Více než čtvrtstoletí od jeho smrti otiskla MF DNES (11. prosince 2004) článek s titulkem Věrnost Hitlerovi, věrnost Husákovi, jejž doprovázely archivní snímky z Národního divadla v roce 1942 a 1977. Čeští herci na nich hajlují po heydrichiádě, respektive podepisují tzv. antichartu, a na snímcích z obou sešlostí je v popředí Karel Höger.
V hledišti jsou i desítky dalších známých osobností, ale zrovna on byl na místě, odkud se dobře fotografovalo. A v obou případech! Takže tahle ironická souhra náhod až příliš nespravedlivě a krutě zasáhla památku člověka mimořádně vzácného charakteru.
Autor článku srovnával zneužití populárních umělců vládnoucí mocí jak v protektorátu, tak v komunistickém režimu. Téma, pro mnohé čtenáře překvapivé, není ovšem bůhvíjak nové. V dějinách potkává takový úděl umělce často. Na druhou stranu však není namístě ani jeho tabuizace. Ovšem bylo-li vyřčeno „a“, mělo zaznít i „b“.
Partyzánská spojka
O vyřčení onoho „b“ se zasloužila paní Eva Högerová, jež měla dokumenty i informace o manželově víceméně neznámé odbojové činnosti. A tak vyšlo najevo, že Karel Höger vozil v období 1943–44 z Prahy na Zlínsko a opačně šifrované zprávy, což po válce potvrdila partyzánka Julia Táborská; tehdy měl krycí jména Kolanda 036 a Eva 036.
Karel Höger v Čapkově Krakatitu
Kromě toho finančně pomáhal několika rodinám, jejichž členové se ocitli v koncentračních táborech. Uchovával také majetek vězněné židovské rodiny. Ve svém pražském bytě poskytl útočiště spisovateli Františku Kožíkovi, hledanému gestapem. „Podrobnosti bohužel neznám. Manžel mi o své odbojové činnosti moc nevyprávěl. Připadalo mu nevhodné mluvit o tom, že někomu pomáhal.“
Dvakrát byl tajně v Terezíně
Novinář Stanislav Motl, jenž se době německé okupace věnuje, zjistil, že Höger nejméně dvakrát tajně navštívil židovské ghetto v Terezíně: „Zjevně tam někomu přivezl nejspíš léky. Byl to velmi statečný i riskantní čin. Kdyby byl zadržen, jistě by se odtud nevrátil.“
Pokud šlo o protektorátní shromáždění v Národním divadle, vnímané jako projev „oddanosti“ okupantům, lze dodat, že po atentátu na Heydricha bylo od května do června 1942 popraveno na sedm set lidí. Neprojevit vůči Němcům loajalitu znamenalo souhlas s atentátem, což se rovnalo smrti. Herci se tak ocitli v těžko představitelné situaci.
PŘEČTĚTE SI DALŠÍ POHNUTÉ OSUDY: |
Výstižně to potvrdil zážitek Jiřiny Šejbalové, jejž vylíčil Luděk Munzar: „Vyprávěla, že když se nedostavila na večírek pořádaný Heydrichovým nástupcem K. H. Frankem, přijelo pro ni auto se vzkazem, že pokud s nimi nepojede, brzy ji jiný automobil odveze jinam...“ Proto je nutné vidět snímky herců při proněmeckých setkáních právě touto optikou. Označit je za kolaboranty by bylo nanejvýš nespravedlivé.
Kolego, čteš Peroutku...
Karel Höger se narodil 17. června 1909 v Brně – Králově Poli jako třinácté dítě do rodiny topiče v cihelně. Divadlo hrál od dětství, po maturitě na učitelském ústavu učil na vesnických školách a během vojenské služby v Brně absolvoval hereckou konzervatoř; armáda první republiky až neuvěřitelně přála múzám. Po vojně získal dočasně angažmá v brněnském Zemském divadle, roku 1940 přijal nabídku pražského Národního divadla; brzy točil filmy a stal se novým hereckým idolem. Přišel však únor 1948 a po něm další nepřízně osudu. Když akční výbor Národní fronty prověřoval členy ND, hrozilo mu propuštění. Důvod mu soukromě sdělil kolega Stanislav Neumann: „Říká se, že čteš Peroutkův Dnešek a Tigridovy Obzory...“ Nakonec místo výpovědi nesměl dva roky točit filmy a po tu dobu bral o čtvrtinu nižší plat. Teprve když se odvolal, byl mu trest bez omluvy o rok zkrácen. Nejspíš mu pomohly doklady o odbojové činnosti, přináší vysvětlení kniha Faustovské srdce Karla Högera (Mladá fronta, 1994), která vyšla díky iniciativě hercovy manželky Evy.
Desítky jeho rolí v divadle, filmu, rozhlase i televizi by zasloužilo zmínit, ale zůstaneme-li jen ve „zlaté kapličce“, připomeňme po Janu Husovi, Cyranovi, Loupežníkovi, Srpnové neděli či Rackovi nezapomenutelný výkon ve Smrti obchodního cestujícího. V ní ztvárnil cesťáka Willyho Lomana, a kvůli této roli odřekl i Hamleta; toho pak hrál Radovan Lukavský. Teatrolog Vladimír Justl se nicméně domníval, že po Lomanovi, kterého hrál sedm sezon, dostal na naší první scéně velice málo příležitostí, a navíc jich po roce 1968 ještě ubylo.
Šikana ředitele Kočího
Důvod? Nepatřil k oblíbencům nového ředitele, operního pěvce a oddaného člena KSČ Přemysla Kočího. Oba si politicky ani lidsky nepadli do oka, což Kočí ve své knize Dobrý den, živote (z roku 2000) líčí v souvislosti s inscenací hry Matka Kuráž a její děti:
„Na samém prahu normalizace Höger improvizoval dialogy své role kuráta s Kuráží tu hrála Dana Medřická – pozn. red.) se zřejmými a lehce průhlednými invektivami proti okupační moci. Na premiérách vždy bývali zástupci státních a stranických institucí, přičemž Höger si s Medřickou zajistili u našich pokladních první dvě řady v parteru pro své přátele a obdivovatele, kteří při každé narážce působili jako klaka a v hledišti vyvolávali smích, potlesk – leč i pohoršený neklid. A Höger svoji politicky vyostřenou ironii stále stupňoval. Někdo by třeba řekl, že byl statečný, ale snažte se laskavě vmyslet do úlohy ředitele uměleckého ústavu. (...) Provokace se opakovaly. Nakonec jela Matka Kuráž na festival do Itálie a poté byla stažena z repertoáru. Höger a bohužel i Dana dostávali potom po několik let méně úkolů,“ napsal Kočí.
Zmiňme i další Högerovu nelehkou situaci. Od roku 1945 učil budoucí herce na pražské konzervatoři, později na DAMU a FAMU. Vychoval desítky výrazných osobností, avšak na počátku roku 1971 došlo k revizi pedagogických úvazků, načež mu vedení FAMU počet hodin snížilo.
Karel Höger
Soudruhu, jste vyčerpán
Když normalizace poměry ještě ztížila, sám podal výpověď. Po čtvrtstoletí učitelské práce, kterou měl tak rád. A navíc – aby umlčel pár zlých hlasů, že učí kvůli penězům – vrátil dva platy. Vzápětí ho však potkala další „jobovka“ – dopis ředitele Kočího z 8. února 1972:
Vážený soudruhu,
Upřímně se Vám omlouvám, že v době, kdy jsem Vás jmenoval členem umělecké rady činohry, jsem si neuvědomil, jak jste zaneprázdněn svou uměleckou činností nejen v Národním divadle, ale i ve filmu, televizi, rozhlase a Supraphonu, a proto také velmi unaven a fyzicky vyčerpán.
Věřím, že si potřebujete odpočinout, protože jsem si sám všimnul Vašeho vynechávání paměti v Maškarádě a Vašeho relaxování při monologu dědečka ve Furiantech. Jmenování do umělecké rady činohry jste sice přijal, její práce se však ani jednou nezúčastnil. Proto Vás tohoto členství zprošťuji.
I mně jako Vám leží na srdci, abychom si dlouho uchovali umělecké osobnosti pro práci v Národním divadle v plné jejich svěžesti a vrcholných tvůrčích silách. Proto laskavě počítejte s tím, že v zájmu plné koncentrace na práci v ND nebude možné až na další Vám povolovat žádnou mimodivadelní činnost.(...)
S přáním načerpání dalších sil i dobrého zdraví Vás pozdravuji.
Přemysl Kočí
Solidární výpověď
Jak bezmocně si asi připadal třiašedesátiletý herec plný tvůrčích sil nad řádky naoko přátelskými, ale ve skutečnosti jedovatými. Přitom pro neúčast na zasedání umělecké rady měl pádné důvody: termíny jednání se vždy na poslední chvíli měnily a on měl již jiné pracovní závazky. Nebylo divu, že v letech 1968–76 nastudoval v ND pouze dvanáct rolí.
V lednu 1977 ho citelně zasáhla smrt bratra Rudolfa a krátce poté účast na setkání osobností kulturního života v Národním divadle s provoláním uměleckých svazů „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, později známé jako anticharta.
Podpis znamenal vyjádření loajality komunistickému režimu i odmítnutí Charty 77. „Když ten den přišel domů, byl zamlklý. Hned jsem věděla, že ho potkalo něco zlého,“ vzpomíná paní Högerová. Herec – podobně jako ostatní v hledišti – podepsal něco, s čím nesouhlasil. Opět jsme tak u zneužití populárních umělců vládnoucí mocí, byť tentokrát nešlo o holý život...
Na jevišti Národního divadla hrál koncem března 1977 v Mrtvých duších, což bylo poslední představení před rekonstrukcí budovy. Tehdy však nikdo nemohl tušit, že jde opravdu o jeho poslední vystoupení na první scéně.
Koncem dubna potkal totiž kolegyni Vlastu Fabianovou, jež byla ředitelem Kočím přímo vyzvána k odchodu slovy, že „v tomto divadle si už nezahraje“. A tehdy v něm uzrálo rozhodnutí, o kterém uvažoval delší dobu: kvůli kolegyni solidárně podal výpověď.
PŘEČTĚTE SI DALŠÍ POHNUTÉ OSUDY:
|
V divadle ji odevzdal 2. května dopoledne a odpoledne natáčel nový televizní seriál Nemocnice na kraji města, v němž dostal roli primáře Sovy. Ten den si šel lehnout dříve, ale protože byl unavený i nazítří, známý lékař mu doporučil krátkou hospitalizaci na Karlově náměstí, kam chodíval se srdcem na kontroly.
Příští den, 4. května 1977, mu manželka donesla knížku a tehdy jí řekl, že nejde o nic vážného. Jenomže sotva paní Högerová dojela domů, volali z nemocnice, že manželův stav se náhle zhoršil.
A večer přišla neuvěřitelná a zdrcující zpráva o jeho skonu...
