Medailové úspěchy na mezinárodní scéně zažil Milan Suchopár téměř na začátku sportovní dráhy – jako junior. V roce 1969 získal na mistrovství světa v Neapoli bronzovou medaili na dvojce s kormidelníkem společně s Františkem Martínkem. O rok později úspěch zopakoval v roli stroka na kormidlované čtyřce. „Už tenkrát měl Milan velkou žízeň. A potřebu předvádět se,“ vzpomínal v roce 2013 Suchopárův mělnický parťák Martínek. Juniorské medaile zákonitě vyústily v povolávací rozkaz do Dukly Praha. Suchopár byl učebnicovým prototypem veslaře. Tehdy platilo: 190 cm výšky a 90 kg váhy. Dnes v éře Ondry Synka je to spíše 200 centimetrů a 100 kilo, ale ve své době patřil Suchopár somatotypem a silovými parametry k největším talentům československého veslování. Bylo mu pouhých dvacet, když ho trenér Jaroslav Starosta zařadil do sestavy olympijské osmy pro Mnichov 1972. Dojeli desátí, ale mladý Suchopár měl našlápnuto k velké sportovní kariéře.
Tatínek brzy zemřel
Do mělnické loděnice nad soutokem Vltavy a Labe ho ve čtrnácti letech přivedl Zdeněk Krejza a společně s ním i další spolužáky. Milan už v té době žil jen s maminkou, mladším bratrem Josefem a sestrou Jitkou. Tatínek jim zemřel, když bylo Milanovi devět. Bydleli ve dvoupokojovém bytě, druhý domov našel Milan Suchopár ve veslařské loděnici. Upnul se ke sportu, kde mohl uplatnit svou sílu. „Pohybový talent moc neměl, ale byl houževnatý,“ pamatoval si Krejza. Parta z mělnické „základky“ šla pod vedením trenéra Stibora výkonnostně rychle nahoru. Na čtyřce s kormidelníkem přivezli v roce 1970 z juniorského světového šampionátu v řecké Ioanině již zmíněný bronz. V sestavě vesloval i Pavel Somolík, který se pak společně s Milanem Suchopárem dostal do Dukly.
POHNUTÉ OSUDY: Andrés Escobar si na MS dal vlastní gól, pak ho zavraždil fanoušek |
Pro oba mělnické veslaře představoval nový dres vstupenku ke slibné sportovní budoucnosti, ale oba se rádi ve volných chvílích vraceli do rodného města. Posedět s kamarády. „Pavel Somolík jednou napsal na zeď loděnice: Nechci být starý!“ vzpomínal Miloslav Laholík, který s nimi do Dukly narukoval na podzim 1971. „Jak krutě se mu ta slova vyplnila! Somolík zemřel při tragické nehodě ještě dřív než Suchopár,“ dodával Laholík. Mezi kamarády Milana Suchopára patřili i horolezci. „Vědělo se, že s nimi chodí lézt po skalách na Kokořínsku,“ vybavoval si Zdeněk Krejza. Lezecké zkušenosti se Suchopárovi později náramně hodily. Když končil s kariérou vrcholového sportovce, přivydělával si výškovými pracemi. Vysoko nad zemí se poněkud svérázný chlapík cítil jistý a také povznesený nad světem „tam dole“. Jeho záliba ve výškách ho však později stála život.
„Navždy si budu pamatovat situaci, kdy jsme vyjížděli na trénink od slávistické loděnice u Jiráskova mostu. Milan na nás mává ze střechy nedalekého činžovního domu. Bez jištění šplhá na věžičku toho činžáku a drží se za kříž úplně nahoře. Křičel na nás dolů na vodu. Když jsem s ním později mluvil, řekl, že výdřeva kříže už byla vyhnilá a byl to jen samotný dutý a poškozený plech. Tahle příhoda Milana charakterizuje. Rád se předváděl a někdy i velmi riskoval,“ vzpomínal Laholík.
Svaly narůstaly
„Milan byl v tréninku strašně poctivý. Jednu sezonu nemohl kvůli operaci hemoroidů dva měsíce veslovat a samozřejmě vypadl ze sestavy. Běhal a posiloval jako o život. Pak začal trénovat na skifu a hrozně rychle se lepšil. Vybojoval si tím znovu místo v osmiveslici,“ vzpomínal legendární trenér Jaroslav Starosta. Suchopár si zakládal na síle, s činkami se kamarádil nad rámec veslařského tréninku. Taky koketoval s boxem. „Potřeboval jsem zesílit, proto jsem s Milanem chodíval do posilovny, kde cvičil vyloženě kulturistické cviky. Bál jsem se, že mi narostou pro veslování nepotřebné svaly a budu těžkopádný. On se jen smál. Rád pozoroval, jak na něm rostou hromady svalů,“ říkal Laholík, rovněž někdejší reprezentant.
Milan Suchopár.
Nejblíž k olympijské medaili měl Suchopár v Montrealu 1976, čtyřka s kormidelníkem strokovaná Otakarem Marečkem obhajovala bronz z mnichovských her. V sestavě zůstali ještě Karel Neffe a Vladimír Janoš. Ale čtvrtého do party hledala Marečkova čtyřka nepřetržitě od roku 1973, kdy bohémsky založený František Provazník po medaili z mistrovství Evropy ukončil kariéru. Ne a ne najít za hubeného „Frantu Špagáta“, jehož výkony udivovaly veslařský svět, adekvátní náhradu. Až do reprezentační čtyřky zasedl silák Suchopár. Na strokovské – pravé straně lodě, do takzvaného tandemu za Karla Neffeho. Naučit se veslovat na opačné – háčkovské – straně se kvůli tomu musel Janoš.
POHNUTÉ OSUDY: Mistr Evropy Tesáček přecházel na červenou. Zabila ho tramvaj |
Ve finálovém závodě držela československá posádka bronzovou pozici ještě čtyři sta metrů před cílem. Ve finiši však o medaili přišla. „Kormidelník Vláďa Petříček na mě křičel, ať povolím, že nemůže loď udržet v rovném směru,“ vzpomínal Mareček a jeho slova potvrzoval Janoš, který s ním tehdy vesloval na stejné straně lodi. Na té opačné ubyla v záběrech vesel potřebná síla. Po závodě si nic nevyčítali, pokud je známo. Nikdo nezkoumal, kdo z dvojice veslující na pravé straně lodi ve finiši nestačil. Jisté je, že Milan Suchopár přišel ve čtyřiadvaceti letech o největší šanci získat olympijskou medaili.
Startoval ještě na další olympiádě v Moskvě, ale tam se jím strokovaná čtyřka nedostala do finále. Čtvrté místo na hrách v Montrealu však bylo samozřejmě považované za úspěch, rodákovi z Mělníka tehdy udělili titul mistra sportu. Suchopár pak dál reprezentoval na čtyřkách i osmě, ale v dalších letech už měl na vrcholných světových soutěžích k medaili daleko. Někdejší kolegové z veslařské reprezentace vzpomínají na Milana Suchopára jako na velké dítě. Poznali, že za maskou tvrdého chlapa se ukrývá citlivá povaha. „Jako kamarád byl schopen pro člověka udělat cokoli, ale povahově byl trochu neuspořádaný. Vypadal tvrdě, ale všechno se ho dotýkalo,“ vzpomínal Otakar Mareček, který se Suchopárem prožil v letech 1975–1977 i mnohé tréninky na dvojce bez kormidelníka. „Bažanti na Dukle ho nemuseli mít zrovna rádi. Vědělo se, že na ně umí být hodně ostrý,“ dodával někdejší parťák z lodi Janoš, který pak na olympiádě v Moskvě jako trenér čtyřky dovedl Suchopára k devátému místu.
Z Dukly do Slavie
Sportovní kariéra Milana Suchopára se nachýlila k závěru po mistrovství světa 1982 v Lucernu, kde s osmou obsadil sedmé místo. Bylo mu třicet. Dnes by byl možná stále považovaný za perspektivního, ale tehdejší doba byla v jistých směrech podivná. Některým vrcholovým sportovcům se narodily zdravotně postižené děti, například. Suchopár přestoupil z Dukly do Slavie. Oženil se a narodila se mu dcera. Podmínky civilního klubu se nemohly rovnat armádním. Tehdy se mu náramně hodily horolezecké zkušenosti. Vydělával si výškovými pracemi, ale dál trénoval i závodil. S veslaři vždycky rád oslavoval. Teď, když se perspektiva sportovních úspěchů ztenčila, možná víc než jindy. „Nebýt alkoholu, mohl Milan ve sportu dosáhnout ještě víc,“ myslel si Laholík. „Když se napil, býval agresivní. Mnohé návštěvy hospod končily rvačkami. Těch jsem se nezúčastnil, neměl jsem na ně figuru,“ pousmál se.
Nelez nahoru! volali kamarádi
Prvního prosince 1984 se Milan Suchopár společně s dalšími veslaři zúčastnil fotbalového turnaje na hřišti Uhelných skladů na pražských Cibulkách, po turnaji zašli do restaurace Nad Turbovou. Kdysi útulná hospůdka v kopci nad Košířemi už dávno neexistuje. Když vycházeli, spatřil Milan Suchopár stožár vysokého napětí. Takový ten menší, ale měřil dobrých osm metrů. „Nelez nahoru,“ křičeli kamarádi. „Nebojte, není pod proudem,“ zazněla poslední slova Milana Suchopára. Lezecky zvládl výstup bez problémů, ale tisícovkám voltů nemohl odolat ani vysoce trénovaný organismus. Jeho silné srdce bilo ještě několik hodin. Druhého dne nad ránem Milan Suchopár zemřel.
