Skvělý veslař, výborný trenér a prima vypravěč. A lidový psycholog, to byl Václav Kozák dlouhá léta. V dřevních veslařských dobách, kdy mistrovství světa ještě neexistovalo a každoročním vrcholem byl evropský šampionát, vybojoval tři medaile. Nejvýše v tomto pohledu stojí zlato na skifu z Kodaně v roce 1963, kde se stal mistrem Evropy.
POHNUTÉ OSUDY: Bojovníkovi Urbánkovi vypověděly službu svaly. Zemřel v 35 letech |
„Vašek všechno, co dělal, dělal maximálně. Tvrdil, že má 180 centimetrů, ale to nikdy neměl. Jenže na svoji figuru dělal obrovské výsledky – právě v kodaňské bitvě o zlato porazil Georgije Ivanova z Ruska, olympijského vítěze, který měl dva metry a postavu hromotluka. A přestože byl Vašek soudruh, nikdy nikoho nepodrazil,“ vzpomíná Jaroslav Starosta, Kozákův souputník v reprezentaci a posléze i za trenérským pultem v pražské Dukle.
Největší váhu ovšem má olympijské vítězství z Říma v roce 1960, které získal spolu s Pavlem Schmidtem na dvojskifu. To v historii českého veslování dokázala ještě třeboňská čtyřka v Helsinkách 1952. Až v roce 2012 na tyto výsledky dokázala navázat skifařka Miroslava Knapková.
Škola Pavla Schmidta
„Podle toho, co Kozák vyprávěl, ho Pavol Schmidt hodně ovlivnil,“ má jasno Filip Koudela, někdejší Kozákův svěřenec a současný šéftrenér veslařů Dukly. „To byl nekompromisní inteligentní chlap, o sedm let starší než Kozák, a šel tvrdě za svým cílem. Jako židovský kluk Schmidt půl roku před koncem druhé světové války v Bratislavě jen těsně unikl transportu smrti a měsíce pak žil v králíkárně u své nežidovské tety. Když spolu s Kozákem trénovali na Slapech na olympiádu v Římě, kafral jim do přípravy metodik z ČSTV, který je chtěl učit ranní rozcvičky jako na pionýrském táboře. Když pak v Římě vyhráli, Schmidt, vystudovaný lékař, hned na břehu řekl: A teď si to někdo pěkně odsere! Nevím, jak to dokázal, ale od té doby už nikdo veslaře s rozcvičkami neotravoval. Kozák prý vedle Schmidta dostal takovou školu, že to vydalo za tři univerzity,“ dodává Koudela.
POHNUTÉ OSUDY: Tabara dovedl vsetínský zázrak k šesti titulům. Před padesátinami ho zabila rakovina |
„Myslím, že i proto pak byl podobně nekompromisní, pro své svěřence vydupal úplně všechno,“ doplňuje další člen někdejší Kozákovy skupiny Luboš Došek.
Na olympijských hrách v Mexiku 1968 byl Kozák ještě devátým skifařem, o rok později se stal na dvě desítky let šéftrenérem veslařů v Dukle. Připravoval téměř pravidelné medailisty v čele s Hellebrandem, Koudelou, Peckou či Vochoskou, opět byl úspěšný.
Václav Kozák (vlevo) s Pavlem Schmidtem na dvojskifu
Na Kozákovu trenérskou éru vzpomíná také někdejší běžec na 3000 metrů překážek Dušan Moravčík. „Znali jsme se. A když jsem na olympiádě v Mnichově doběhl pátý a byl zklamaný, že nemám medaili, řekl mi jasně: Neblázni, předběhli tě jen čtyři steeplaři, celému zbytku světa jsi vytřel zrak!“
V roce 1963 byl vyhlášen nejlepším československým sportovcem a v roce 1984 mu jeho medaile vynesly titul tuzemského Veslaře století. „Jsem stoletej,“ smál se tehdy.
V hodnosti podplukovníka a s tituly zasloužilý mistr sportu a zasloužilý trenér však byl v roce 1991 propuštěn do zálohy, ještě o dva roky dřív byl z pozice šéftrenéra Dukly převelen na trenéra mládeže. To už měl za sebou jeho stále smutnější příběh první kapitoly.
Postupná cesta dolů
„Už dřív mě udivovalo, že začal pít. Říkal mi, že je na rozhraní, ale taky že ho nebaví trénovat, když nevychoval ani mistra světa, ani olympijského vítěze. K pití utíkal občas, ale zkracovalo se to. A potom už pil na plný céres,“ vybavuje si Starosta.
Kvůli alkoholu chyběly v rodině bývalého veslařského barda stále víc peníze na výchovu dvou školáků, přibývaly konflikty. Rozvod s chotí Bohunkou v roce 1994 se zdál být logickým vyústěním.
„To už jsem ale několik roků vandroval,“ přiblížil Kozák pro LN před desítkou let v ústavu sociální péče v Terezíně, kam se dostal v roce 2000 díky iniciativě České nadace sportovní reprezentace a Českého klubu olympioniků.
Vrátil se do Terezína, kde kdysi sídlila Dukla a kde na Ohři také on zadělával na medaile
„Je pravda, že se ze mě stal povaleč, domů jsem se vracel jen občas. Chvíli jsem vydržel sekat latinu, ale pak jsem musel zase zpátky. Spával jsem třeba v podkroví paneláků nebo jsme s partou bezdomovců jezdívali nočními tramvajemi. A taky na Wilsoňáku. To si koupíte lístek do první stanice za čtyři koruny a noc strávíte v teple nádražní budovy. Jenže policajti nás beztak občas vyháněli, lístek nelístek,“ líčil.
Jednou prý se toulal tři čtvrtě roku. „No, možná to bylo dýl. Kdyby se toho dožili táta s mámou, dali by mi přes držku. Už to hraničilo se zdravým rozumem,“ říkal a posluchač nabyl přesvědčení, že v tom má naprosto jasno.
V začátcích jeho krize měli zájem o Kozákův osud přední činovníci Dukly, rovněž bývalí reprezentanti, volejbalista Josef Tesař, hokejista Jan Klapáč a další.
„Už přeřazení na post trenéra mládeže v roce 1989 bylo záchranným gestem lidí, kteří ho měli rádi,“ míní Koudela.
Kozák si ale všechno vysvětloval po svém.
POHNUTÉ OSUDY: Skvělý horolezec Milan Kriššák zahynul po ‚zbytečné‘ záchranné akci |
Při zmínce rodiny, kterou víceméně opustil, byť jej pak choť se syny v Terezíně pravidelně navštěvovali a vozili ho domů na Vánoce, jen nadzvedl obočí. „No, radost určitě neměli. Ale možná na to koukali tak, že každý je strůjcem svého života. Když jsem to neukočíroval, tak jsem holt zákonitě musel trpět,“ říkal sebestředně.
Ale co když on připravil trápení svým blízkým? „Já? Jak to? Vždyť já nespal doma v teple, ale v panelácích, parcích nebo na nádraží! Je to těžká zkouška, a když to postihne člověka na sklonku života, je to o to smutnější,“ neustoupil ani o píď.
O pevnější navázání zpřetrhaného vztahu s rodinou se pokusit nechtěl. „Spravovaný hrnec nikdy nemůže být jako ten nový. Stáli bychom na měkké a kluzké půdě,“ použil své tradiční řečnické umění.
Václav Kozák
Posluchače našel na ulici
Otázka ale stále zní – proč to všechno? „Byl to náš druhý táta, ale neměl důvod opouštět rodinu. Až časem jsem pochopil, že jako skvělý vypravěč potřeboval posluchače. Na Dukle už je neměl. A když ho vyhodili, začal je nacházet na ulici. Ostatně, našel si je i v terezínském ústavu,“ přemítá Zdeněk Pecka, další z Kozákových slavných svěřenců. „Byl ovšem svéráz, který hájil veslaře zuby nehty. Na olympiádě v Montrealu 1976 poslal Himla vulgárně do háje, a prošlo mu to,“ zmíní někdejšího vládce komunistické tělovýchovy.
„Z domova odcházel proto, že se potřeboval napít,“ míní Kozákův mladší syn Martin.
„To byl důsledek,“ myslí si Koudela. „Vašek Kozák neuměl včas přehodit výhybku. Sláva olympijského vítěze se časem vytrácela – někdo si to v hlavě srovná a dokáže žít jinak, jako normální člověk, ale on to nedokázal,“ hledá vysvětlení.
DALŠÍ POHNUTÉ OSUDY: |
Je těžké odhadnout, jak hluboký zármutek se i dnes rozprostírá v duši paní Bohumily Kozákové. „Odpustit můžete všechno, ale zapomenout nemohu ani já, ani synové. Milovali jsme ho, ale on nás zradil, zatímco my jeho nikdy. Bohužel se to pořád vrací,“ říká bývalá choť legendy.
Václav Kozák zemřel 15. března roku 2004 ve spánku ve zmíněném ústavu v Terezíně, měsíc před 67. narozeninami. Pochovaný je v rodinné hrobce ve Vrbně nad Lesy, místě na Lounsku. Odešel dva a půl roku po svém parťákovi ze zlatého dvojskifu Pavlu Schmidtovi, který po roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde měl lékařskou praxi.
„Jsem rád, že poslední roky v Terezíně byly dobré, to už jsme zase našli společnou řeč. Rozloučili jsme se v poklidu. Těší mě, že to neskončilo nějak blbě, že táta nezemřel třeba na ulici. To by byla můra,“ pokyvuje hlavou Martin Kozák.
