Osud scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (2. 8. 1935 až 20. 5. 1989) je příběhem velkých uměleckých a společenských úspěchů vykoupených sebedestrukcí a následovaných lety postupné profesní likvidace. Jeho život bezpochyby skončil předčasně: zemřel v 53 letech. Nešlo o násilí ani sebevraždu, ale o zhoubný nádor.
Na zničení jednoho z největších talentů českého filmu Pavla Juráčka se ovšem pracovalo dlouhá léta, ba desetiletí. A on sám se v tom činil velmi důkladně.„Červen, červenec, srpen, září... Vodka, gruzínský koňak, brandy, bacardi, ronda, rum tuzemský i jamajský, vermuty a bílá i červená vína, sekt, pivo, gin, myslivecká, whisky... Litry a litry alkoholu, desítky probdělých nocí, tisíce přespočetných cigaret, ostudy, scény, skandály, blití vkleče nad záchodovými mísami, stahování kalhotek, odporná rána, prsty páchnoucí ženskými klíny, aspiriny, fenmetraziny, algeny a sedolory, a každodenní sliby, že zítra toho definitivně nechám. Je to ještě vůbec možné? Nejsem už nadosmrti vyřízený? Nebylo by ze všeho nejmoudřejší zamknout se v koupelně a pustit plyn?“
Takto se devětadvacetiletý Juráček ptá ve svém deníkovém zápisu z 2. října 1964. V té době se mu hroutilo první manželství a navzdory úspěchu trpěl pochybnostmi o své práci, vrchol tvorby měl však teprve před sebou: v jeho mysli se rodil plán na natočení jednoho z nejpozoruhodnějších děl české kinematografie, volné adaptace Swiftova Gullivera nakonec nazvané Případ pro začínajícího kata.
Scenáristikou pohrdal
Závěrečná koupel beatnické básnířky Vladimíry Čerepkové |
Z poctivě a takřka celoživotně vedených deníkových zápisů Pavla Juráčka je zřejmé, že se tento mimořádně inteligentní, citlivý a tvůrčí člověk neustále pohyboval mezi krajnostmi. Nejčastěji byl vrcholně skeptický vůči sobě i ostatním, zároveň však choval obrovské ambice. Přinejmenším zpočátku nechtěl vůbec být filmařem, jeho cílem bylo stát se spisovatelem.
Scenáristiku, kterou studoval na FAMU, považoval za pouhé řemeslo, vlastně jí pohrdal. V oboru, který nemiloval (nebo to aspoň i sám sobě tvrdil) byl ovšem čím dál úspěšnější. Stal se barrandovským dramaturgem, byl jedním z hlavních hybatelů české nové vlny, jako scenárista se podílel třeba na slavných Sedmikráskách Věry Chytilové.
Absurdita v hlavní roli
Jeho jméno se stalo pojmem a donedávna nesmělý mladík z Příbrami stíhaný komplexem ze své vyzáblosti byl náhle středem zájmu. Režii si poprvé vyzkoušel na středometrážním filmu podle svého scénáře Postava k podpírání (1963), který natočil společně s Janem Schmidtem.
Absurditou prodchnutý anekdotický příběh muže, který si v půjčovně koček obstaral zvíře, a po zrušení provozovny jej nemá kam vrátit, zaujal svou přízračnou atmosférou a mrazivou ironií a v jeho výkladech nemohlo chybět jméno Kafka.
Zdeněk Rotrekl, básník odsouzený k smrti |
Juráček se sice tak přímému spojení bránil, jeho nejcennější úhel pohledu na svět však byl tomu Kafkovu skutečně podobný. Právě Juráčkovo vrcholné dílo – Případ pro začínajícího kata, to o několik let později potvrdilo. Absurdita skutečného světa nicméně tu filmovou dostihla a předčila. Dlouho a bolestně připravovaný Případ pro začínajícího kata byl dokončen až v roce 1970. Film nebyl přímo zakázán, ale bylo učiněno vše pro to, aby byl brzy zapomenut, stejně jako jeho tvůrce.
Pavel Landovský a Václav Havel jako svědci na svatbě režiséra a scenáristy Pavla Juráčka. (1970)
Do exilu a zase zpátky
Po Gulliverovi byl vyčerpaný, poničený závislostmi, zároveň vstoupil do druhého manželství. Pomoci by mu v tu chvíli snad mohla důstojná práce, té se však nedočkal. Přišel naopak vyhazov z Barrandova, odmítání nových námětů, krach vztahu. Brzy na to, co podepsal Chartu 1977, odešel s novou partnerkou do západního Německa. Ani tam se mu však nepodařil filmařský restart.
Po šesti letech, kdy se živil i jako podlahář, se vrátil domů. Dostal se patrně k drobným zakázkám v dabingu, jeho posledním známým dílem je nepodepsaný instruktážní snímek pro pražské revizory. Po převratu ho znal málokdo. Do povědomí veřejnosti jej vrátily zejména jeho deníky, které vyšly v roce 2003. Jejich svědecká a umělecká hodnota je mimořádná: filmař, který vždy toužil být spisovatelem, v nich zanechal hluboké literární dílo – takové, za které se doslova platí životem.
