Čtvrtek 4. června 2020svátek má Dalibor 9 °C přeháňky až bouřky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: Podroušená doba aneb Z deníku herečky, která nehraje

Marie Štípková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková | foto: Archiv Marie Štípkové

Už dvacet dnů jsem nestála na jevišti. A evidentně to nikomu, kromě mě, vlastně nevadí. Za tu dobu bych odehrála jedenáct představení.

Před nějakým časem jsem si posteskla, že bych ráda zažila Prahu tak, jak vypadala dřív. Měla jsem na mysli Prahu bez davu turistů a spousty blikajících podniků jim určených, zkrátka klidnější a prázdnější.

Marie Štípková
Marie Štípková

Když jsem se v pondělí 9. března vracela vlakem z Vídně, vůbec by mě nenapadlo, že se mi to za pár dnů splní. A to doslova. Vracely jsme se tou dobou s kolegyní Řehořovou z návštěvy derniéry Pařízkovy inscenace König Ottokars Glück und Ende ve vídeňském Volkstheatru s Karlem Dobrým v hlavní roli. Ve vzduchu nebylo cítit žádné nebezpečí. Jen probouzející se jaro. Ten samý den jsem také měla svou na dlouhou dobu poslední kávu v kavárně. Následující den už se večer nehrálo. Alespoň na větších scénách - zákaz konání akcí pro více než 100 osob. A pak už to šlo takzvaně šusem. Jako když to pustíš střemhlav po italské sjezdovce.

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). 

V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon.

Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

Uzavření základních, středních a vysokých škol. Omezení provozu restauračních zařízení. Vyhlášení nouzového stavu a s ním spojené omezení volného pohybu osob, uzavření hranic. Uzavření restauračních zařízení a některých obchodů. Přesto počet nakažených roste. Stejně jako schodek státního rozpočtu. Umírají lidé.

Příkazy, zákazy a doporučení. Čert aby se v tom vyznal…a navíc se k tomu každý vyjadřuje, jak teď máme všichni spoustu času. Povinně nosíme roušky. Všude. I v autě, když v něm jsme sami. Nebo v lese. Byla posílena pražská MHD, aby se následně zjistilo, že ji ze strachu vlastně nikdo nepoužívá. Přešla tedy na letní provoz. Přesto Prahu stále brázdí prázdné tramvaje.

Seniorům je vyčleněna doba na nákup, ti ale mají strach, že jim ostatní vykoupí věci z letáků. Vláda zcela vážně diskutuje o zrušení letáků po dobu nouzového stavu. Nakonec je doba pro nákup seniorů změněna. Na druhý pokus to vyšlo. Roušky nejsou, tak si je šijeme sami. Zlatý český ručičky. Solidarita. Ovšem na sociálních sítích se z toho začíná stávat závod. Kolik roušek ušiješ, tolikrát jsi člověkem. Vůbec celé prostředí internetu se zdá být poněkud toxické. Všude na vás vyskakují reklamy na roušky nebo návody, jak si ji ušít, další a další nařízení vlády a články typu: Češi vykupují droždí, rozhodli se vzít pečení do vlastních rukou. Nájmy bytů v centru zázračně klesají a Italové venčí plyšové psy.

Odpojuju se.

A co tedy dělám v této podroušené době?

Většinu času trávím doma nebo v Bullerbynu. To je podnik, který patří mé milé. Toho času zavřený. Několik posledních dní tam probíhá narychlo zorganizovaná renovace. Uklízení, malování, opravy nábytku. Každý den se tam sejde pár lidí a každý přiloží ruku k dílu. Pomáhám. Maluju, drhnu dřevěnou podlahu drátěnkou, opravuju židle. Jsem sice herečka, ale vrtačku používat umím, dostala jsem ji k Vánocům. A k narozeninám vibrační brusku. Excentrickou. Což nemá nic společného s tím, že jsem herečka.

Kupříkladu jsem v Bullerbynu opravila gauč! Skoro sama. Taky mám v plánu zbrousit a natřít některé stoly. A víte, co je nejvíc skvělý? Ty věci, které tam dělám, jdou vidět! Ne, že bych na jevišti vidět nebyla, ale práci a energii vloženou do mého výkonu nevnímá každý divák. Herecký výkon není objektivně zhodnotitelný, každému se zkrátka líbí něco jiného. A to ani nemluvím o energetickém vkladu v průběhu celého zkoušení. 

Doma se věnuju věcem, na který jsem do tý doby neměla čas. V pátek třináctého jsme s mojí holkou nakoupily materiál na šatnu v Bauhausu. Stihly jsme to, než se podobné obchody obyčejným smrtelníkům bez živnostenského listu uzavřely na neurčito. Vůbec teď spoustu času trávíme spolu. Hrajeme stolní hry, posloucháme rozhlasovky, čteme, povídáme si, vaříme, chodíme na procházky a pracujeme. Tuhle jsme spolu šily kupříkladu. Já zašívala ponožky (dík, babi, žes mě to naučila!) a kalhoty. Anna-Marie vyráběla medvěda. A překvapivě si nelezeme na nervy. Zatím jsem se za celou tu dobu jen jednou pokusila spát v kuchyni. Vydrželo mi to deset minut. A byl to spíš následek hormonálního výkyvu spojeného s ovulací než cokoli jiného.

Šatna už stojí. A věci v ní jsou úhledně uloženy podle zásad úklidu Marie Kondo. Postupně se probírám bednami po stěhování a ty z našeho bytu jedna po druhé mizí. Zaplaťpámbů za nouzový stav! Jinak bych některé z nich vybalila až za rok, jak se znám. Taky do čalounické dílny jsem se za tu dobu dostala a konečně přečalounila kamarádce křeslo. Ano, už je to tak, jsem herečka, která čalouní. Dostala jsem se k tomu docela náhodou. Měla jsem krizi herectví a přemýšlela jsem, co jiného bych mohla či chtěla dělat. Zda ještě něco studovat, něčemu se vyučit. A došla jsem k tomu, že bych chtěla něco dělat rukama. Truhlařina byla jasnou volbou. 

Hodně jsem o tom mluvila a nic moc dalšího pro to nedělala. Až mě jedna kamarádka vzala za slovo a dotáhla mě na čalounický kurz. Své první křeslo jsem přečalounila v roce 2014 a od té doby se mě to drží. Z čalounění se stala volnočasová aktivita, která mi pomáhá vyčistit si hlavu a udržet balanc mezi činností, jejíž výsledky jsou hmatatelné a objektivně zhodnotitelné, a neuchopitelným herectvím. A jelikož mám teď volného času víc než dost, v následujících dnech mám v plánu se do toho zase pustit. 

Postupem let se mi utvořila početná fronta věcí, které čekají na opravu. Jen doma máme tři křesla, která by si to zasloužila. A v Bullerbynu jsou další čtyři. Tímto bych se tedy chtěla omluvit panu prezidentovi, že neplánuju rozdávat radost v domovech pro seniory, že budu raději čalounit a opravovat nábytek. Seniorům pomohu jinak. Spojila jsem se s nadací Život 90 a v nejbližších dnech pro ně načtu pasáž z Dekameronu a pošlu jim elektronický pozdrav a slova povzbuzení. Taky zavolám babičce.

Marie Štípková

Ta je totiž spolu se zbytkem rodiny na opačném konci republiky a mně nepřijde zrovna nejchytřejší tam teď jezdit. Samozřejmě, že mi chybí. Celá rodina. Stejně jako kamarádi a spousta dalších věcí, které se teď nesmí. A taky mám strach. O blízké. Jestli se ještě někdy vrátím na prkna, která znamenají svět, nebo už se navždy budu věnovat prknům, která znamenají jen dřevo. Ale v těch obavách jsme spolu. Vzdáleni od sebe, ale spolu. A právě v tuhle dobu je důležitá víra. Že všechno dobře dopadne…

A až se zas bude moct chodit na kafe, stavte se ve vinohradském Bullerbynu. Sedněte si tam na ten červený gauč a vězte, že ho opravila herečka Marie Štípková - vyžírka, která jinak nic neumí.

Howgh.

Mimochodem roušky jsem taky nějaký ušila (spolu s naším švanďáckým týmem) a rozvezla po Praze…ale to teď dělá každej, ne?

Premium

Svoboda na dvou kolech Čechy láká. Porovnali jsme nejpopulárnější skútry

Počet skútrů v Česku roste, porovnali jsme ty nejpopulárnější. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Skútr, to znamená hlavně svobodu pohybu namísto stání v kolonách. V porovnání s automobilem nabízí levnější a...

Premium

Mám už celé krize dost, hyperbola strachu je šílená, říká šéfkuchař Pohlreich

Krize ho přišla na miliony. „Teď musíme hlavně bojovat a přežít.“ Vláda... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Když vidíte sedět Zdeňka Pohlreicha v úplně prázdné restauraci Next Door v centru Prahy, kde jste si dřív bez rezervace...

Premium

Bojíte se do MHD? Poradíme, jak vybrat auto za jeden plat

Peugeot 206 a Renault Clio | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Pandemie koronaviru zvýšila zájem o nejlevnější auta, která představují bezpečnou alternativu k jízdě v MHD. Porovnali...