Paní Barbara zůstala na světě sama. Naštěstí měla kolem sebe kongregaci – skoro se chce říct partu – lidí z kostela Svaté Trojice. Scházeli se sice jen jednou týdně, v neděli v deset dopoledne, ale dělali to už tolik let, že si začali být blízcí. A měli skvělého vikáře, který činil přesně to, co mu – aspoň podle jeho výkladu – Boží zákon ukládal: pomáhal svým bližním v nouzi.
PEKÁRKOVÁ: Vánoční večírek pro chudé a ubohé |
Když viděl smutek a zoufalství paní Barbary, rozhodl se, že Spotovi uspořádá poctivý církevní pohřeb – s řečníky, květinami a uložením nebožtíka do posvěcené půdy. „Ovšem, podle doktríny pes nemá duši,“ nechal se slyšet. „Ale pohřeb přece není pro nebožtíka, je pro pozůstalé. A paní Barbara duši má.“
Kostel Svaté Trojice nemá hřbitov – je to jeden z těch elegantních neogotických kostelů, jaké v devatenáctém století vystavěli radní v Londýně v naději, že prostý lid přivedou ke zbožnosti. Jejich počet byl už tenkrát předimenzovaný a od samého začátku se nedostávalo věřících, natož mrtvých k pohřbívání.
A tak se celá kongregace, nějakých šest lidí a jeden mrtvý pes uložený v košíku a obložený květinami, odebrala do nedalekého parku, kde vikář vysvětil kus holé hlíny, tiché zákoutí pod keřem rododendronu. Nebylo to tak docela košer, půdu k pohřbívání může vysvětit jedině biskup, ale – na druhé straně – pohřbívat psa do posvěcené půdy taky není tak docela košer. Ostatně ani světský zákon nenahlíží na pohřbívání kohokoli či čehokoli ve veřejném parku příliš příznivě. Naštěstí to neviděl ani biskup, ani policajt.
Můj přítel K. jako jediný z přítomných, komu ještě nebylo sedmdesát, vykopal hrobeček. A pak ještě pomohl zasadit do země pamětní desku se Spotovým jménem a smutnou básničkou. Nakonec se společně za Spota pomodlili a rozešli se do svých domovů.
K., hluboce věřící křesťan bez denominace, měl s církevním pohřbem pro pejska trochu problém. Považoval to – tak jako mnozí jiní – za svatokrádež. Ale pak si řekl, že Bůh ve své milosti všem zúčastněným jistě odpustí.
A paní Barbara může posedět u hrobu tvora, který pro ni byl po celých šestnáct let tím nejbližším stvořením na světě. A vodit k němu i štěně teriéra, které jí teď dělá společnost.