8. července 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

PEKÁRKOVÁ: Jak jsem naučila kohouta kokrhat

Slepice a kohout - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Slepice a kohout - ilustrační foto. | foto: Shutterstock

„Kchů-chrů!“ rozléhalo se sousedstvím, zároveň chrchlavě a úpěnlivě. „Kchů-chrů! Chrů!“ Vylezli jsme na stůl na naší zahrádce a zjistili, že ob dva dvorky od nás bydlí nádherný, přímo výstavní kohout. Měl rudý hřebínek, kterým si pohazoval jako frajer patkou, peří s odlesky ve všech barvách duhy a masivní pařáty bojovníka.

A tohle vznosné stvoření si vykračovalo po kleci, vždycky pět a půl kroku tam a pět a půl kroku zpátky, a vydávalo ze sebe tesklivé: „Kchů- chrů!“

„Neumí kokrhat!“ došlo nám. Dočetla jsem se už dávno, že zpěv ptáků není zakódovaný v genomu. Ptáci dědí jen schopnost zpívat a každý se pak musí ten správný zpěv naučit od rodičů. Teď jsem to konečně viděla – nebo spíš slyšela – v praxi. Chudák sousedovic kohout v životě neslyšel kohouta kokrhat a ten podivný pokřik nejspíš pochytil od místní vrány. 

Rvalo mi to uši i srdce. Byl to ztracenec, přinucený žít v cizím prostředí, mimo kohoutí civilizaci, obklopen pouze lidmi. Rozhodla jsem se, že mu pomůžu. Brzo bylo experimentálně zjištěno, že ani já neumím pořádně kokrhat. Dodržovala jsem sice čtyři slabiky poctivého českého „kykyryký“, ale přes veškeré snahy jsem kokrhala s uširvoucím lidským přízvukem. Naštěstí jsem na síti objevila úžasné nahrávky kohoutího zpěvu. Zjistila jsem při té příležitosti, že i kohouti mají svá lokální nářečí a že český onomatopoický přepis kokrhání – kykyryký – nemusí být o nic přesnější než ten anglický –cock-a-doodle-doo. 

Angličtí kohouti skutečně mluví o poznání jinak než ti čeští. Našla jsem pro našeho kohouta záznam typického anglického kokrhání, jakému rozumějí místní slepice. Pak stačilo umístit laptop do okna a párkrát mu ty velebné zvuky přehrát. Chytil se okamžitě. Pár hodin ze sebe vydával zvuky připomínající „kyky-kchů“, pak přešel na „kyky-rů-rů“ – a druhý den už se se svým elektronickým učitelem překřikoval jako rovný s rovným.

Byla jsem na sebe hrdá. Jenže… Zatímco já jsem kohoutí zpěv přehrávala jen ve velmi společenských hodinách, náš žák na sousedovic zahradě svůj nově nabytý um využíval, kdykoli se mu zachtělo. Vnitřní hodiny neměl dobře nastavené – dělal virvál už od půl druhé ráno. A pak se přestal ozývat. Vylezli jsme na stůl a zjistili, že jeho klec je prázdná. „Tvůj študovanej kohout skončil jako coq au vin,“ pronesl K. smutně. 

Rok se s rokem sešel a ze sousedovic zahrady se začalo ozývat podivné „kchů-chrů“. Po kleci si vykračuje hrdý mladý kohout s leskle měděnými pírky a –„Opovaž se ho něco učit!“ klade mi na srdce K.