I dnes na ty okamžiky pořád vzpomíná. „Přes velkou bolest v zádech jsem byl při vědomí. Odvezli mě do motolské nemocnice, kde se zjistilo, že mám ještě i poranění ledvin. Byl však večer, do složité operace se lékařům nechtělo, proto ji odložili na druhý den. A to byla chyba. Neměl jsem přerušenou míchu, ale pouze krevní výron, jenž tlačil na míšní nervy, které za dvě hodiny nevratně odumřely. Kdyby se výron operativně odstranil, nestal se ze mne invalida. Tohle mi ale řekli až lékaři ve Skotsku, kam mě vzal o rok později na prohlídku kamarád a mnohonásobný mistr světa Ivan Mauger z Nového Zélandu. Spřátelili jsme se, když jsem mu při Zlaté přilbě v sedmašedesátém půjčil svůj stroj.“
POHNUTÉ OSUDY: Formule 1 srazila maršála přebíhajícího trať. Hasící přístroj Pryceovi téměř utrhl hlavu |
Chyb se však stalo více. Zaprvé: Erban jezdil jako první z našich reprezentantů s chráničem zad, jejž si však zrovna kvůli horku neoblékl...
Zadruhé: tehdejší stroje neměly ještě výkyvné stupačky, pevná stupačka jezdce po zapíchnutí do dráhy katapultovala, takže po letu vzduchem narazil zády na ničím nechráněný tvrdý mantinel, k němuž byl osmdesátikilovou mašinou ještě přimáčknut. Mimochodem, ona díra v dráze je prý na břevnovské Markétě dodnes patrná; zřejmě na tom místě zůstává nadále nekvalitní podloží.
Evžen Erban byl všestraným sportovcem
Po operaci, jež se konala ve střešovické ÚVN, hýřil optimismem. „Do roka se na dráhu vrátím!“ tvrdil, když ho kromě rodiny navštěvovali i kolegové plošináři. Věřil tomu, protože byl zocelený mnoha sporty. Od dětství hrál fotbal, hokej, tenis, jezdil na koni (jednu dobu snil o tom, že pojede Velkou pardubickou), až mu v sedmnácti učarovala plochá dráha.
Přispěl k tomu jeho strýc Miloslav Špinka. Pro znalce motorismu je to známá postava, otec Milana Špinky, úspěšného reprezentanta. Evžen věřil v návrat, protože plochá dráha byla součástí jeho života. Výborně jezdil na škváře, trávě i na ledě. V týmu AMK Zlatá přilba Pardubice vybojoval mnohokrát druhé místo v extralize, byl členem čs. reprezentace.
POHNUTÉ OSUDY: ‚Thea‘ Fleuryho zneužíval trenér, hokejista si pak do úst vložil pistoli |
Jenomže člověk míní, ale osud mění... Další léčba pokračovala v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech u Vlašimi. Tady cvičil a dřel, až posléze zvládl chůzi o francouzských holích. „Pořád jsem věřil, že budu chodit sám, bez pomůcek, a myslel na prsty u nohou. Kolikrát se mi už zdálo, že se hýbají, ale kouknu na ně pořádně – a ono nic. Hýbaly se pouze v mých představách, v mé hlavě...“
Invalidní vozík nechtěl
Přesto stále bojoval. „V Kladrubech jsem nechtěl, aby mě vozili na cvičení. O holích se do tělocvičny doplazím sám, tvrdil jsem. Bylo to přes sto metrů. Padal jsem, ale nevzdával se. Měli jsme test, kolik ujdeme za dvanáct minut. Poprvé jsem ušel utrápených dvanáct metrů – čili metr na minutu. Po půl roce to ale bylo docela slušných sedm set padesát metrů.“
Tehdy přestal používat invalidní vozík úplně. „Odmítl jsem to, byť doktoři říkali, že s mým postižením zůstávají lidi na vozíku trvale, celý život. Moje mícha ale nebyla přerušená, nechtěl jsem to vzdát. Ostatní hráli v Kladrubech karty, zatímco já cvičil. Musíš chodit! říkal jsem si. Povedlo se, byť s holemi, ale přesto jsem to považoval za zázrak.“
POHNUTÉ OSUDY: Mezi smolaři byl žokej Kuchovský jasnou jedničkou. Uměl všechno |
„Limitující je stupeň poranění páteře. Čili konstanta, na kterou nikdo ze zraněných nechce příliš myslet. Sportovci, zvyklí zápolit na hřišti s nezdary, tím spíš. To je obecný problém,“ prohlásila kdysi Marie Kulakovská, primářka Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. „Všichni pacienti k nám přicházejí s velkými nadějemi, ale když časem zjišťují, že k výrazným změnám k lepšímu nedochází, nastupují u nich deprese a rozladění. I tyhle stavy pacientů musíme zvládat.“
Zkušená lékařka rozdělila pa cienty do tří skupin: 1. pasivní (nechají se obsluhovat; těch je asi 45 procent), 2. realističtí (po depresi ze své situace, ztráty zaměstnání či rodiny najdou posléze uplatnění v životě; rovněž 45 procent) a 3. euforičtí (pomáhá jim obrovská dávka optimismu; jde o zbylých 10 procent). Do této nejmenší skupiny patří právě sportovci, tedy i Evžen Erban.
Cvičil přímo neúnavně, a proto chůzi o francouzských holích zvládl víc než dobře. „Odešly mi svaly na zadní straně stehen, to ano. Další problém vyvstal tím, že jsem měl volné kotníky. Tady mi však pomohlo nošení bot nad kotníky. V nich lze nohy stáhnout tak, že nepadají špičky.“
Díky tomu chodil o holích bez cizí pomoci. A nejen to. Zvládl i jízdu autem. „Ve voze bez úprav šlapu na pedály tak, že ohýbám nohy v kolenou. Sílu na to v nohou mám.“ A zanedlouho nastaly doby, kdy ročně najel sto tisíc kilometrů.
Nicméně ještě předtím, než tohle všechno dokázal, uplynul rok od úrazu, načež se chtě nechtě ocitl v plném invalidním důchodu a přestal být technickým úředníkem ve VCHZ Pardubice.
Ještě jedna poslední jízda
Jako vyučený automechanik a absolvent automobilové průmyslovky tam pracoval v investičním oddělení. Mimochodem – a rovněž rok po úrazu – dostal mírně ztřeštěný i nostalgický nápad: na pardubické dráze, kde vyrostl, se chtěl naposledy svézt na plochodrážní mašině. Podařilo se mu to jednou večer v naprostém utajení. Svědkem byl pouze kamarád mechanik. Objel čtyři okruhy a definitivně pochopil, že to bylo naposledy v životě...
POHNUTÉ OSUDY: Živel Anquetil. Proslavil se alkoholem, dopingem i bigamií |
Avšak ani po téhle epizodě svět ploché dráhy neopustil. Uměl anglicky, a tak když k nám přijeli na soustředění finští závodníci, Svazarm ho požádal, aby se jim věnoval. Poté slovo dalo slovo a v roce 1981 se stal na jednu sezonu trenérem ve Finsku. A další příznivé okolnosti následovaly.
Z doby, kdy závodil, měl známé v Itálii, od nichž dostal nabídku, aby trénoval italskou reprezentaci. Přijal ji a během víc než dvouletého angažmá pobýval tam i doma. Jak se dostal k cizím jazykům? V dětství začal němčinou o prázdninách u babičky v Podkrkonoší, která byla německé národnosti. Na angličtinu chodil jako mladík, protože tušil, že to má smysl.
Když skončil s trénováním Italů, rozhodl se, že na předměstí Pardubic postaví dům, do něhož se za pět let nastěhoval s rodinou. Na zahradě si nechal postavit bazén, v němž od jara do podzimu takřka denně plaval, což platí dodnes (stejně tak denně dvacet minut cvičí).
U trenérské profese zůstal i po skončení italského angažmá, kdy působil v nově vzniklém pardubickém týmu VTJ Racek; druhé místo v extralize bylo nesporným úspěchem. A poté funkcionařil a pomáhal v místním klubu AMK Zlatá přilba. V té souvislosti nelze pominout, že vedle trenérských radostí zažíval i zklamání: pořadatelé některých závodů ho například v depu neviděli rádi, takže občas uslyšel: „Deprimuješ závodníky a jejich rodiče, když tě tu vidí chodit o holích!“
Otrávit se tím ovšem nenechal. Po změně režimu v roce 1989 se přihlásil do konkursu na reprezentačního trenéra a uspěl. Po pěti letech se však kvůli hrozícímu konfliktu zájmu funkce vzdal. Usiloval totiž o privatizaci Jawy Divišov, továrny na výrobu plochodrážních strojů.
Víra v sebe sama
V privatizaci uspěl až po těžkém boji u soudu, načež fabrika pod jeho vedením ovládla 95 procent světového trhu a týdeník Euro o něm roku 2001 napsal: „Ve fungování podniku hrál rozhodující roli předseda představenstva Evžen Erban, svého času význačný jezdec, jenž díky svým sportovním kontaktům dokázal to, čeho nebyla schopna specializovaná firma Motokov – zajistit odbyt v zahraničí.“
Jenomže, jak známo, po letech tučných přicházejí léta hubená. Jawa musela o třetinu snížit počet zaměstnanců a vyplatit jim miliony odstupného. Poté se nezdařil vývoj nového motoru, motocykly byly poruchové. Ubývalo tudíž zakázek, těžkosti narůstaly, konkurence nespala, až se vlivem těchto neblahých okolností továrna dostala do dražby.
Takový konec, že na jaře 2013 přijde do Divišova nový majitel, Evžen Erban nepředpokládal. Současně ovšem nezapírá, že dosud je z celé situace smutný.
Nicméně svému životnímu sportu zůstal nadále věrný jako předseda AMK Zlatá přilba Pardubice, dále ředitel stejnojmenného tradičního závodu a konečně i jako člen komise pro průmysl Mezinárodní motocyklové federace (FIM). Proto ho lze dnes a denně vídat na pardubickém stadionu ve Svitkově, a to buď v kanceláři, anebo přímo u dráhy, kam ho to pochopitelně pořád táhne.
Když mu položíte otázku, co mu úraz před čtyřiceti lety vzal a co třeba – pokud se lze takto vůbec ptát – možná i dal, odpoví bez váhání: „Já byl chlapec, který strašně miloval tanec. Jakmile někde bouchli do bubnů, nebyl jsem k udržení. A najednou jsem nemohl hýbat nohama. Takže mi úraz vzal jedině tancování. A samozřejmě mi i něco dal. Především víru v sebe sama! Jako zdravej jsem si nevěřil tolik, jako si věřím po úraze, a to až doteď. Dneska vím, že se dokážu postavit ke všemu.“
Zlatou přilbu jsem vyhrál na Evženově strojiA v září 1929 se zde jel první ročník Zlaté přilby ČSR. Závod se brzy stal pojmem – letos proběhne již 68. ročník – a je tak nejstarším plochodrážním závodem na světě. Prvenství zde získávali nejlepší světoví i domácí závodníci, ale pouze jednou v celé historii zvítězil pardubický rodák – Milan Špinka: „Stalo se tak v třiasedmdesátém roce a na mém prvenství se podílel i Evžen Erban, můj bratranec. V semifinálové jízdě jsem zadřel svou jedinou kvalitní motorku, načež mi Evžen, který byl již ze soutěže vyřazen, nabídl svou. ‚Mně jezdila dobře. Půjč si ji!‘ řekl. A tak jsem – jako nejmladší závodník v historii tohoto závodu – vyhrál Zlatou přilbu na jeho stroji. Ten později zakoupilo pardubické muzeum, takže je v pardubickém zámku dodnes vystaven.“ Erbana zlákal pro plochou dráhu Miloslav Špinka, velká postava plochodrážního sportu, Evženův strýc. A jak vnímal coby o šest let mladší Evženův bratranec jeho sportovní kariéru? Byl jeho vzorem? „Když Evžen v sedmnácti začínal, já byl ještě malý kluk, i když jsem se u nás doma v dílně kolem motorek pohyboval často a rád. V té době byl on už skoro dospělý. Mým prvním vzorem byl můj otec a později mistr světa Ivan Mauger, Evženův velký kamarád. Co jsem však vždycky vnímal, bylo to, že Evžen hrál výborně fotbal, hokej a tenis, výtečně jezdil na koni, byl všestranný sportovec, a tudíž i všestranný jezdec. Proto jezdil výborně plochou dráhu na ledě, na trávě i na škváře. V sedmdesátých letech jsme spolu často jezdili do ciziny na takzvané gulášové závody. Při nich byl skvělý parťák.“ Jenže pak ho potkal onen těžký úraz. „To byl průšvih. Zpočátku jsem byl u něj v nemocnici skoro každý den, stejně jako další jezdci.“ Jako závodník se vrátit nemohl, ale ani po úrazu na plochou dráhu nezanevřel. „Uměl jazyky, trénoval v cizině i doma. Všechno dělal s nejvyšším nasazením. Ostatně takový byl i jako závodník. Koupil divišovskou fabriku, jednal s továrními jezdci. Nastala doba naší dlouholeté spolupráce: on byl ředitel fabriky i Zlaté přilby, já manažer Tomíčkova memoriálu v Praze. Byly to dobré doby ploché dráhy,“ uzavírá Milan Špinka, mistr světa na ledové ploché dráze 1974, medailista i účastník mnoha finálových závodů světových plochodrážních šampionátů různých drah a dnes manažer české reprezentace. |
