21. srpna 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Pětasedmdesátiletá Němka se naučila česky. Lidé na Západě byli v šoku, vypráví o srpnu 1968

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Ingeborg Solzin-Terber, 75letá Němka, která se učí česky. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ingeborg Solzin-Terber, 75letá Němka, která se učí česky. | foto: Yan Renelt, MAFRA

PRAHA Zamotané životní osudy mohou zapříčinit leccos: například přivést pětasedmdesátiletou Němku Ingeborg Solzin-Terberovou k tomu, aby se učila česky na letním kurzu v Praze. Jak sama říká, paradoxně za to může být vděčná okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Právě ta totiž donutila k emigraci do Německa jejího současného manžela.

Ženě, která na kurzech českého jazyka poněkud zvyšuje věkový průměr studentstva, podle jejích slov poskočí srdce pokaždé, když do Česka míří. Zemi, o které jí její muž Vojtěch Terber léta jen vyprávěl, než ji po ní mohl po revoluci provést, miluje: její přírodu, architekturu i lidi.

„Po převratu jsme jezdili do Čech tak často, jak jen to šlo – a taky mnoho Čechů jezdilo k nám do Německa. Až když mi bylo šedesát let a šla jsem do důchodu, měla jsem čas se začít učit. Šest let po sobě jsem jezdila do Prahy na třítýdenní letní kurzy češtiny,“ vypráví dáma srozumitelnou češtinou, jejíž největší vadou jsou občas chybně zvolené koncovky slov a nečistě vyslovované písmeno Ř.

Kurzy češtiny v jazykovém ústavu Univerzity Karlovy příliš mnoho cizinců ze Západu nenavštěvuje. „Se mnou ve skupině jsou lidé, kteří mají české partnery, nebo taky tři lékařky z Ruska,“ přibližuje Solzin-Terberová. Na západ od Česka má svůj domov pouze jeden Američan zasnoubený s Češkou.

Němci byli okupací paralyzovaní

Dnes má žena, která dříve pracovala jako keramička a poté v kanceláři, vřelý vztah k Česku i k Čechům díky svému manželovi. „Lidé někdy tvrdí, že lidé v západních zemích jsou otevřenější než Češi. Já to tak ale vůbec necítím. Všichni jsou moc milí, když s nimi mluvím v ulicích Prahy,“ usmívá se Němka.

Ani předtím, než Česko poznala hlouběji, ale osudy Čechů a Slováků nenechávaly Solzin-Terberovou chladnou – a společně s ní ani ostatní Němce. „Lidé byli jako paralyzovaní, když viděli, co se stalo v Československu. Měli tolik nadějí a najednou tohle,“ vypráví starší paní pohnutým hlasem.

Sama v Německu osudné noci na 21. srpna 1968 nebyla: její tehdejší muž pracoval jako inženýr a byli spolu na pracovní cestě v Bulharsku. „Všechno jsem se dozvěděla až po návratu. Neuměli jsme číst bulharské noviny, ale ani kdybychom uměli, mnoho bychom se nedozvěděli. Sami Bulhaři přesně nevěděli, co se děje. Mysleli si, že to byl boj proti imperialismu,“ vzpomíná Solzin-Terberová. Západní tisk byl proti tomu překvapivě dobře informovaný. Němci měli podle jejích vzpomínek z fotek a z tisku velmi jasnou představu o tom, co se za jejich východní hranicí dělo.

Okupace ČSSR v roce 1968

Okupace ČSSR v roce 1968

„V roce před okupací měli lidé v Německu velkou radost z toho, co se dělo v Československu. Zároveň ale pochybovali, že to dopadne dobře, mysleli si, že to Rusové nedovolí,“ vypráví Solzin-Terberová. Dění v Československu bylo předmětem hospodských diskuzí i politických úvah. „Lidé se před oním srpnem divili, že je Dubček tak neopatrný,“ dodává.

Omluvy emigrantovi

Svět není černobílý – a Terberovi to dobře vědí. Lidé nebyli lhostejní k tomu, co se v Československu děje. „Můj soused mi vyprávěl o tom, jak byl v říjnu 1968 na olympiádě v Mexiku. Když na stadion přišli českoslovenští sportovci, Němci začali skandovat Dubčekovo jméno. Za chvíli ho volal celý stadion,“ popisuje Solzin-Terberová.

Zejména její manžel ale pocítil po své emigraci podporu i z východního bloku. Bulharská přítelkyně Solzin-Terberové se jejímu manželovi po revoluci osobně omluvila za to, že musel opustit svou zemi. I bulharští vojáci totiž do Československa vpadli společně s dalšími vojsky Varšavské smlouvy – maďarskými, sovětskými a polskými. Vojtěch Terber se podle jeho manželky angažoval v kruhu lidí, kteří chtěli „věci rychle měnit“. V zahraničí ho zastihla zpráva, že se do Čech vracet nemá, protože jeho přátelé jsou zatýkáni. Jeho tehdejší manželka už vycestovat nestihla. Dříve, než se odhodlala, ji předvolali na národní výbor, kde musela odevzdat pas.

„Omluvu můj manžel zažil dokonce i od Rusa. Pracoval ve firmě, která vyvážela stroje do Sovětského svazu. Jeden z ruských delegátů, pan Veprincev z Medexportu, se při pracovní večeři dozvěděl, že manžel je emigrant z Československa. Pak se zvedl se sklenicí vína a řekl, že se jménem ruského národa omlouvá za všechno zlé, co Rusové udělali Čechům a Slovákům,“ líčí dáma zážitek z poloviny sedmdesátých let. Považuje ho za statečného člověka: v ruských delegacích na Západ bývali lidé z KGB.

Euforie po sametové revoluci

Ingeborg Solzin-Terberová má na rukou husí kůži, když vzpomíná na všechno, co její rodina zažívala po sametové revoluci. „Vánoce jsme ještě slavili s dětmi doma, ale hned po nich jsme sedli do auta a jeli do Československa,“ povídá Němka o prvním Silvestru v Čechách, který strávili s rodinou jejího manžela. „V televizi nastoupili všichni ti herci a umělci, kteří působili v šedesátých letech, ale pak už nesměli. Manžel i jeho sestra plakali,“ usmívá se.

„Když jsem do kurzů češtiny začala chodit v roce 2003, bylo tam mnohem víc lidí – i lidé ze Západu. Často přišli kvůli Havlovi. Celý svět byl tak nadšený. Měli za to, že v Čechách musí být kultura na velmi vysoké úrovni, když se stal prezidentem spisovatel,“ vysvětluje Solzin-Terberová.

Dnes již je nadšení a étos převratu pryč – i nejstarší současná studentka českého jazyka v minulých devíti letech kurz vynechala. Teď jej ale dostala k pětasedmdesátým narozeninám darem. „Užívám si, že jsem v Praze. Když mám odpoledne volno, někdy jen sednu do tramvaje a prohlížím si všechny ty krásné domy,“ říká Solzin-Terberová. Jistě ví jedno: do Čech se bude, pokaždé s nadšením, vracet i nadále. A to přesto, že česky už umí natolik, že chodit do kurzu vlastně vůbec nepotřebuje.

  • 2Diskuse




Najdete na Lidovky.cz