Celá kauza začala těsně po listopadu 1989, kdy si skupina rychlokvašených podnikatelů vymyslela skvělý byznys: likvidace toxického odpadu z Německa v liberecké spalovně jim měla vynést osm milionů dolarů ročně. Nápad ale narazil na protest místních ochránců přírody, kteří se obrátili na Josefa Velka.
Ten se v březnu 1990 zúčastnil v Liberci veřejné besedy, na níž se plány podnikatelů začaly bortit. Po ukončení besedy, kdy došlo téměř ke rvačce, ekologové reportéra nabádali, ať setrvá alespoň dvě hodiny ve městě, neboť by ho při cestě domů mohl někdo vytlačit z dálnice... „Tehdy jsem měl poprvé v životě strach,“ prohlásil Velek po návratu do Prahy. ̈
Přitom byl po otištění svých reportáží zvyklý na leccos. Jednou se mu kdosi zjevně ze msty vloupal do chalupy a poničil nábytek; výhrůžné dopisy ani nepočítal. Tohle však byla jiná situace. Však také podnikatelé záhy změnili taktiku: pokusili se ho uplatit, přišli s úhradou studijní cesty do ciziny. Nabídku bryskně odmítl, načež odcestoval s přáteli do Egypta, na dlouho plánovaný odpočinek s potápěním.
Nechtěl se potápět...
K tragédii došlo 30. dubna 1990, kdy výprava dlela už týden na místě. Původně se Josef ten den ani potápět nechtěl, říkal, že musí psát. Pak si to rozmyslel a s kolegou se potopili do sedmi až jedenácti metrů. Když tam náhle dával znamení, že se mu špatně dýchá, kamarád mu poskytl vzduch ze své bomby a počali stoupat. Vynořili se prý do dvoumetrových vln a Josef údajně stačil ještě říci, že „pije vodu jako kráva“, ale byla to jeho poslední slova.
PŘEČTĚTE SI DALŠÍ POHNUTÉ OSUDY: |
Upadl do kómatu, oživovali ho v člunu, který připlul hned, poté i v nemocnici, kam ho vezli v autě, ale bylo to marné... Úmrtím známého novináře se tuzemská média hodně zabývala, a tak hned vyrukovala s řadou spekulací. Například nově vzniklý Český deník připomněl pod „jasným“ titulkem Muž přes palubu, že krátce po Velkově úmrtí byla zcizena část jeho archivu; ten měl mít na chalupě.
Hypotézy o vraždě podpořily hlavně reakce jeho příznivců. Citujme jeden ze čtenářských dopisů: „Nevěřím v nešťastnou náhodu a ptám se, komu jeho smrt prospěla. Kdo se tak bál, že zabíjel a kradl? On dovedl navodit pocit, že boj za ochranu životního prostředí má šanci. Dovedl nadchnout. Velek chybí.“
Bylo všechno jinak?
Šéfredaktor Mladého světa Luboš Beniak mluvil po návratu expedice s jejími členy a zajímal se pochopitelně o detaily události. „Mám-li říci to podstatné, prohlásili, že Pepa ve vodě zazmatkoval, protože když se mu kolega snažil půjčit svůj náustek, začal v panice kolem sebe divoce mlátit. K utonutí došlo takto nešťastně,“ shrnul později pro týdeník Reflex a dodal: „Pár týdnů poté mě navštívil český emigrant žijící v Německu. Vyprávěl, že se potápěl s českou expedicí, a ukazoval fotky, na nichž měl ventil na Velkově bombě otevřenou rezervu. Usuzoval, že on to nevěděl, a když mu došel vzduch, zjistil, že má prázdnou celou bombu včetně rezervy...“
Na otázku, proč o tom tehdy nenapsal, Beniak odpověděl v Reflexu, že „nad novinářským instinktem zvítězil pietní ohled na kolegovu rodinu“. „Pražská kriminálka případ vyšetřovala a uzavřela s tím, že šlo o souhru nešťastných náhod, a já se k tomu přikláním,“ prohlásila paní Jana Velková, ale vzápětí zmínila zápis v manželově notesu den před smrtí: „Jeden kolega měl v bombě natlakované výfukové plyny. Nevím, co bych pod vodou s takovou bombou dělal.“
Do události nevnesly jasno ani výroky účastníků expedice. Zaznělo v nich, že vlny při vynoření byly jen půlmetrové a Josef nepromluvil. Pokud šlo o lahve, plnil je potápěč profesionál, jakékoliv pochybení vyloučili. A český emigrant, jenž se s nimi potápěl, to prý byla žena.
Nicméně Beniak nadále tvrdil, že fotky mu ukazoval muž. Podezření či spekulace se zjevně vyvrátit nepodařilo, spíš naopak. Ostatně ještě v roce 2011, kdy od tragédie uplynulo jednadvacet let (!), se policisté z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) k případu vrátili s verzí, že mohlo jít o vraždu, kterou ještě před revolucí naplánovala Státní bezpečnost. Vyšetřování ale k ničemu nedospělo.
