Úterý 23. dubna 2024, svátek má Vojtěch
130 let

Lidovky.cz

PEKÁRKOVÁ: Dávný příběh o odpouštění. Tlumočení v hospicu odhalí zapomenuté příběhy

Lidé

  5:00
Tlumočit v hospicu, to je silný zážitek. Pacientům obyčejně zbývá jen pár dnů nebo týdnů života a personál se, se střídavým úspěchem, snaží navodit atmosféru klidu a pohody tváří v tvář smrti, jaká člověka, který to důvěrně nezná, leckdy nadlouho rozhodí. Seznamovat se s umírajícím, to není pro každého.

Spisovatelka Iva Pekárková foto: MAFRA

A tak jsem, když mě poslali tlumočit do hospicu pro ženu jménem Brunhilde O’Reilly, tajně doufala, že si agentura popletla jazyky a já se nebudu muset seznamovat s dalším člověkem těsně před jeho smrtí a přijímat do sebe jeho bolest, protože tu já pokaždé nasaju jako houba.

Ale Brunhilde byla Češka. Tedy – tvrdila to o sobě krásným spisovným jazykem a odmítala si povídat jakoukoli jinou řečí. Vlastně to byla sudetská Němka. Odsunuli ji, když jí bylo dvacet – a bylo to pro ni velké překvapení. Měla totiž už čtyři roky známost s Čechem Josefem, a toho kdyby si vzala, směla by v Československu zůstat. Jenže jí všechno pokazila mladší sestra Růžena – tehdy si říkala Rose. To šestnáctiletá poupátko jí Josefa hbitě přebralo, a než se Bruni nadála, už putovala Evropou a nikde pro ni nebylo místo.

Nakonec se dostala do Anglie a provdala se za O’Reillyho. Byli spolu skoro šedesát let, než umřel, a byl to dobrý život, nestěžuje si. Ale teď, když už jí rakovina nedovolí ani chodit, ani jíst, ani se sama umýt, na dobré časy nevzpomíná. Vrátila se do doby, kdy měla ráda Josefa a kdy ji Josef zradil.

Josef ji zradil, ale jeho zrada nebolela tolik jako zrada sestry Růženky.

Do hospicu si mě pozvali, abych zjistila, co si Bruni přeje. Opakovala jim to už dlouho, stále zoufaleji, ale oni jí nerozuměli ani slovo. Odmítala se bavit anglicky.

A personálu trvalo dlouho, než vypátrali, co to je, ten divný jazyk, kterým mluví. Nebýt polské uklízečky, možná by na to vůbec nepřišli.

Bruni si přála mluvit se sestrou. Ano, s tou zrádkyní, se kterou si nevyměnily ani slůvko od roku 1946. Jako zázrakem se mi podařilo sehnat Růženčino číslo – měla pevnou linku a Josefovo příjmení. Když jsme jí zavolali, zvedla telefon.

„Odpustila jsem ti,“ vypravila Bruni ze sebe. „Trvalo to dlouho, ale odpustila.“ Růženka jen tiše plakala a pak mě požádala, ať Bruni vysvětlím, že ona sobě neodpustila nikdy. Ale osud ji potrestal: Josef ji celý život bil, věčně byl ožralý, chodil za ženskými – ulevilo se jí, když ho pochovala.

Bruni Růžence pověděla, že má už pět let rakovinu. Naplánovala si, že v neděli umře. Dlouho společně plakaly a rozloučily se.

V neděli Bruni umřela. Klidná a smířená.

Autor: