Dále film natočený podle jeho scénáře zvítězil na festivalu v Benátkách. Tahle část jeho osudu ale nesla jméno Karel Michal.
Původně vystudoval v Praze medicínu, po třech letech však Pavel Buksa (28. 12. 1932 až 30. 6. 1984) dal přednost lákavému místu správce Nostické jízdárny. Dokonce to pak chvíli vypadalo, že by (kvůli koním) mohl být vojákem z povolání. Ale nechal se z armády vyhodit a dělal přidavače, dlaždiče, potom správce přístavu.
To už se vědělo o jeho literárních sklonech a redakce nakladatelství Naše vojsko mu svěřila lektorování rukopisů. V časopise Plamen v roce 1959 uveřejnil pod jménem Karel Michal povídku Plivník dlaždiče Housky: osobité zkřížení pohádkového motivu se skvěle odpozorovanou malou českou realitou se ukázalo jako geniální nápad. S touto povídkou se zrodil základ nadšeně přijaté sbírky podobně koncipovaných příběhů Bubáci pro všední den. A tam, v povídce Jak Pupenec ke štěstí přišel, má zase původ jedna z nejúspěšnějších českých filmových komedií, Bílá paní Zdeňka Podskalského.
Úspěch Bubáků a detektivní novely Krok stranou (postavy policajtů uměl stejně dobře jako strašidla) vynesl Karlu Michalovi mj. místo dramaturga na Barrandově. Ve třetí knize se rozhodl pro závažnější téma, historickou látku a celkově „vyšší“ literaturu, i když ironický odstup ani tentokrát úplně neopustil.
Seriál Pohnuté osudy |
Historický román Čest a sláva vyšel v roce 1965. Zchudlý zeman Václav Rynda z Loučky v něm na samém sklonku třicetileté války přijme pod svou střechu emisary francouzského krále, původem Čechy: ti ho přesvědčují, aby se ve jménu evangelické víry svých předků pustil do boje proti katolickým Habsburkům. Vestfálský mír ovšem celou situaci zcela otočí. Rytíř Rynda je nakonec jediný, koho svědomí přiměje k donkichotskému boji za své přesvědčení... Na základě úspěšné knihy napsal Karel Michal s režisérem Hynkem Bočanem scénář filmu, do jehož hlavní role obsadil Bočan Rudolfa Hrušínského.
Ve Cti a slávě zazní i otázka emigrace: pragmatičtí emisaři nakonec přemlouvají rytíře, aby se k nim přidal a odešel do bezpečí – hrdina volí předem prohraný boj a odmítá. Karel Michal využil svatého práva přijmout vlastní rozhodnutí: už v exilu se pak dočkal toho, že snímku Čest a sláva udělili na filmovém festivalu v Benátkách v roce 1969 cenu pro nejlepší zahraniční film.
Nadání k emigraci
Do ciziny odjel Karel Michal v září roku 1968 spolu s budoucí manželkou Violou Fischerovou. Původně chtěli do Švédska, auto jejich kamaráda však vypovědělo službu v Basileji, tak zůstali tam: jemná ironie, všudypřítomná v Michalových prózách, jako by se tu promítla i do života. V exilu se Karel Michal po počátečních potížích uchytil jako gymnaziální profesor.
„S emigrací je to stejné jako se vším. Buď jsou k ní lidé nadaní, nebo ne. Ti první zpravidla vědí, kam jdou a čeho tam chtějí dosáhnout. Ti druzí jen odněkud utíkají. Michal patřil – navzdory svému jazykovému vybavení – k těm druhým,“ vzpomínala později Viola Fischerová. Zpočátku nepsal, neviděl žádného adresáta. Později však dokončil soubor sžíravě kritických historických próz Rodný kraj – ten vyšel v Kolíně nad Rýnem v roce 1977. V části nazvané Tragédie líčí poslední epizodu českého husitství, neslavné dobytí hradu Jana Roháče z Dubé. A koho že to při sobě nemá obléhající hejtman Hynce Ptáček?
„Nevěře raději tak docela v Boha, věřil poněkud ve skřítky...“ Co zákeřnějšího než permoníci se zjevovalo Karlu Michalovi, věděl on sám a snad i jeho žena. „Kdybys věděla, ta úzkost... ta úzkost a lítost... a ta naprostá bezmocnost – mumlal jsi mi do klína a zbývaly ti dvě a půl hodiny žití,“ píše Viola Fischerová ve sbírce Zádušní básně za Pavla Buksu. Pasáž se jmenuje Pavlův sen z 29. června 1984: zdálo se mu, že je řadový policajt v Bartolomějské, kterého prosí malá, ošklivá, copatá holka o pomoc. Pro něj to byla spirálová žena. Vždycky ji miloval.
