POHNUTÉ OSUDY: ‚Brzy jsem zpátky,‘ omlouval se Kukleta. Dva dny na to zemřel |
S hokejem začínal jako kluk v rodné Třebíči, kdysi proslulé hokejové baště jižní Moravy. Tady se na zamrzlém rybníku Kuchyňka potkával s o tři roky mladším Vladimírem Bouzkem, dalším ze slavných zdejších hokejových rodáků, ale nepředbíhejme...
Jako střední útočník hrál Sláma od patnácti let za DSK Třebíč (Dělnický sportovní klub), po maturitě odešel studovat práva na Karlovu univerzitu a sezonu působil v rezervě nejlepšího domácího klubu, LTC Praha. Potom se jeho mateřský klub dostal do celostátní ligy, takže na soutěžní zápasy – ono jich moc nebylo – dojížděl domů.
V Praze hrál i za HOVS (Hokejový odbor Vysokoškolského sportu), s nímž se stal roku 1938 v Norsku akademickým mistrem světa. Když Němci na počátku okupace uzavřeli vysoké školy a zrušili týmy vysokoškoláků HOVS i HO Karlín, přešel do I. ČLTK Praha. Novému mužstvu pomohl vyhrát protektorátní ligu roku 1941 a byl i králem střelců. O titulu rozhodla výhra 2:1 nad „neporazitelným“ LTC Praha s hvězdami Malečkem a Zábrodským.
POHNUTÉ OSUDY: Boxerský elegán Rafael zářil v ringu. Jeho mrtvé tělo našli v kontejneru na ulici |
Ocitujme z deníku České slovo: „Podobně jako Zábrodský i Sláma ukázal, že je dalším centrforvardem, jenž může nahradit Malečka. Vyniká zejména houževnatostí a neobyčejně účelnou hrou.“ Dodejme, že oporami I. ČLTK byli ještě Hertl, bratři Robětínové, Tožička, Prchal a později slavný tenista Drobný.
V květnu 1945 odjel Miroslav Sláma do Terezína, aby tam s kamarádem pomohli vězněným lidem z Třebíče při návratu domů. Takhle to upřesňují pamětníci, podle některých zdrojů tam měl být vězněn, což není pravda. Poté se opět pustil do studia a záhy získal titul doktora práv. Díky své herní všestrannosti mohl nastoupit na kterémkoliv místě sestavy. Proto v prvním utkání za ČSR – vlistopadu 1946 proti Švýcarsku – hrál v obraně.
POHNUTÉ OSUDY: Strašák NHL Boogaard chtěl zahnat bolest a deprese. Zabil ho alkohol a prášky |
Komentář hokejového novináře Miroslava Jenšíka: „Trenér Buckna měl mnoho skvělých útočníků, ale málo kvalitních obránců. Hbitý Sláma se proto chopil šance a získal místo v týmu. Zpočátku hrál ve dvojici s Vilibaldem Šťovíkem, později s Josefem Trousílkem, Františkem Pácaltem a nakonec s Oldřichem Zábrodským.“
I když od premiéry v týmu ČSR uplynuly tři měsíce, nechyběl v nominaci pro světový šampionát 1947 v Praze. Ocitujme z jeho vizitky v dobovém tisku: „JUDr. Miroslav Sláma patří mezi nejoblíbenější hráče čs. týmu. Na mistrovství světa startuje poprvé. V obraně hraje teprve v této sezoně, jinak hrál útočníka. Je klidný, pohotový a taktický hráč, jehož největší předností je ukázněné a slušné chování.“
Šampioni ze Štvanice
Mistrovství světa na nezastřešeném štvanickém stadionu bylo po letech okupace nadšeně sledovanou událostí. Osm přihlášených týmů – Belgie, Československo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Švédsko, Švýcarsko a USA – znamenalo dosud nejvyšší účast v historii. Při absenci Kanaďanů platili za favority Švédové a naši hráči. Papírové předpoklady vycházely, čs. tým postupně porazil Rumunsko 23:1, Rakousko 13:5, Polsko 12:0, Švýcarsko 6:1, Belgii 24:0, ale v předposledním utkání se Švédskem zakolísal a prohrál 1:2. Zápas, v němž natěšených 13 tisíc diváků včetně prezidenta Beneše čekalo vítězství, přinesl velké zklamání.
Čtyřnásobný mistr světa v krasobruslení Pavel Roman dostal smyk a prorazil si spánek |
Jenomže Švédové, kteří si mysleli, že teď už mají zlato v kapse, poněkud přehnali oslavy a v následujícím zápase se slabými Rakušany utrpěli šokující prohru 1:2. V tu chvíli ožila nejen Štvanice a Praha, ale u radiopřijímačů i celé Československo. Naši v závěrečném utkání šampionátu zahráli výtečně, porazili Američany 6:1 a poprvé v historii se stali mistry světa. Sláma zářil i v tomhle zápase, ostatně dal v něm gól. Úryvek z novinových komentářů: „Zvláště náš druhý útok Kus – Drobný – Stibor předváděl nádhernou hru, kterou doplňovali nepřekonatelný obránce Sláma s brankářem Modrým.“
Dodejme, že čs. vláda jako výraz díků rakouským hráčům poslala v příštích dnech válkou zubožené zemi našich jižních sousedů několik vlaků s potravinami i uhlím. Uplynul rok a náš hokej se ověnčil dalším skvělým úspěchem – stříbrnou medailí na zimní olympiádě ve švýcarském Svatém Mořici. Turnaj byl zároveň mistrovstvím světa i Evropy. Naše mužstvo z osmi zápasů sedm vyhrálo a v jednom remizovalo: s Kanadou 0:0. Neprohrát s fenomenálními Kanaďany se sice rovnalo vítězství, ale o zlato na olympiádě i na šampionátu nás připravilo skóre, horší brakový poměr. Kanada i ČSR získaly shodně po 15 bodech, Kanaďané měli skóre 69:5, naši 80:18.
POHNUTÉ OSUDY: Lékaři zákrok nechali na další den. Evžen Erban ochrnul |
Švýcarský tisk pak přišel s trefným komentářem: „Čechoslováci hráli proti Kanaďanům příliš opatrně, měli čtyři přesilovky, zatímco soupeř jen dvě. Proč Vladimír Zábrodský, nejlepší střelec turnaje s 22 góly, nepřesvědčil trenéra Bucknu, aby s ním na led posílal Drobného?“ Titul evropských šampionů byl chabou náplastí, byť při návratu vlakem zdravily hokejisty na nádražích početné davy fanoušků. Obránce Sláma se v turnaji střelecky vyznamenal při výhře 22:3 nad Itálií: vsítil stejně jako útočník Roziňák pět gólů.
Díky své technice, rychlosti i taktické vyspělosti byl vyhodnocen jako náš nejlepší obránce. Po návratu nastaly všední dny, skončila sezona a před tou další přijal Sláma nabídku k hokejovému i pracovnímu přestupu. V létě 1948 se stal hráčem Sokola Vítkovické železárny a do gigantické hutnické továrny nastoupil jako přednosta právního oddělení. V jednatřiceti letech to byl ideální čas k zahájení slibné profesní kariéry. Tehdy ovšem netušil, že za půl roku mu osud přichystá jiný, mnohem podstatnější přestup.
Rozhodování v Davosu
Hokejisté LTC Praha se chystali v prosinci do Davosu na Spenglerův pohár, nejstarší turnaj klubových týmů v Evropě. Neměli však dostatek hráčů, a proto požádali Slámu, aby za ně ve Švýcarsku pohostinsky hrál, a domluvili se i s jeho ostravským klubem i zaměstnavatelem. Připomeňme, že končil rok 1948, v němž se komunisté chopili moci. Značná část společnosti žila v obavách z budoucnosti a mnozí lidé již začali odcházet do emigrace. Nebylo divu, že hráče LTC navštívil v Davosu bývalý předseda klubu Jaromír Citta se slavným hokejistou Josefem Malečkem a přednesli jim návrh: „Po turnaji se nevracejte, zůstaňte na Západě, vytvoříme silný tým, budeme tu hrát a mít se dobře!“
POHNUTÉ OSUDY: Živel Anquetil. Proslavil se alkoholem, dopingem i bigamií |
Znělo to lákavě, a to včetně slibných finančních částek, ale neskýtalo záruky. Šlo o krok do neznáma, někteří hráči neuměli cizí jazyky, mnozí byli ženatí, měli rodiny. Výsledkem několikadenních debat byl závěr: „Budeme hlasovat,a pokud proti emigraci zazní jediný hlas, všichni se vrátí.“
Novinář Jiří Macků, jenž po roce 1989 napsal o historii čs. hokeje řadu publikací a studoval archivy ministerstva vnitra, uvádí, že hlasování skončilo v poměru 7:6 pro emigraci. Všichni se tedy měli vrátit, ale to se nestalo. Výpravu opustili třicetiletý Sláma a dvaadvacetiletý Oldřich Zábrodský. Došlo k tomu následovně: hotelový recepční oznámil v jídelně, že pánové Sláma a Zábrodský mají jít k telefonu. Tohle s ním měli domluveno, nikdo je nevolal. Zvedli se jako by nic od stolu a odešli, aby vzápětí s již připravenými kufry opustili spěšně hotel. Beze slova rozloučení... Jen kamarádu Bouzkovi nechal Sláma lístek: „Pozdravuj u nás a v Třebíči!“ Na okolnosti útěku později vzpomínal Zábrodský: „Na Nový rok 1949 mi Sláma na pokoji řekl, že uteče. Byl právník, já jsem práva studoval, kamarádili jsme spolu, uměli jazyky, a tak jsem se přidal. Za Davos jsme pak hráli dva roky a bydleli v šatně na stadionu.“
Strýček profesora Kostky...
Ve Švýcarsku působil Sláma jako hráč i trenér pět let. Poté odjel do USA, ale tam se jako právník neživil. Na univerzitě v Denveru studoval knihovnictví a po zisku magisterského titulu pracoval jako knihovník. Oženil se a s manželkou Betty měli tři dcery. Před odchodem do důchodu v roce 1980 byl hlavním správcem knihovny Moorpark Junior College. Patřil k prvním emigrantům mezi našimi sportovci, čtyřicet let proto nesmělo zaznít v čs. médiích jeho jméno.
To ovšem neznamenalo, že s naším hokejem ztratil kontakt. Když hrála v šedesátých letech reprezentace ČSSR pod vedením třebíčských rodáků, trenérů Bouzka a Kostky, v Colorado Springs, nečekaně za nimi přijel. Jenomže o bouřlivém třídenním shledání po šestnácti letech, o vzpomínkách na mládí, hokej či Třebíč mohl Vladimír Bouzek napsat v knize Hokejový profesor až v roce 1995.
POHNUTÉ OSUDY: Odpusťte mi, napsal rodině. Pak brankář německé reprezentace skočil pod vlak |
Podstatné však byly Slámovy styky s profesorem Vladimírem Kostkou, pedagogem FTVS UK a posléze předsedou hokejového svazu. Setkávali se při každé Kostkově cestě do zámoří při zájezdech národního týmu či jednáních hokejové federace. V hokejových kruzích však málokdo věděl, že jsou příbuzní: Slámově nejstarší sestře Antonii, provdané Kostkové, se totiž roku 1922 narodil syn Vladimír; pětiletý Mirek se tak stal Vláďovým strýčkem.
Do staré vlasti se mistr světa 1947 podíval až v roce 1990 a z Prahy mířil do Třebíče – za příbuznými a za přítelem Bouzkem. S manželkou a dcerami přijížděl často i v dalších letech, ale v roce 1997 se před setkáním mistrů světa po půlstoletí ze zdravotních důvodů omluvil. Měl obavy z letu přes oceán. Zemřel 30. listopadu 2008 v kalifornském městě Thousand Oaks.
