Všichni se shodují: tenhle konec si taková boxerská legenda nezasloužila. Neboť Tibor Rafael patřil k nejlepším domácím boxerům v historii. Chce se napsat k nejlepším československým boxerům, jenže je to krapet složitější. Ano, reprezentoval Československo. Jenže reprezentoval i Slovensko. Ale také Česko.
Bezvládné tělo chlapíka, který kdysi zářil v lehké váze do 60 kilogramů, našli kolemjdoucí trčet z kontejneru na ulici v Komárně, bylo úterý 1. července roku 2014. „Potkal jsem ho v pondělí. Vypadal katastrofálně, měl hodně opuchlý obličej. Jeho způsob života na něm byl vidět a zřejmě se nejvíc podepsal na jeho předčasné smrti,“ pokyvuje hlavou Gabriel Hencz, o rok starší Rafaelův boxerský souputník, rovněž bývalý reprezentant.
Tanečník mezi provazy
O den později mu volal kamarád, že Tibora našli v kontejneru, zemřel prý na infarkt. „Viděl jsem, jak špatně vypadá, mohl jsem to tušit, ale přepadl mě obrovský smutek. Protože i přes to, jak si zbabral život, to byl dobrý kluk. Pro kamaráda by udělal první poslední, měl dobré srdce. A nikdy nikoho nepodrazil,“ dodává Hencz.
Jednou se stanu mistrem světa, uvidíte! S takovou vstoupil v roce 1988 do sídla tehdejší Rudé hvězdy Ústí nad Labem. Osmnáctiletý Tibor Rafael, kluk z Komárna, tam přišel kroutit vojnu a za svoji větičku sklidil shovívavé úsměvy kolegů i nadřízených. Nikdo z nich netušil, že se to troufalé proroctví za pár let málem naplní. „Brzy všichni viděli, že Tibor je talent jako hrom,“ vzpomíná Hencz. „Já už to věděl, znali jsme se z Komárna, kde jsme spolu začínali v dorostu. On byl totiž talent úplně na všechno. Hodili mu fotbalový míč a žasli, co všechno umí. Nazul si brusle a byl z něho skvělý hokejista. Dali jste mu do ruky tenisovou nebo pingpongovou raketu a zase byl skvělý. A v ringu? Vynikající,“ má jasno.
Tibor Rafael
Ostatně podobný názor mají i odborníci. Rafael se totiž poněkud vymykal běžnému pojetí boxu. „Byl to takový elegantní tanečník v ringu, jeho styl se velmi líbil a v Ústí nebo kdekoli jinde v republice se chodilo na Rafaela. Neznamená to ovšem, že by mu chyběly ostatní potřebné věci – byl na výši technicky i takticky, měl úder, byl houževnatý a uměl zaboxovat rovné utkání s mistrem světa nebo olympijským vítězem. Byl jedním z nejtechničtějších boxerů v Evropě,“ přibližuje Svatopluk Žáček, předseda České boxerské asociace, předtím dlouholetý šéftrenér reprezentace a jedna z vůdčích postav boxerského centra v SKP Ústí nad Labem. Bývalý Rafaelův osobní trenér Miroslav Vrba, který jej v Ústí připravoval, přidává svůj pohled.
Trénoval i v noci
„Tibor byl talent a dříč. Sice někdy zlobil, ale dokud byl u nás, tak nechtěl jít do zápasu bez přípravy. Třeba nepřišel na ranní trénink, ale odpoledne už byl v hale a tajně si přidával v noci nebo v pět ráno,“ líčí Vrba, jenž později dovedl Lukáše Konečného k bronzům z mistrovství světa 1997 a 1999. Rafael se brzy objevil v reprezentaci. V Ústí si našel dívku, po svatbě se jim v roce 1990 narodil syn Tibor. První vrchol Rafaelovy kariéry přišel v květnu roku 1993, na mistrovství světa v Tampere se probojoval až do semifinále. V něm kvůli zranění paže nemohl nastoupit, ale měl světový bronz. Nastala zvláštní situace. Z medaile se radovala slovenská výprava, protože po rozdělení Československa 1. ledna toho roku měl úspěšný boxer slovenské občanství. Stejně tak se ale radovali Češi, protože Rafael žil a trénoval v Ústí nad Labem, kde měl i rodinu.
POHNUTÉ OSUDY: Strašák NHL Boogaard chtěl zahnat bolest a deprese. Zabil ho alkohol a prášky |
„Trenér Slováků Hlavačka je rozumný kluk, takže jsme Tibora při zápasech sekundovali my, jako i předtím,“ vypráví Svatopluk Žáček. K odměně za cenný kov se slovenská strana neměla, dvacet tisíc korun boxerovi vyplatil tehdejší Českomoravský svaz boxu. Na zářijovém mistrovství Evropy v turecké Burse už měl ale český pas. „Byl to fofr. Napřed musel dostat od prezidenta Havla milost, protože byl v podmínce – kdysi někomu dal pár facek a s tím trestem by občanství dostat nemohl,“ vysvětluje Žáček. Milost dostal. „Stihli jsme to jen tak tak, do Turecka letěl s námi a jeho pas voněl novotou. Věděli jsme ale, že to stojí za to, protože měl na medaili,“ dodává. V Burse pak rodák z Komárna očekávání naplnil – probil se až do finále a duel s Polákem Bielským skončil nerozhodně na body. Na pomocné body ale zvítězil Bielski, na což zaplněná hala odpověděla pískotem.
„Všichni viděli, že Tibor byl lepší, ale Poláci měli obšancovanou rozhodcovskou mafii. Na videu jsme pak ty dva údery, za které Bielskému přiřkli pomocné body, nenašli,“ kroutí hlavou Žáček. Za evropské stříbro přibylo na Rafaelovo konto třicet tisíc korun. Už po roce 1990 začal jezdit boxovat v německé lize. „Vozil jsem ho autem, vydělal si tak dost peněz. Radil jsem mu, ať si je dává na účet, ale zbytečně. V jednu v noci jsem ho vysadil před domem, vstoupil dovnitř, počkal, až odjedu, a mazal do herny. Ústí je malé město, věděl jsem to brzy. Marky tam proměnil – a prohrál,“ chmuří se Žáček.
Když to začalo jít z kopce
Trenér Vrba ví, jak tato závislost vznikla. „Tibora začali sponzorovat majitelé jedné ústecké herny. Dali mu peníze a hned ho lákali – zkus automaty, vyhraješ! Dostal od nich třeba čtyři tisíce měsíčně a hned je tam prohrál. Tak se naučil tomuhle zlu, ale oni měli reklamu,“ mračí se. Zabránit prý se tomu nedalo. „Nemůžete ho vodit za ruku.“
POHNUTÉ OSUDY: Lékaři zákrok nechali na další den. Evžen Erban ochrnul |
V roce 1995 Rafael odmítl jet na mistrovství světa do Berlína. Vzdal se reprezentace a musel opustit ústecké středisko boxu. „Myslím, že věděl, že nemá natrénováno, už tomu nedával všechno,“ tuší Vrba. Opustil i rodinu. Město spekulovalo, že jeho manželka už nevydržela noční eskapády a vyhodila jej. Automaty a alkohol ho ničily. Pracoval jako vyhazovač v ústecké herně, vrátil se do Komárna, kde působil rovněž jako ostraha. „Box je ale pořád můj život,“ opakoval. Ke sportu mezi provazy se vrátil později, když tři roky boxoval za Opavu. A vítězil, byť bez valného tréninku. Potom, když už byl znovu v Komárně a převážně bez práce, to zkoušel mezi profesionály. V Česku, ale hlavně na Slovensku, kde jej promotéři využívali.
Na jméno Tibor Rafael lidé stále slyšeli. Stal se fackovacím panákem, začalo se říkat. Jeho profesionální bilance v letech 2001 až 2014 totiž byla trýznivá – sedm výher ku 45 prohrám, z toho 33 k. o. „Nebyl to zlý člověk. Nebylo však dne, aby nebyl opilý,“ řekl Rafaelův kamarád z komárenských ulic Róbert, když slavný boxer zemřel. „Zasáhlo mě to hodně, a nejen proto, že šlo o mladého člověka. Vždyť jsem ho dobře znal. Jenže to k takovému konci zřejmě spělo. Bohužel,“ říká smutně Žáček.
