Když mě požádaly, ať je rozsoudím, fakt jsem nevěděla, co říct. Obě kytice vypadaly stejně – byly načančané a barevné, a přestože byly pravé, působily jaksi uměle. Určitě nebyly laciné a dívky z toho usoudily, že je jejich chlapci opravdu milují. Vracely se právě z večírku, jejich boyfriendi je usadili do taxíku, z každé strany jeden, a zaklapli za nimi dvířka. Ještě jsem ani nesešlápla plyn, a už se spiklenecky usmáli a oba sklopili hlavy do mobilů. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby volali svým dalším přítelkyním, případně manželkám.
PEKÁRKOVÁ: O iluzích, lžích a potěmkiádách |
Později ten večer jsem naložila spoustu dalších dívek s kyticemi, střídavě šťastných, že je jejich miláček pozval na drahou večeři a koupil jim zlaté náušnice, a zhrzených – to když se jim restaurace zdála příliš lidová a dárek laciný.
Vypadalo to, že všechny měří sílu lásky svých drahých v librách šterlinků, které dnes utratili.
Jednu jsem nechtíc urazila: nerozpoznala jsem totiž značku kabelky, nad kterou se rozplývala. Řekla jsem jen, že je moc pěkná.
„Pěkná?!“ pustila se do mě. „Tohle je“ – značku si prosím doplňte sami, já už si nevzpomínám – „a ty řekneš, že je pěkná?!“
Nejspíš na mně bylo vidět, že nezelenám závistí, a to ji rozčílilo. „A co tobě koupil tvůj přítel – jestli nějakýho máš?“ pronesla jízlivě.
„Mně? Nic.“
„Chudinko! Jak ho můžeš vystát? Kdyby mně můj chlap nic nedal, okamžitě se s ním rozejdu. O takovýho držgrešle nemám zájem.“
Nakonec mi, nejspíš ze soucitu, dala spropitné.
A do taxíku nasedl podnapilý Ir. „Pane na nebi!“ volal. „Fakt už jsou dvě hodiny v noci? Moje milá mě zabije. Jsem já to vůl!“
Liam měl v životě dvě lásky. Svou Mary a whisky. Ty dvě na sebe odjakživa žárlily. Mary mu zakazuje whisky, whisky ho láká, ať zůstane s ní a dá si ještě aspoň skleničku. Dnes se u ní zdržel trochu dlouho. A své Mary už ani kytku nekoupí…
Nechala jsem ho vybrat z kytic, které v mém autě zapomněly zákaznice, a Liamovi se rozzářily oči.
„Ty jsi úžasná! Ale co jí řeknu? Ukousne mi hlavu, že jsem zapomněl… na pitomýho Valentýna.“
„Řekni jí to, co skoromanžel říká mně: Miluju tě čtyřiadvacet hodin denně tři sta pětašedesát dní v roce. Valentýn Nevalentýn.“
„Čtyřiadvacet. Tři sta pětašedesát,“ opakoval si Liam ty cifry, aby je nepopletl. „Jsi geniální! Zachránilas mě!“
A se šťastným úsměvem a kyticí z druhé ruky v ruce zmizel ve dveřích.