Je příběh Ivety Bartošové vůbec příběhem zpěvačky? Začínal tak: je však také příběhem československé a české pop-music ve dvou obdobích – před listopadem 1989 a po něm.
Iveta Bartošová, o chvíli mladší než její sestra dvojče Ivana, pocházela – jako mnozí další ve zdejším popu – ze Slezska, narodila se v Čeladné. Když zamířila do jedné z mála dobových soutěží pro pěvecké talenty – Mladé písně Jihlava –, nevyhrála, zato tu potkala zpěváka Petra Sepéšiho. Profesionálové tehdejšího popu je spojili do dvojice, první výrazné uvedení se konalo v televizním pořadu Sejdeme se na Výsluní. Dobová média dala supraphonským nahrávkám Knoflíky lásky a Červenám velký prostor: v úzké selekci socialistické zábavy se Bartošová a Sepéši stali hvězdami jaksi naplánovaně a shora. Mladistvá svěžest a půvab devatenáctileté Ivety tomu jistě napomáhaly víc než tišší, barevně prostý hlas. O hlas jde koneckonců v celebritním popu jen málokdy.
Ivetu uštval bulvár, říká její okolí. Velká lidská tragédie, míní Gott |
Krátkou kariéru dua ukončilo neštěstí: Sepéši zahynul koncem prázdnin 1985 v autě na přejezdu. Pro Bartošovou znamenala jeho smrt otřes. Bulvární tisk za socialismu neexistoval, i bez něj však zpěvaččin příběh získal u veřejnosti tragický podtón, který má svou sílu. Když se vzpamatovala z traumatu, znovu přijala pozvání na scénu, tentokrát už s kapelou Kroky Františka Janečka. Tenhle moment je v kariéře Bartošové přelomový. Teprve s kapelou dobového prominenta Janečka se ocitla v nejvyšších kruzích lokálního popu: široké možnosti tehdy nevyplývaly z nejlepší schopnosti pobavit publikum, ale z příchylnosti k režimu, který dával svým prověřeným, loajálním spolupracovníkům výsadu veřejného působení. Nerovná soutěž byla tehdy principem, na kterém vše fungovalo – showbyznys a populární kultura byly otevřeny jen vyvoleným. V úzké selekci socialistické zábavy se Bartošová a Sepéši stali hvězdami jaksi naplánovaně a shora. Mladistvá svěžest a půvab devatenáctileté Ivety tomu jistě napomáhaly víc než tišší, barevně prostý hlas. O hlas jde koneckonců v celebritním popu jen málokdy.
Od Janečka ke Štaidlovi
V Krocích zpívala Bartošová spolu s Michalem Davidem: největším hitem se však stalo sólové Léto, píseň, která se vracela ke smrti jejího pěveckého i životního partnera. „Jak ráda bych ty chvíle vrátila,“ zpívala tu Iveta Bartošová. Melancholický tón, pocit, že to nejlepší má už za sebou a zbývá už jen trpkost a vzdalující se vzpomínka, se však otiskovaly do jejího projevu čím dál víc. Dalo se v Československu mířit výš? Ale ano. Od jednoduchého syntezátorového popu Janečkovy party přestoupila Bartošová k Ladislavu Štaidlovi. Od jara 1987 se tak začalo psát její nejpopulárnější období. Štaidl patřil, stejně jako Janeček, k vrcholným prominentům režimní oficiální zábavy; jeho hudba po letech kapelničení pro Karla Gotta navíc přece jen méně týrala sluch než primitivní styl Janečkův.
Se Štaidlem natočila Bartošová písně jako Málo mě zná, Víš, lásko, Když láska schází. V letech 1986 až 1991 byla Iveta Bartošová v anketě Zlatý slavík vždycky buď první, nebo druhá. Za první sólové elpíčko I. B. (1987) získala zlatou desku.
Ústup ze slávy v 90. letech
S nástupem 90. let a svobodných poměrů v zábavě se však její výsadní postavení zhroutilo. Přicházela nová vydavatelství včetně světových, a kdo se u nás chtěl bavit, konečně měl z čeho vybírat. Přechod k normálnějším poměrům byl pro všechny zpěvá- ky garnitury 80. let smrtící. Nejen pro Bartošovou: vyvanuli i Michal Penk, Sagvan Tofi, Markéta Muchová, Pavel Horňák a další. Jejich jména dobová média opakovala tak často, že tehdejší generace nemá problém si je vybavit. Když se ukázalo, že jistoty jsou navždycky pryč, musela to pro Bartošovou být nejméně taková rána jako úmrtí Sepéšiho.
Další Pohnuté osudy: |
Od roku 1993 podstoupila řadu pokusů o restart kariéry. Karel Svoboda přišel s muzikálem Dracula: alternovala tu v hlavní dvojroli s Lucií Bílou, nová scéna muzikálů jí pak na léta pomohla najít stálé místo (Pomáda, Monte Cristo, Mrazík, Johanka z Arku, Miss Saigon, Bídníci). Hudebně ji asi nejvíc vrátil na scénu jednoduchý, dobrý nápad (z roku 1998) nazpívat Svobodovu melodii z filmu Tři oříšky pro Popelku. Za tehdejší album Ve jménu lásky si vysloužila dvě platinové desky. Zajímavé je, že „televizní generace“ ji nikdy nepřestala brát za svou: aspoň v cenách TýTý se pravidelně umisťovala kolem třetího místa.
  |
Bulvární média, stejně jako polobulvární rubriky těch „serióznějších“, udržovala povědomí o Ivetě jako celebritě. A to i v nultých letech, kdy se na zpěvaččině kariéře čím dál víc podepisovaly zdravotní a psychické výkyvy, antidepresiva, alkohol a celková dezorientace. Název turné Jsem zpátky byl bohužel spíš zbožným přáním.
Zaujmout za každou cenu
Lidé kolem Bartošové opakovaně avizovali její účast v projektech, na které nakonec nebyly síly. Nevystoupila v muzikálech Mona Lisa ani Děti ráje. Poslední nové nahrávky jako Heja, heja působily jako snaha zaujmout za každou cenu, třeba i bizarní nedokonalostí: jako mnohokrát v minulosti, zpěvačka se tu zdála spíš jako zneužitý materiál. Snaha sebrat síly a napřít je do něčeho nového se zdála patrná od loňské svatby s Josefem Rychtářem. V úterý 29. dubna 2014 se však zpěvaččin příběh definitivně uzavřel. Smutně, ale nikoli překvapivě: cyničtější média měla její nekrolog jistě už připravený.
