Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Milan Zapletal přežil Osvětim. Smrt jeho rodiny nebyla zbytečná

Lidé

  12:01
PRAHA - Mohla by tak začínat pohádka: Žili byli tři bratři, Libor, Lumír a Milan, kteří se na sebe pevně spoléhali. Byť je to pravda, jejich život pohádkový nebyl. Na to žili v nepříhodný čas na ne právě dobrém místě – v Čechách 20. století. Když v červenci 2013 zemřel poslední z nich – Milan, známý brněnský lékař a muž, který přežil Osvětim –, uzavřel se i příběh celé rodiny Zapletalovy. Příběh natolik pozoruhodný, že stojí za zaznamenání.

Milan Zapletal na jaře roku 2011 v Osvětimi. foto: Archiv rodiny Zapletalů

Zmizet ze světa měla celá rodina už před drahnými roky. V roce 1942 se to zdálo jako dobrý nápad nacistům, a vyvezli je proto do Osvětimi. Zvláštní na jejich osudu bylo, že se přitom „neprovinili“ původem. Nebyli židovské krve – jejich „smrtelný hřích“ spočíval v nepatetickém vlastenectví a pevném odhodlání čelit zlu.

Milan děsivou potopu přežil s cejchem číslo 135 362 na předloktí. A přiléhavě pro něj platila známá sentence, že zkušenost není to, co člověka potká, ale co člověk s tím, co ho potkalo, udělá. V osvětimském nemocničním bloku zažil hromadné umírání i účinnou pomoc a to vše jej přivedlo k rozhodnutí stát se lékařem.

POHNUTÉ OSUDY: Hádky o dceru vyústily v tragédii. Olympijský boxer Plachetka zabil matku své partnerky

Moravský Podivín. Na rohu ulic stojí neokázalá vilka se zahradou a ovocnými stromky. Domov rodiny Zapletalových. Otec Pavel, absolvent vídeňské techniky, inženýr zeměměřič. Rezervovaný muž s bradkou, abstinent a nekuřák, který si v Podivíně ve 20. letech otevřel vlastní stavební kancelář zaměřenou na regulaci toků. Maminka Augusta, učitelka, společenská a veselá, která s narozením tří synů a dcery přestala učit a plně se jim věnovala.

Po vzoru otce se celá rodina přihlásila do Sokola – cvičí, sportují, hrají volejbal, jezdí na výlety a na slety. Odebírají Lidové noviny, Peroutkovu Přítomnost a ilustrovaný časopis Sokolské obce Jas.

Smutek v hnízdě sokolím

V roce 1929 rodinu potkává první rána – na spálu umírá sedmiletá Věruška. Její devítiletý bratr Libor, přezdívaný Borek, si zapíše do deníku: „Smutek v hnízdě sokolím. Do pečlivě stavěného a ostražitě chráněného hnízda sokolího uhodila blesku krutější rána. V hnízdečku oplakávají tři káňata bratříčci s párem ostražitých sokolů-rodičů jedinou svoji sestřičku a dcerušku, která už dolétala.“

Bratři káňata se ve 30. letech pomalu rozlétli do světa – Libor a Lumír začali studovat gymnázium v Břeclavi. Ten druhý psal i publikoval básně, líbil se dívkám a ony jemu, dovedl uvažovat prakticky. Libor, hubený obrýlený intelektuál, byl rezervovanější, rozvážný a hloubavý. Ve svém studentském deníku uvažuje: „Chci se stát člověkem, který se chová slušně a jde svou vlastní cestou. Člověkem, který o sobě vůbec nemluví, ale když přijde k věci, ukáže, co dovede.“

Začerňování učebnic

Jako by tím vystihl nejen svoje příští usilování, ale přesně charakterizoval i bratra Milana, který po vzoru svých starších sourozenců začal studovat břeclavský gymnaziální ústav. Setrval v něm však jen krátce. V pomnichovském záboru pohraničí byla Břeclav připojena k velkoněmecké říši a gymnázium se stěhovalo do Hodonína.

Právě tam zažívá student Milan okupaci: „Čekáme v autobusu, než přejede německá vojenská kolona. Temný den, sevřené hrdlo. Na křižovatce míjím prodejnu a bufet firmy Jebavý – kostelecké uzeniny. Je narvaná německými vojáky, přežvykující ústa, jedí a jedí, až jim kůtkama teče. V Hodoníně vyryl někdo do výkladní skříně nápis: „My sereme na feniky, Eda (Beneš) jede z Ameriky.“

Ze tří bratrů Zapletalových nejdříve maturuje Libor, Lumír o rok později. Libor ještě stihl začít studovat v Brně na vysokém učení technickém, Lumír šel rovnou pracovat do Zlína k pásu a následně se protlačil do redakce baťovských novin. Gymnazista Milan musí v té době začerňovat ve škole tuší v učebnicích dějepisu a češtiny celé odstavce, které prý ohrožují národní loajalitu k Říši – zmínky o Masarykovi, Čapkovi, židovských literátech.

Léto 1929 – zleva stojí Lumír, zprava Libor. Uprostřed sedí Milan s kamarádkou Boženkou.

Následný spád událostí je závratný. Počátkem února 1940 se podařilo Liboru Zapletalovi uprchnout se skupinou kamarádů z okupované vlasti, jižní cestou se dostal do československé zahraniční armády ve Francii a následně se ve Velké Británii dobrovolně přihlásil k parašutistům, aby mohl plnit speciální úkoly v okupované vlasti.

Byl vybrán a zařazen do tříčlenné paraskupiny Bivouac (s Františkem Pospíšilem a Jindřichem Čoupkem), která měla za úkol provést diverzi v brněnské teplárně a na železničním mostě v Přerově. Členové Bivouaku byli vysazeni v noci z 28. na 29. dubna do protektorátu, ale po několika dnech byl Libor Zapletal na základě udání malenovického občana Chvátala zatčen po přestřelce ve Zlíně českou policií a předán brněnskému gestapu.

Jak při svých bádáních zjistil archivář a autor chystané knihy o paraskupině Bivouac Vojtěch Šustek, Libor na gestapu vzdoroval dlouho, prozradil pouze informace, které nebyly zásadní povahy, leccos zamlčel.

Gestapo se však z jiného zdroje dozvědělo, kde se skrývá třetí ze skupiny, a Čoupka zatklo. Oba zdrcení parašutisté jsou pak překvapeni, kolik informací gestapáci mají. Hraje se o život. Ztýraný parašutista Zapletal se tehdy rozhodl k velmi riskantní, ale jediné možnosti – naoko souhlasil s prací konfidenta gestapa, ale při nejbližší příležitosti hodlal uprchnout do ilegality a pokusit se dostat zpátky do Anglie.

Zapletal dostal za úkol, aby u rodin dalších parašutistů pátral po svých druzích. Nikoho však neudal a gestapu vytrvale tvrdil, že zatím na kamarády nenarazil. Jeho přešlapování v gestapácké kleci trvalo necelý týden.

POHNUTÉ OSUDY: Emanuel Zima, domovník v Budapešťi, který zachránil Židy

Pak nastal osudný 8. květen. Po deváté hodině večer někdo klepe u Zapletalů v Podivíně na okno. Rozespalý Milan mžourá přes sklo do tmy, překvapeně otevírá a ptá se: „Borku, jsi to ty? Co tady proboha děláš?“ Po chvíli parašutista líčí v kuchyni celé rodině svoji anabázi a trápení, do kterého se dostal.

Otec mu jasně odpoví: „Spolupráce s gestapem nepřipadá v úvahu. Ani za cenu toho, že mě zavřou. Pomůžeme ti!“ Je stále ještě před atentátem na říšského protektora Heydricha a míru nacistické zvrhlosti si nikdo, ani v Podivíně, nedovede představit. Celá rodina pomáhá Borkovi, jak se dá. Do akce je zapojen také Milan. I díky němu se Liborovi nakonec podařilo gestapu uprchnout, skrýval se nejdříve v hostýnských lesích a pod jiným jménem se pokusil dostat do neutrálního Švýcarska.

Msta brněnského gestapa za ztracenou „štiku“ na sebe nenechala dlouho čekat – brzy zatýkají manžele Zapletalovy i jejich syna Lumíra. A z Brna je deportují do Osvětimi. Milan je prozatím ponechán na svobodě a sledován pro případ, že by se s ním spojil Libor. Ten je však po třech měsících zatčen na německo-švýcarské hranici, vězněn a oběšen v Mauthausenu.

Kufr s pozůstalostí

Maturant Milan, který sám žije v Podivíně, v lednu 1943 obdrží z velitelství KL Auschwitz velký černý kufr s průvodním dopisem, že se jedná o pozůstalost po otci, který zemřel. Z kufru vytáhl téměř nový tvídový oblek, který ale otci nepatřil. Všímá si toho, že nohavice luxusního obleku jsou postříkané řídkým světlým blátem. Patrně blátem z rampy v Birkenau.

Za čtrnáct dní mu přijde další zpráva, že zemřela také maminka, a lístek od bratra Lumíra z Auschwitzu s adresou: block 21a! To číslo si zapamatoval. Rozhodlo o jeho přežití. Do Osvětimi byl jako poslední člen rodiny deportován 4. srpna 1943.

Rok 2011: v kalužích se odrážejí cihly lágrových budov a mezi nimi pomalu kráčí bezmála devadesátiletý, vzpřímený pan Zapletal. Procházím s ním a skupinou přátel osvětimským táborem. Dotýkáme se tohoto místa skrze očitého svědka. Mezi bloky stál své první osvětimské odpoledne a teď, po letech, ukazuje na barák za námi a hlasem křaplavým jak struhadlo popisuje.

„Tehdy, po deportaci, jsem se otočil a vidím, že stojíme před barákem s číslem 21, které jsem znal z bratrova lístku, a tak jsem se zeptal vězně, který tam zrovna šel, zdali nezná Lumíra Zapletala. Pokýval hlavou. Lumír za chvilku přišel a špitl mi, abych se hlásil k lékařské prohlídce s předstíraným zánětem slepého střeva a že budu přijat na jejich nemocniční blok 21. Bylo štěstí, že Lumír mi v Auschwitzu hned v úvodu takto pomohl. Pracoval jsem pak na bloku 21 jako kalfaktor. I díky tomu jsem přežil.“

POHNUTÉ OSUDY: Jaroslav Hellebrand. Mistra vesel zradil padák

Vstoupili jsme do bloku 21a, kde je dnes nizozemská expozice. Ve spodní velké místnosti se náhle zastavujeme. Pan Zapletal si dřepne ke kachlovým kamnům v jakémsi údivu: „Podívejte, ty tady zůstaly! V nich jsem pálil papírové obvazy prosáklé hnisem a krví, které nechtěly hořet.“ Otevře zrezlá dvířka. Z nich vypadne hromada prázdných obalů do snickers.

Milan Zapletal se konce války dočkal v Buchenwaldu. Vlakem se vrátil domů do Podivína, kde našel vyrabovaný rodný dům. Vzpomínal na rodiče. V garáži, v kupce smetí, našel jako zázrakem Liborův školní deník a několik rodinných fotek. Sousedka paní Švestková mu přinesla oblek se slovy: „To je po Oldovi Eisingerovi, nechal si to u mě, než je vezli do Terezína, už se nevrátil... To ti bude, jen v pase si to musíš stáhnout páskem, jsi hubenej jak tyčka.“

Za měsíc se do Podivína vrátil bratr Lumír, který pomáhal Američanům vyhledávat esesáky z tábora Dora, odkud se mu podařilo uprchnout. Z Anglie přišel přes Prahu balíček s Liborovými věcmi, které tam zanechal. Vojenská knížka, poslední vůle, medaile Za chrabrost. Někteří ze sousedů pomáhají, jiní si uplivnou. Hlavně místní komunisté, kteří prohlásili, že v Milanu Zapletalovi „strana a dělnická třída nemůže mít vůbec jistotu“. Přesto mu před únorem 1948 i po něm několikrát nabízejí vstup do KSČ a s tím spojené výhody a kariérní postup.

Zbytečné to nebylo

Zapletal dokázal odmítnout a později to lakonicky komentoval: „Vidíte, a nic se mi nestalo. Spíš mi vadilo, že dost lidí, hned po válce i v poslední době, mi přímo říkalo, že celá ta tragická historie naší rodiny byla vlastně zbytečná, byli obětovanými životy pro nic a že bylo lepší z toho celého vyplachtit jako mnoho jiných. A že po válce přišlo něco podobného na čtyřicet let, tedy že to celé nestálo za to. Já to vidím jinak. Zbytečné to nebylo a mělo to svůj hluboký smysl.“

S osvětimskou zkušeností se Milan rozhodl pro studium medicíny. Snažil se od války co nejrychleji odpoutat. Stal se z něj výborný chirurg, oženil se, narodili se mu dva synové (z obou jsou dnes také lékaři) a lékařskou praxi skončil prakticky teprve před několika lety.

V roce 2001 zemřel jeho bratr Lumír, taktéž lékař, se kterým se ve vzpomínkách propadali ke společnému dětství. Vzácná přátelská blízkost pana doktora Zapletala mi bude chybět. Stal se v poslední dekádě nejen důležitým pamětníkem a svědkem, vyhledávaným dokumentaristy a historiky, ale hlavně byl pro řadu lidí,i o několik generací mladších, přirozenou mravní autoritou a oporou, pevně stojící v dnešní tekutě bezbřehé společnosti. Patřila k němu mužnost, vzdělanost i jasné slovo.

Nebe v Auschwitzu

A také dobrá paměť. Několik týdnů po naší cestě do Osvětimi mi od něj přišel lístek: „... asi jsem vám tam neodpověděl úplně na otázku, zda bylo v Auschwitzu nebe. Tedy: jedno nebe v Auschwitzu bylo. Někdy modré, někdy šedivé a deštivé, ale vždycky ušpiněné, páchnoucím kouřem z krematorií. Ptáci tam nelétali. Ale ten skřivan, co zpíval cestou na nádraží během transportu do Buchenwaldu, byl skutečný.

Druhé nebe měl každý sám v sobě, přinesl si je do tábora s sebou. Byla v něm naděje, nejkřehčí a nejzranitelnější z milostí; bylo nutné ji stále udržovat při životě. Víra však byla to nejsilnější, co pomáhalo a pomohlo přežít s čistým svědomím. Byli i takoví, kteří o tom nevěděli. Ovšem i takoví, kteří v sobě nosili peklo. Ale vy jste se ptal na nebe.“

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...