POHNUTÉ OSUDY: Jiří Sůra zemřel, protože se styděl jít k lékaři

Měl obrovský talent. „Ale až příliš se mazlil s míčem. Škoda že nebyl průbojnější. Potrpěl si na eleganci ve hře, ale i v oblékání. Vybavuju si i úsměvný detail, jenž s tím souvisel
– na banketech vzorově stoloval. Slušný a stydlivý kluk chodil do kavárny Vltava, kde pozoroval cvrkot. Se životosprávou ale neměl nikdy potíže,“ vzpomíná Ivo Urban,
spoluhráč a sportovní novinář.

Vraťme se k zápasu Dukla–Santos na turnaji v Mexico City, o kterém spisovatel Ota Pavel v knize Dukla mezi mrakodrapy napsal mimo jiné toto: „Na pravém křídle hrál naftový vrtař z Ratíškovic, nájezdní tank s tvrdou střelou František Kordula, na levé křídlo jsme zrovna nikoho neměli, musel tam Borovička. Útok vedl jemný hráč a dribler Jiří Sůra. (...) Naproti nám stál Santos ve sněhově bílých dresech.“

Dodejme, že za Santos nastoupili Pelé a Zito, mistři světa, a pro úplnost uveďme celou sestavu Pražanů: Pavlis – Šafránek, Čadek, Novák – Dvořák, Masopust – Kordula, Brumovský, Sůra, Vacenovský, Borovička; na vysvětlenou: tehdy se hrálo na tři obránce, dva záložníky a pět útočníků. Dukle nevyšel začátek, prohrávala 0:2, pak snížila Masopustem, vyrovnala Borovičkou a před poločasem dala vedoucí gól Vacenovským. Po přestávce Brazilci vyrovnali, avšak poslední slovo měli Pražané. Ota Pavel to líčil
takto: „Vlastně už nikdo nemohl, už se po hřišti jen chodilo. Jen odpočinutý Franta Růžička řádil od lajny k lajně a nahrával míče. Hodil teď zrovna jeden Sůrovi a ten ho lišácky přiťukl Masopustovi. Josef hrál největší zápas svého života, a tak jak ten balon letěl, z otočky jej trefil přímo do růžku branky.“

Co se o Jiřím Sůrovi v Pavlově knize ještě píše? „V mužstvu mu říkají ‚Pupík‘ a mají ho rádi. V brněnské Vranovské ulici, na bouračkách, byl vyřazen málokdy a málokdy také předal někomu balon při hře patnáct proti patnácti. Laskal se s ním, dribloval a procházel, stahoval jej a přihrával hodně patičkou. Také později v dresu Arsenálu Husovice, Spartaku Závody Jana Švermy a Dukly si chtěl nejčastěji hrát jako chlapec: ťukat a vystřelit míč tak, aby se brankář mohl po něm vrhnout a čapnout jej. Byl výborný technik, v tréninku obvykle nejlepší. (...) Uměl výtečně přihrávat a doplňoval armádní mužstvo elegantním úsměvem, moderním švihem, byl mužem nejmladší, nastupující generace. Škoda že mu právě v těžkých zápasech chyběla jeho mladická drzost, kterou – jak se ukáže – tolik oplýval Rudolf Kučera. (...) Na vojnu přišel v padesátém osmém roce. Mazácká rada světnice, vedená svobodníkem Josefem Vacenovským, ho uvítala společně s Pavlem Koubou. S Pavlem se stali nerozlučnými kamarády; spali v jednom pokojíku na svobodárně až do toho dne, kdy se Kouba oženil, a také v autobuse si šel sedat dopředu mezi usedlé. Pak na pokojíku zbyl ‚Pupík‘ sám s barevnými pohlednicemi na zdích, mexickými sombrery, klubovými vlaječkami světových mužstev a starostmi, jak zahrát v neděli, aby byla duše, trenér i obecenstvo spokojeni.“ Tolik Ota Pavel.

Jiří Sůra se narodil roku 1939 v Brně a měl o tři roky staršího bratra Karla. „Byl z chudé rodiny, otec s nimi nežil, kluky vychovávala babička, protože matka se měla v zaměstnání co ohánět. Karel chytal v hokeji. Jirka, s nímž jsem odmalička kamarádil, hrál výborně hokej i fotbal. Ve Zbrojovce se učil zámečníkem, stejně jako já. Pamatuju, jak pro něj do učňáku přijelo auto z Dukly a odvezlo ho do Prahy. Viděl jsem to z okna dílny,“ vzpomíná Jiří Hložánek, kamarád, jenž bydlel ve stejné ulici.

Spoléhal na talent

Jiří Sůra patřil k tzv. obojživelníkům, kteří se uplatňovali na trávníku i na ledě. Byli to třeba Vlastimil Bubník, Bouzek, Feureisl, Rys, Sventek a mnozí další. „Ano, Jirka hrál výborně hokej. Vídal jsem ho na výběrech kraje. Byl mistr kliček, měl šikovné ruce. V dorostu hrál za ZJŠ, já za Královo Pole,“ podotýká Jaromír Meixner, reprezentant a obránce Komety Brno, později novinář.

POHNUTÉ OSUDY: Hašek mladší musel kvůli roztroušené skleróze opustit vrcholový fotbal

Dorostenec Sůra hrál první hokejovou ligu za muže Spartaku Brno ZJŠ a barvy téhož klubu hájil i ve fotbale. S míčem byl šikovnější, nastupoval za dorost Československa, načež ho Bohumil Musil, trenér tohoto celku, který zároveň působil v Dukle, přivedl do armádního klubu. Na vojnu šel o rok dříve, v osmnácti.

Ocitl se hned v Atýmu Dukly, ale více nastupoval za juniorku. V letech 1957 až 1963 odehrál šest ligových sezon a podílel se na čtyřech titulech. V úvodních dvou ročnících hrál však pouze v jednom utkání (přesto dal gól), ve třetím nenastoupil ani v jednom ligovém zápase. V ročníku (1960–61) dal v pěti utkáních dvě branky. Následoval ročník se šesti starty a dvěma góly.

A v posledním (1962–63) nastoupil devětkrát a neskóroval ani jednou. Důvod? Post středního útočníka patřil zkušenějšímu Jaroslavu Borovičkovi, tvůrci hry i hecíři, jenž navíc uměl hru přitvrdit. Důraz v soubojích – ten právě chyběl Sůrovi. Co bylo platné, že ho spoluhráči uznávali jako nedostižného technika, dokonce lepšího než Masopust.

„Při hře pět na pět v tréninku mu nikdo nevzal míč! Narodit se o půlstoletí později, byl by skvělý futsalista,“ myslí si Vacenovský. „Jirka hrál hodně přátelské a pohárové zápasy. Když jsme v domácím poháru porazili 5:0 Prešov a on dal tři góly, příště se v hledišti objevil transparent: Když hraje Sůra, padne branek fůra. Jenomže v lize ho trenéři nestavěli,“ vzpomíná tajemník klubu Miloslav Jícha.

Jiří Sůra

K tomu, že ve čtyřiadvaceti opustil Julisku, přispělo i to, že Dukla přecházela na modernější herní systém 4-2-4... Hrát ve dvoučlenné záložní řadě, běhající s nasazením po celém hřišti, to by nebylo nic pro něj. Proto přestoupil do Bohemky, tehdy oficiálně zvané TJ ČKD Praha.

Konec kariéry

Klub trénoval Jiří Rubáš, kdysi tvrdý obránce, jenž pro míčová kouzla neměl pochopení. Sůra se brzy ocitl mezi náhradníky a do sestavy se vrátil až v sezoně 1965–64, kdy Bohemka hrála II. ligu a Rubáš odešel. V publikaci k výročí klubu čteme, že „trenér Pařízek disponoval plodným útokem, v němž zářil Jarabinský a zablýskl se i dávný skvost našeho fotbalu, nevyzpytatelný Jiří Sůra.“ V útočné pětici nastupovali Hák, Kratochvíl, Sůra, Jarabinský a Kolman.

„Jirka byl mozek útoku a nahrál mi na většinu gólů. Nepřeháním, když řeknu, že měl talent jako slavný Best, ale příliš na něj spoléhal,“ potvrzuje Jozef Jarabinský všeobecně panující názor. Nevyzpytatelný hráč, jak výstižně poznamenala ročenka vršovického klubu, se neuměl přizpůsobit vývoji fotbalu, takže po Rubášově návratu vypadl z ligového kádru. Přešel do divizního B týmu a v něm asi v roce 1968 ukončil aktivní kariéru; kdy přesně, to dnes nelze v archivu Bohemians 1905 zjistit.

Jedním z jeho spoluhráčů v béčku klokanů byl Václav Šálek: „Hrát s ním byl požitek, na hřišti mu to úžasně myslelo. Byl kamarádský, slušný, skromný a taky velmi uzavřený. Pracoval v ZPA Nusle, nejspíš v údržbářské dílně. Přátelili jsme se i poté, co už nehrál fotbal. Ve Vršovicích chodil do několika restaurací, ale vlastně ani nepil. Žil sám, neměl rodinu, chtěl být mezi lidmi. Často nás zajímaly zážitky ze zájezdů s Duklou, ale řekl vždy jen pár vět. A osobě mluvit vůbec nechtěl.“ Toto může autor tohoto textu potvrdit: koncem 70. let mu hráč žádost o rozhovor slušně a zároveň kategoricky odmítl.

Akné a osudový omyl

Když působil v Bohemce, bydlel na ubytovně na stadionu, pak si našel podnájem ve Vršovicích (pamětníci přesně nevědí kde) a později si pronajal pokoj ve vile u strašnické
Solidarity. Fotbal však hrál i nadále: nejdříve za staré pány Dukly, poté za zájezdový tým dnes už neexistující restaurace U Botiče na třídě SNB, nyní Vršovická. Štamgasti dodnes vzpomínají, jak tvořil jejich hru při různých přátelácích.

Tady je na místě poznamenat, co se v kuloárech spíše šeptalo: že kvůli jizvám po akné ve tváři i po těle trpí již dlouho komplexem méněcennosti a že to je příčina jeho uzavřenosti i studu. Jak se později ukázalo, ač to zní neuvěřitelně, byla to příčina i jeho smrti. Zemřel totiž na zápal plic, neboť se podle svědectví přátel styděl jít k lékaři. Stalo se, že když na chatě v Posázaví nastydl, vzal si v práci pár dní volno s tím, že to takzvaně vyleží. Byl to však osudový omyl. Dostal vysoké horečky, a třebaže ho sanitka ve zbědovaném stavu odvezla do nemocnice, bylo pozdě. Medicína mu již nedokázala pomoci...

Jsem asi špatný holub, řekl Rudolfu Kockovi

Josef Masopust oslavil před dvěma lety osmdesátiny, Dukla po letech hraje opět první ligu, a tak spolu s oživením tradic slavného klubu vyvstala i vzpomínka na pozapomenutého Jiřího Sůru. Na to, jaký byl a proč tak předčasně opustil tento svět.

Psát o něm v době, kdy žil, bylo nemožné, neboť si to nepřál. A proto se zřejmě ujaly zvěsti, že je alkoholik a protlouká se všelijak. Například že na hřbitovech chytá ptáky
a prodává je... Nic z toho nebyla pravda. Neprotloukal se všelijak, měl své zaměstnání a nebyl ani alkoholik, byť do restaurací chodil. Za večer vypil dvě tři piva, tvrdí jeho přátelé
a dodávají, že často si s sebou přinášel balík novin nebo knížku.

POHNUTÉ OSUDY: Záhadná smrt atletické královny oživila pochyby

„Že byl Jirka sečtělý, mohu potvrdit. Vím, že míval v pokojíku na ubytovně Dukly malou knihovnu,“ říká bývalý házenkář Josef Trojan, jenž později staré gardě fotbalistů Dukly sjednával zápasy. „Volal
jsem mu do dílny, pár let za nás kopal, ale byl samotářský, časem s námi přestal jezdit. Hrál ovšem skvěle. Když vidím dnes v televizi Messiho, říkám si, že tak přilepený míč u nohy měl jedině Sůra!“

Rudolf Kocek, dlouholetý předseda Dukly i fotbalového svazu, si vybavuje poslední setkání, odehrávající se krátce před Sůrovou smrtí: „Zahlédl jsem ho za oknem vršovické restaurace. Zašel jsem proto dovnitř a ptal se, jak se má a proč se neukáže na Julisce. Odpověděl: ‚Jsem asi špatný holub, dobří holubi se přece vracejí...‘ Vím, že neměl lehké dětství. Do Dukly přišel moc mladý a potřeboval asi pár otcovských pohlavků. To jsme si uvědomili až po letech.“

„V Dukle platil za největšího elegána, na zájezdech utrácel kapesné jen za oblečení či látky,“ shodují se dnes všichni jeho spoluhráči. A někteří zmiňují informaci pro mnohé do značné míry překvapivou: Sůrovým letitým koníčkem byla práce s kovem. Vyráběl lucerny, pivní tupláky, repliky rytířského brnění nebo i věšáky; patrně to v jeho zaměstnání bylo možné.

A rozdával je většinou zdarma, jako dárky, protože z toho měl radost, jak shodně tvrdí někteří hráči Dukly i béčka Bohemky. Potvrzuje to i paní Koubová, manželka Pavla Kouby (zemřel roku 1993 po utkání internacionálů): „Jiří a Pavel byli velcí kamarádi. Na Jirku, svědka na naší svatbě, ráda vzpomínám. Se skupinou hráčů a manželek chodil na večeře do Grandhotelu Evropa, ale sám, bez slečny. Byl to fajn kluk, v jeho stydlivosti před dívkami hrála určitě roli jeho pleť. Ano, a byl i mimořádně zručný, na chatě od něj máme z plechu vytepaný obraz jakéhosi krále, říkáme mu Karel IV.“

Řadu let navštěvoval Jiří chatařskou osadu Zavrácí u Řehenic v Posázaví a byl tu spokojený – při nohejbale, společné práci i posezení. Tady taky na podzim 1982 osudově nastydl. Když pak zemřel a nikoho neměl (jeho bratra prý zajímalo jen to, zda bude dědit), kamarádi z osady vybrali peníze a rozloučili se s ním ve strašnickém krematoriu. „Potom jsme si řekli, že než aby Jirku vysypali někam na skládku, dám jeho urnu do našeho rodinného hrobu,“ uzavírá Vojtěch Mištera, jeden z chatařů. A tak ostatky hráče, jenž mohl být světový, vždyť na společném snímku Dukly a Santosu je zachycen po boku Pelého, spočívají na vršovickém hřbitově na pražském kopci Bohdalec.