemitismus a dali si trošku alkoholu. Udělal jsem s nimi dobrý kus práce.
LN: Překvapily mě reakce, které toto představení doprovázejí. Ve foyer divadla občas někdo z diváků chodí a přesvědčuje ty ostatní, že Tiso měl i pěkné vlastnosti...
Labuda: Ano. Židi si myslí, že Tiso není dost vykreslen jako svině, a zastánci Slovenského štátu ho naopak brání. To je jasný důkaz, že představení je vyvážené, protože ani jedna strana není uspokojená. Na začátku jste se ptala, proč nejdeme do politiky. Na toto představení chodí představitelé z Ústavního soudu ČR, z Nejvyššího kontrolního úřadu ČR, Motejl, vaši politici... Ale ze slovenské politické reprezentace ani noha! Na premiéře byli jen ti, kteří již končí. Ale ti, co jsou ve svých funkcích? Nikdo! Ani z církevní hierarchie! Kromě obyčejných kaplanů a farářů, kteří přišli inkognito.
LN: O čem to svědčí?
Labuda: Teď si dáme pauzičku s focením, ano? Já si zakouřím.
Lasica: To je jistý druh pokrytectví.
LN: Já to do rozhovoru stejně napíšu.
Labuda: Tak jo. Tak foťte. Ale vážně. Foťte! To, že politici na toto představení nejdou, znamená, že Tiso je pro Slováky stále choulostivé téma.
Lasica: Prostě se bojí zaujmout k Tisovi jasný postoj.
Marián Labuda si s Bolek Polívkou zahrál ve filmu Roaming,
LN: To nesvědčí o moc velké odvaze slovenských politiků.
Lasica: Politik je stále před volbami. A kvalita volebních hlasů není rozhodující. Rozhodující je počet.
LN: Ptala jsem se na vaše případné angažmá v politice, protože u nás se herectví jako výchozí pozice docela osvědčilo. Když Vítězslav Jandák přijal nabídku stát se ministrem, budilo to pobavení, nebo zděšení. Ale on se během pár týdnů stal nejpopulárnějším politikem v zemi.
Lasica: Víte, pan Jandák je takový ten přátelský, žoviální...
Labuda: Bodrý!
Lasica: A tím si získává popularitu.
Labuda: Já bych ho charakterizoval takto. Vítězslav Jandák jako kolega herec se mnou dělal jednu televizní inscenaci. A teď vám řeknu, proč je oblíbený. Ve městě, kde jsme točili, byl takový obchod s chlebíčky a saláty. A já, když jsem viděl toho Jandáka, s jakou rozkoší on ten chlebíček jedl... Na něm bylo vidět, že to nehraje. Nejvyšším vrcholem českých vynálezů jsou přece chlebíčky! To nikde jinde na světě není! To charakterizuje český národ - kdo má rád obložené chlebíčky, vyhraje. Samozřejmě že Jandák musí být populární. Já jsem si ho s těmi chlebíčky i vyfotil. Potom vám to ukážu. Kdybyste viděla, jak ten chlebíček dokázal prožívat! S jakou chutí!
LN: A vy dva jíte chlebíčky?
Lasica: Samozřejmě. V Praze na Václaváku si na ně pokaždé zajdu. Jsou úžasné. Je to velký český vynález.
LN: U vás se snad nedají koupit?
Labuda: Dají, ale ne takové jako u vás.
LN: Jaké politiky mají Slováci rádi? Právě Jandák občas používá méně vybraný slovník, vypravuje o tom, že měl spoustu žen, a v tisku popisuje, že byl své manželce nevěrný...
Lasica: Na Slovensku není moc vítáno, když je politik až tak upřímný. Široké vrstvy dávají přednost razantním politikům. Nakonec vzpomeňme si na Vladimíra Mečiara. Jemu lidé důvěřovali, protože byl autoritativní a smělý. Smělost Slováci vysoce oceňují...
Labuda: Počkej. V době Mečiara jsem se šel v Praze odpoledne projít po Starém Městě. Pražáci měli v oknech vyložené polštáře, opírali se o ně, a když mě viděli, volali na mě: „Pane, pojďte sem! Pojďte nám něco říct o panu Mečiarovi!“ To bylo v roce 1992 a Češi obdivovali Mečiara. Jim nevyhovoval Pithart. Mečiar byl v Čechách fenomén. Chtěli vědět, kde žije, v jaké jeskyni, kolik má hlav... A ty pokračuj.
Lasica: Jak můžu pokračovat, když jsi mě přerušil uprostřed slova? Já jsem už zapomněl i to slovo. Ale jasně. Byl smělý, byl razantní a bojoval za spravedlnost. Ovšem „spravedlnost“, to je už abstraktnější pojem. Bojovat za ni se ale vždycky vyplatí.
Labuda: Pípá vám diktafon.
LN: To je inzulinová pumpa.
Labuda: Vy jste diabetik? Gratuluji! Těší mě! Já taky!
Lasica: I já vám gratuluji! Já jsem taky diabetik! On má inzulin. Já mám jen tablety. (vstáváme a vzájemně si gratulujeme)
LN: I my máme někoho razantního a autoritativního - Jiřího Paroubka.
Lasica: Je obdivuhodné, jak ČSSD, která byla úplně na dně, za pár týdnů dostal zase na standardní úroveň. Její bývalý vůdce pan Zeman, který ji nejdříve postavil na nohy, dělal vše pro to, aby se strana po jeho odchodu rozpadla. A dost se mu to dařilo. Pan Paroubek ji zase vyzdvihl. Jak - to už je jiná věc.
LN: Jak na vás působí?
Lasica: Působí na mě přesně tak, jak jsme o tom před chvílí mluvili. Jako bodrý a rozhodný člověk. Není váhavý. A to je v politice dost důležité.
Labuda: A též není náhodou, že Paroubek přišel z Restaurací a jídelen! Rozumíte? To jsou zase ty chlebíčky! Tam je třeba hledat ten důvod popularity. Vy nepotřebujete politiky z nějakého Prognostického ústavu. Vy potřebujete Restaurace a jídelny.
Lasica: To je pravda. (Labuda): On to český národ cítí. A pan Paroubek rozumí jídlu. Češipotřebují politika, který rozumí jídlu. Z dob komunismu si pamatuji kameramana Lebedu, který - když si vypil - říkal: „Nejdůležitější je mít plnou lednici! To je jistota!“
Slovenský herec Marián Labuda
LN: Nevymyká se této teorii Václav Klaus?
Lasica: Tak je pravda, že on vypadá, že jí jenom proto, aby žil. (Labuda): A teď z mého osobního hlediska - Klause popisuje ve své knížce jeho kolega z vlády a Prognostického ústavu Ježek. Když byl natočen film Vesničko má středisková, na který všichni chodili, Ježek o filmu hovořil v Prognostickém ústavu. Klaus se na to šel tedy také podívat a druhý den prohlásil: „Pánové! Já na tom filmu byl včera. Co blbnete? Vždyť to je takové JZD, hnůj se tam nosí v modrákách!“
LN: Ján Langoš tvrdí, že Slováci si neumějí poradit s lehce nabytou svobodou. Má pravdu?
Lasica: Ano. Ale to je problém všech, kdo získají svobodu ze dne na den. Nevím, že by se u nás za svobodu nějak příliš prolévala krev. Svoboda je problém, protože najednou nevíte, kudy kam. Předtím jsme přesně znali směr a jen jsme mohli říkat, že je to špatně. A teď si ho musíme určit sami. Někdy je jednodušší žít v područí.
LN: A co víc vyhovuje Slovákům?
Lasica: Historicky bychom se mohli přiklonit k tomu, že Slováci jsou zvyklí být v područí a tak trošku proti tomu jako protestovat.
LN: Vyhovovala by dnes Slovákům spíš situace, kdy by byli součástí Československa a neúspěchy by svalovali třeba na Prahu?
Lasica: Víte, to, co dříve říkali Slováci o Praze, dnes říkají zas o Bratislavě. Vždy si umíme najít nějaký důvod. Já jsem byl proti rozpadu Československa, ale dnes je ta situace už passé. Ano, byl jsem zastáncem toho, abychom se nerozdělovali a... (Labuda): ... a já jsem nedostal vyznamenání! Všichni od Václava Havla dostali a já ne. Na mě zapomněl.
LN: Vy jste, pane Lasico, dostal těsně před listopadem zasloužilého umělce. Tehdy jste řekl, že ho přijmete, jen když ho dají i Júliu Satinskému. Ten z vás musel mít radost...
Lasica: No tak ano! Když jsem se dozvěděl, že to právě na mě ďábelsky chystají, mohl jsem říct, že to nechci, a někam odjet. Ale zvolil jsem zbabělejší cestu a řekl jsem, že když to nedají i Satinskému, tak já to odmítnu. Udělal jsem to s nadějí, že mu to nedají. Ale oni mu to dali.
LN: Co vám na to Satinský řekl?
Lasica: Nic. Přišel i s manželkou. (Labuda): Ale Satinský měl rád vyznamenání. No vážně!
LN: Nikdy vám to nevyčítal?
Lasica: Já jsem to bral jako husarský kousek. My, kteří jsme byli tak dlouho outsidery, jsme najednou dostali zasloužilého umělce...
Labuda: Bavili jsme se o tom rozdělení. Ano, já jsem byl také proti. Měl jsem teorii, kterou jsem všude hlásal. Když jsou spolu čtyři Slováci - a je jedno zda bezdomovci nebo univerzitní profesoři - a jeden z nich odejde na záchod, ti tři zbývající ho hned začnou pomlouvat, že je debil. Ten se vrátí a jde na záchod jiný. A ti tři okamžitě zase začnou říkat, že je to idiot... Tady na Slovensku si nikdo nikoho neváží.
Lasica: A když tam náhodou zůstane některý z nich sám, tak začne nadávat sám na sebe. Všichni to tak budou dělat. Tedy kromě mě.
LN: Kromě pana Velkého?
Lasica: Já jsem vážně nikdy neslyšel, že by mi tak říkali.
Labuda: Já o tom tedy vím.
Lasica: Já jsem byl pro udržení Československa z jednoduchého důvodu. Myslel jsem si, že ten marasmus, ve kterém jsem celý život žil, zapřičinili komunisti. A ne Češi. Ale ukázalo se, že si to lidé tady nemyslí. Byl jsem tím dost překvapen. A výsledek je, že jsme samostatní a komunisti jsou v parlamentu.
LN: Souhlasíte s panem Labudou, že Slováci si sami sebe neváží?Lasica: Je těžké najít tady někoho, kdo by byl přirozenou autoritou. Především pokud ještě žije.
LN: Co říkáte tomu, že premiér Paroubek by ve prospěch České republiky, respektive českého exportu, rád oživil značku Československo?
Lasica: Ale no tak ať se Česká republika nazývá Baťa! To je lepší!
LN: Nebo Jágr.
Lasica: Baťa-Jágr. Ano. To je kratší. A ještě by se tam někde mohlo vsunout „demokratická“.
Labuda: Demokratická Baťa-Jágr.
LN: Je to pěkné, že si takhle rozumíte.
Lasica: My se máme rádi. Pan (Labuda) má ke mně úctu, jak jste si jistě všimla... Ale odsud potud.
Labuda: Já k němu mám úctu, protože pocházím z vesnice. A na venkově se vždy jasně odděloval pracovní den od víkendu. A den od noci. Já jsem přišel z naší vesnice sem do Bratislavy a poprvé, kdy jsem pana Lasicu uviděl, byl jsem v šoku. Bylo asi půl druhé odpoledne a on vyšel v pyžamu ze zatemněné ložnice! V pracovní den o půl druhé rozespalý a v pyžamu! Od té doby byl pro mě autorita. Já se o něco takového snažím celý život a dnes si také někdy tento luxus dovolím.
Marián Labuda v roce 2005.
LN: A jde vám to?
Labuda: Ano. Já totiž považuji za největší svobodu, když můžu po snídani vzít noviny a vlézt do postele. Za tohle stálo za to cinkat klíči. Já seru na Dzurindu, seru na Paroubka, pro mě je svoboda tohle.
LN: Pane Lasico, za co si svého kolegy vážíte?
Lasica: Pana Labudy si vážím za to, že se mu ze skromných poměrů podařilo dostat až k nám do hlavního města a prorazit. A jezdí i k vám...
Labuda: A taky trochu do Maďarska... Jen pověz pravdu. Povídám vám historku o svém kolegovi, který má pocit, že je mu to Československo už tak jako málo. Řekl jsem mu: „Víš co? Jdi si sednout na Times Square! Já tam byl. Tehdy jsem měl zlomený kotník, takže jsem nemohl chodit se svými kolegy. Tak jsem si sedl na lavičku na Times Square a tam kolem mě procházely desetitisíce lidí. Seděl jsem a říkal si: „Sleduje mě někdo?“ Lovil jsem mezi lidmi pohledem. Chtěl jsem se s někým střetnout očima. Dvě hodiny jsem hledal Slováky. Nic. Pak jsem si říkal, že mě přece mohou poznat i Češi, takže jsem hodinku věnoval Čechům. Pak jsem zkoušel Maďary, Poláky... Nic! Za pět hodin ani ťuk!“ Tehdy jsem se vyléčil z toho, že mě musí všude znát. A vyprávěl jsem to kolegovi z Prahy, který má umělecké jméno M. B. Donutil...
LN: Proč M. B.?
Labuda: Miroslav Bůh Donutil. Ten by se na Times Square divil. Nikdo by ho tam nepoznal. I když jeho možná ano.
Lasica: V jeho interpretaci.
LN: Kdo z vás dvou má větší úspěch u žen?
Labuda: On! A já vám povím jeho recept. Já jsem to zkoumal, on na to má totiž svoji techniku. Je to síla osobnosti, lehký nezájem a poslední stadium... Teď nevím.
Lasica: Třetím krokem je útěk.
LN: Utíkáte tak rychle, že vás ženy nedoženou?
Lasica: No, někdy mě doženou. Julo Satinský o mně říkal, že Lasica je člověk, který vypadá, jako kdyby potřeboval okamžitou pomoc, a na to ženy letí jakou vosy na med.
LN: Nepotřebujete pomoc?
Lasica: No ano!
Labuda: Ale vy si dobře rozumíte. S panem fotografem bychom měli vycouvat. Všiml jste si, co se tady děje? Ale já vám aspoň dám tip na titulek: „Diabetici si podali ruce přes Moravu.“
Marián Labuda(73) vystudoval DAMU v Bratislavě, byl dlouholetým členem Slovenského národního divadla (SND), působil také v Divadle na korze a v Nové scéně. Hrál především v komediích a na svém kontě má řadu významných filmových rolí (Vesničko má středisková, Žebrácká opera, Zahrada, Král Ubu, Všichni moji blízcí a další).
Milan Lasica (74) je herec, režisér, textař, zpěvák a moderátor. Vystudoval dramaturgii na Vysoké škole múzických umění. Koncem 60. let působil v Divadle na korze, od začátku 70. let se potýkal se zákazy režimu. Většinu kariéry prožil po boku Júlia Satinského, s nímž se dal dohromady v roce 1959. Dvojice L+S fungovala až do smrti Satinského. Dnes Lasica šéfuje Štúdiu L+S, kde rovněž hraje a režíruje.
