PEKÁRKOVÁ: Všichni černoši vypadají stejně. I v dětské mysli prosté předsudků |
Když v časných ranních hodinách ustane jeho chrápání, musí se ostatní spáči v místnosti připravit na přednášku o Hegelově pojmu duše či raném vývoji Zrzavého tvorby. Není špindíra, jen nemá čas se mýt. A když ho požádáte, aby nepokládal na váš počítač hrnek s přeslazeným kafem, vysvětlí vám, že ho tam pokládat musí, protože ho manželka pořád otravuje a nakazuje mu, aby to nedělal.
Antonín dorazil na nádraží Victoria čili na Viktorku v pátek v jedenáct dopoledne. Zavolal nám, že už je na cestě a co nevidět bude u nás.
A pak se po něm slehla zem. Telefon měl vypnutý, jeho manželka v Česku netušila, kde by mohl být, ale říkala, že je to vcelku fuk. K. se za Antonína každý večer modlil a jeho modlitby, zprvu dost naštvané („Bože, dej, ať Antonín konečně dorazí, už na něj čekáme půl dne.“), přecházely, jak plynuly dny, v úpěnlivé prosby („Bože, drž ochrannou ruku nad naším Antonínem, ochraň jeho život a zdraví tělesné i duševní, hlavně ať se mu nic nestane, ó Pane!“).
Antonín dorazil v úterý v noci. Opíral se o deštník, kulhal, vykládal cosi o Picassovi a linul se z něj třetihorní puch. Zahnali jsme ho do vany a K. obětoval kalhoty a tričko, aby se mohl převléknout, protože Antonín s sebou ze zásady nevozí náhradní oblečení. A on nám vyprávěl o svých dobrodružstvích.
PEKÁRKOVÁ: Smlouvání s obchodníky jako zajímavé lidské umění |
Neměl u sebe ani penny, a tak se rozhodl, že k nám dojde pěšky. Město mu vzalo dech. A tak se coural sem a tam, občas se zastavoval a kreslil si ho do skicáku. Západ slunce ho zastihl u Temže a Antonín se rozhodl, že u řeky přespí. Upevnil hamaku na háky nad vodou, zalezl do ní a usnul.
Zdál se mu podivný sen. Máčel si v něm ve vodě zadek. Když se probudil, zjistil, že je to pravda. Antonín netušil, že na Temži je příliv. Probrodil se ke břehu, dospal se na lavičce a putoval dál. Cesta mu trvala tři dny.
Jeho zadnice, mokrá od přílivu, se proměnila v Petriho misku, v níž si pěstoval londýnské smrady zašlých staletí. Do zmáčeného skicáku si dál maloval Londýn.
Město ho naplnilo svou velebností a Antonín byl šťastný. Tím štěstím jsme se od něj nakazili. Zas jsme si jednou uvědomili, že žijeme v jednom z nejkrásnějších měst na světě.
Díky, Antoníne!
