20. dubna 2019 6:34 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Park má mít svého zahradníka, říká zahradní designér Ondřej Fous

Zahradník, zahradní designér, perenář, vysokoškolský pedagog a publicista, to... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zahradník, zahradní designér, perenář, vysokoškolský pedagog a publicista, to... | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Zahradník, zahradní designér, perenář, vysokoškolský pedagog a publicista, to všechno je Ondřej Fous, který už léta trpělivě bojuje za obrodu zahradnického řemesla. Loni se autorsky významně podílel na krajinářském řešení a na revitalizaci zanedbaného prostoru Čelakovského sadů a okolí Národního muzea v Praze.

LN Jak si vás zahradnické řemeslo našlo?
Pokračuji v rodinné tradici. Náš nejstarší zaznamenaný předek, Pavel Fous údajně narozený roku 1600, hospodařil a včelařil u staré tvrze Zavlekov u Klatov. V té chalupě Fousové pořád žijí: vyháněl jsem tam jako kluk na pastvu husy veliké jako já. Naproti tomu dědeček z matčiny strany byl štěpař na Džbánsku, rouboval pláňky po mezích i alejích. Miloval šeříky a zahradník prezidenta Masaryka z nedalekých Lán mu poradil, ať se vydá do tehdy největšího syringária v Molitorově pro rouby. Vysadil z nich podél rybníka šeříkový taras, který je tam dodnes a starost o něj padla na mě. Vyrůstal jsem v Mělníce, kde se moji rodiče seznámili v zahradnictví Vyskočil. Podle svědků jsem v útlém věku prohlásil, že tulipán je nejkrásnější kytka na světě, a bylo rozhodnuto.

LN Po střední škole zahradní v Mělníce přišlo vysokoškolské studium v Lednici?
Ano a atmosféra devadesátých let byla výjimečná, staří fachmani studentům fandili a přáli jim, aby dosáhli v životě, čeho oni nemohli. Potkal jsem se na Mělníce například s Františkem Smýkalem, velkou zahradnickou osobností. Lednické studium jsem pak přerušil a odjel poprvé do Anglie. Pracoval jsem pro The National Trust a ve školkách, což přepsalo můj světonázor. Cestování mě pohltilo a přišla Jižní Amerika, Japonsko a další padesátka zemí včetně mojí zamilované Barmy. Letenky ovšem něco stojí, a tak jsme se v roce 1996 s kolegou Martinem Hajmanem dostali k první vilové zahradě. Byla to vila zahradníka v Mladé Boleslavi z doby před první světovou válkou. Během školy jsem jezdil stopem a měl jsem přitom setsakramentské štěstí na klienty s velmi zajímavými životními příběhy. Zejména navrátilce z emigrace. V roce 2005 pak přišla velká výzva.

Čelakovského sady
Čelakovského sady


LN Co to bylo?
Inéz a Jim Cusumanovi, majitelé zámku ve Mcelích, mě přizvali ke spolupráci a během deseti let jsme zámecký park proměnili v kvetoucí zahradu. Původní anglický park byla různorodá kompozice zakončená působením civilní obrany. Destrukce byla děsivá. Místo mělo ovšem sílu. Vesnice vždy stála na okraji temného hvozdu, dole byly bažiny a staroslověnské slovo mčieti, ze kterého název Mcely pochází, znamená vléci břímě osudu. A to byl pro mě příběh. Místo tu má temná stránka buků i dubů a zároveň světlá stránka růží a jablek, zde tolik oblíbených. To jsem sešil jako nití poměrně šíleným nápadem, kterému se říká šalvějový šál: dvanáct tisíc jich je vysazeno v půl kilometrovém pruhu přes celý park. Kvete v červnu a pak remontuje během podzimu.

LN Následovaly další zámecké projekty?
Ano, dva tři. Nicméně dlouhá léta jsem se věnoval vilám a jejich zahradním architektům. Jako by se všichni znali. Například Alois Josef Kulišan pracoval pro stavitele vodovodů Svitáka ve Staré Boleslavi, ale také pro Karla Čapka. K němu chodil zase na zahradu Vladislav Vančura, který sám měl zahradu od Zdenky Košákové, první české zahradní architektky. Čapkovým přítelem byl i spisovatel a lékař František Langer, kterému zahradu projektoval Otokar Fierlinger, stejně jako Benešům v Sezimově Ústí. Nebo vila Helenka, stavěná pro dceru premiéra Švehly se zahradou od předního zahradního architekta Josefa Kumpána. Z nedávných projektů vyzdvihnu práci na zahradě Karla Čapka se Štěpánkou Šmídovou a zahradu Otty Rothmayera, na které pracuji se Štěpánem Špoulou a Marií Gelovou.

LN Vaše jméno je spojeno také s oblíbeným zámeckým zahradnictvím ve Ctěnicích...
Oživujeme je už dvanáctou sezonu. Jde o dílo celého týmu lidí: projekt nabízí zahradnickou alternativu. Nejde o návrat do historie, zahradnictví je poměrně moderní, ale snažíme se pracovat v duchu řemesla. Máme vlastní matečné rostliny, opatrujeme je ručně a osobně, mícháme si vlastní zem. Prověřujeme a otužujeme všechny námi pěstované pereny. Snažíme se lidem nabídnout jiný výpěstek, než vidí všude okolo.

LN Se současným boomem návratu ke kořenům předpokládám, že zákazníků přibývá.
Jak se to vezme. Od starších ročníků jsme slýchávali, jak se naše zahradnictví podobá těm, která existovala dříve. Teď už ale přicházejí lidé, kteří takové zahradnictví nikdy neviděli. Generace pivoňkově-rudbekiová odeznívá a přichází ta mojitově-levandulová. Řada lidí dnes rostliny chápe víc přes kuchyň než přes krásu. Je na nás, abychom našli způsob, jak sdělit, co děláme.

LN Je samotná krása ospravedlnitelný důvod k existenci?
Proč ne? Krása má být přinejmenším součástí hodnocení. I když: rostliny ze skleníku pěstované pod chemií mají vysoký koeficient „krásy“, ale jsou falešné jako pětník. My nabízíme rostliny pěstované přirozeně v místě, v kompostu a jsou otužilé. Pro nás je prvořadé, aby rostliny přežily a do krásy rostly. Ne všichni v tom tu hodnotu vidí. Věřím, že v zahradnickém oboru nastane určitá obroda, protože způsob, jakým se dneska rostliny pěstují, je až na výjimky opravdu příšerný, na úrovni slepic v klecových chovech.

LN S potřebou autenticity možná souvisí i vaše inspirace obdobím první republiky...
Mám k němu kritický obdiv. Když srovnávám období před první světovou válkou a období první republiky s dobou mezi rokem 1990 a dneškem, jsou to podobné časové intervaly. Dívám se, co zvládli oni – a to měli válku i krizi, a co jsme zvládli my. Byli schopni své osobní cíle upozadit pro cíle společné. Stíny těchto časů jsou ale leckdy poučnější než jejich lesk.

LN Vývoj společnosti přerval komunismus. Je možné se i ve vaší branži dnes podívat třeba do Německa nebo do Rakouska s tím, že právě to je situace, kde my budeme třeba za dvacet let?
Dohánění Západu je pryč. Přervání komunismem je v naší branži částečně fikce, zahradnické struktury se tady paralelně vyvíjely, ač redukované na míru společenské potřeby. Tato práce byla od 90. let velmi dramaticky upozaděna. Teď hledáme naši vlastní identitu, okopírovat cokoliv venku a razítkem to přenést sem už selhává. Je prázdné mluvit o dynamických společenstvech a „přírodě“, když využíváte technologie a ideová východiska ze 70. let, mířící jaksi opačným směrem. Vidím to jako problém i na svých studentech.

LN Nepřicházejí s kreativním řešením situací?
Studenty svádí jednoduchá řešení a vytváření kompozic z polotovarů. Vedu ateliér „Dynamika v kompozici rostlin“ na suchdolské zemědělské univerzitě, a ještě jsem nabídl všem studentům podobných oborů tzv. „perenářskou školu“ s letním praktickým a zimním teoretickým turnusem. Základní tvůrčí postup od analýzy k syntéze se vytrácí a studenti umisťují produkty bez vnímání místa. Věřím ale tomu, že se mnozí vymaní a půjdou svou cestou. Nezbývá než nabízet alternativy a otevírat okna šancí. Pak už je to na nich.

LN Vloni v souvislosti s výročím republiky proběhla hromadná výsadba památných stromů, to vás jako zahradníka musí těšit.
Bojím se o ně. Sentiment je past: když se musí zanedbané stromy kácet, lidé píšou petice a přivazují se k nim. Čtyřicet let se o ně nestarali. Sypeme peníze do zmrzačených stromů a nejsme schopni nově vysazené ani zalít. Zkuste najít pěknou mladou alej. Třeba lípy na vstupu průhonického parku sázené Ivanem Staňou. To chtělo odvahu a zodpovědnost. Kácet, sázet a starat se.

LN Zlepšuje se z pohledu člověka vašeho oboru kvalita veřejného prostoru?
Spíše se mění. Globální aspekty dnes smazávají rozdíl mezi Západem či Východem a je na nás, co s tím uděláme. Vloni jsme dostali příležitost změnit přemýšlení o veřejném prostoru díky práci na pražských Čelakovského sadech a okolí Národního muzea. Jeden z nejzanedbanějších prostorů, přímo uprostřed Prahy, se stal výkladní skříní zahradnického řemesla. Parku jsme založili i facebookové stránky, kde naši práci vysvětlujeme. Snažíme se získat pozornost návštěvníků, protože jedině na nich přežití parku záleží.

LN V čem je tento projekt jedinečný?
Vnímáním rostlin. Právě podpora podmínek pro jejich život byla prioritní. Na první pohled je patrné zpřehlednění prostoru a změna jeho estetické kvality, ale vysadili jsme sto tisíc nových rostlin. To není málo. Jde o kolektivní dílo více než stovky zahradníků, odpadl souboj o nejnižší ceny a vypukl boj o kvalitu. Prakticky všechny technologie, které jsou použity, jsou inovativní: například prokořenitelné buňky pro stromy, které zajišťují trvalý přísun půdního vzduchu i vody a tak umožňují přežít i v extrémních podmínkách.

LN Jsou v parku nějaké rostliny typické přímo pro Prahu?
Uprostřed stojí například lípa, kterou sázel Václav Havel s Alexandrem Dubčekem. Po letech zanedbání je ve velice špatném stavu. Z původní kompozice zůstaly dva staré duby, lípa a jeden platan. Samozřejmě nechybí v Praze hojné jerlíny ani trnovníky. Sehnat trnovník pražský, který byl v roce 1924 vyšlechtěn speciálně pro Prahu, byl jeden z nejobtížnějších úkolů. Něco jako když Saturnin v červenci sháněl škrabošky čerta a Mikuláše. Podařilo se a vrátili jsme je do stromořadí podél ulice Mezibranská. Polovina rostlinného bohatství vychází z naší domácí flóry. Doplnili jsme ale i tehdy časté rostliny přivážené z Ameriky a některé tehdy oblíbené francouzské odrůdy. Vypátrali jsme historické odrůdy tulipánů a narcisů, sáhli jsme i po tradičním šlechtění průhonických primulí. Už to kvete.

LN Počítá se u tohoto nově vytvořeného prostoru s intenzivní údržbou?
Bojujeme o ni. Klíčem ale není intenzita, nýbrž odbornost. Celý model údržby pražských parků by se měl zásadně změnit a toto může být první vlaštovka. Máme připravený plán péče a skupinu autorského dozoru, bohužel jsme stále naráželi na příslušném odboru životního prostředí. Nakonec pomohl místostarosta a noví radní, kteří si nechali věc vysvětlit. Dlouholetou smlouvu na údržbu má nadnárodní korporace uklízečů a mnohým to vyhovuje. Nám vůbec. V Praze je obecně situace mnohde horší než na malých městech, kde už lidem došla trpělivost a pochopili, že každý park má mít svého četníka a zahradníka. Na nejspodnější úrovni dnes funguje celá řada velmi profesionálních lidí, jejichž práci soustavně ničí nesystémové kroky různé povahy. Profese chybí.

LN Například?
Například zálivka stromů na stavbě probíhala, protože jsme se všichni zahradníci shodli na tom, že je to nutné, ačkoliv to nebylo předmětem zakázky. Tento přístup v pražských parcích často schází. Kropicí vozy jezdí mezi turisty s čistou vodou a lípy na Václaváku se nechají uschnout. Ukazuje to, jak je nutné sázet stromy koncepčně a zodpovědně: často čelíme dotazu, proč na prostoru mezi bývalým Federálním shromážděním a budovou Národního muzea nejsou stromy. Jenže na osmi tisících čtverečních metrech je zde asi jenom 8 % ploch, kde nejsou sítě, tubus metra, podzemní chodba nebo jiné konstrukce. A stavět se tu bude ještě mnohem více. Věřím, že tu jednou stromy budou, ale sázet je tam nyní by bylo stavění dekorací.

LN Jak se tedy dohodnout s inženýry?
Je důležité stromy chápat a projektovat jako další inženýrskou síť. Třeba František Thomayer na konci 19. století, když sázel stromy na Václavské náměstí, dal k lipám vystavět zdi chránící pod zemí jejich kořenový prostor před únikem plynu z veřejného osvětlení. Stálo to asi 25 tisíc zlatých, tehdy úctyhodná suma, ale ani dneska to není levné. Pokud vzrostlý strom s prokořenitelným prostorem vyjde na 200 tisíc korun, pak to je přiznání reálné hodnoty stromu pro veřejný prostor. Vysadit neznamená zakopat a na to by si společnost měla zvyknout, pokud s námi stromy mají ve městech žít.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!