POHNUTÉ OSUDY: Talentovaného básníka Ortena srazila německá sanitka. Bylo mu 22 let

Byl konec srpna roku 1941, zuřila druhá světová válka. Pár minut před polednem, v den Ortenových dvaadvacátých narozenin, ho na Rašínově nábřeží, mezi mosty Palackého a Železničním, srazila německá sanitka. Orten upadl do bezvědomí, ze kterého se již neprobral. Jediným svědkem tragické události byla Eliška Kleinová, jeho tehdejší přítelkyně. Nejprve byl převezen do nemocnice na Karlově náměstí, ta ale nenabízela lůžka pro židovské pacienty, a tak musel být Orten převezen do Kateřinské ulice. Zemřel dva dny po srážce 1. září 1941 na krvácení do mozku a plic.

POHNUTÉ OSUDY: Závěrečná koupel beatnické básnířky Vladimíry Čerepkové

„Kolik krásného on o Vás dovedl povídat! A já - já jsem ztratil kamaráda, kterého jsem měl nejraději, kterého jsem si vážil pro jeho krásnou čistotu a o kterém jsem věděl, že je zrozen k velkým věcem,” napsal v listopadu 1941 František Halas Ortenově mamince Bertě.

Po značných komplikacích bylo Bertě Ohrensteinové (matce Jiřího Ortena) dovoleno jet na pohřeb, který se konal ve strašnickém krematoriu. Tehdy se na Bertu i Jiřího přes půl roku vztahoval zákaz cestovat. Ortenův mladší bratr Zdeněk dorazil z pražského siročince, kde tehdy jako dvanáctiletý pobýval. Sirotčinec pro něj představoval jedinou možnost, jak získat výchovu a vzdělání. Starší bratr Ota byl již přes dva roky v emigraci. Spolu s Františkem Halasem se na posledním rozloučení sešla také početná umělecká obec starší i mladší generace básníků.

Po Ortenově smrti se vyrojily spekulace, že nešlo jen o pouhou nešťastnou náhodu, jež ukončila život nadějnému poetovi. Obraz smrti, který se v jeho básních velmi často objevoval, vedl mnohé k domněnce, zda Orten nepomýšlel na sebevraždu.

Krátce po této tragické události dolehlo na rodinu další neštěstí, začaly transporty. Na Zdeňka i maminku čekalo terezínské ghetto, kterým by jinak s největší pravděpodobností prošel i sám Orten. Přežili a po válce se oba opět setkali s Otou doma v Kutné Hoře.

„Orten, je často prezentován jako bezmocný uzlíček, ubohý snílek, ale já myslím, že dovedl být velmi tvrdý a důsledný. Jeho bratr a můj otec Ota o něm vždycky hovořili s úctou a láskou. Jiří, jak usuzuji z jeho tvorby, dopisů a stohů papíru o něm napsaných, byl básník se všemi kladnými i zápornými znaménky, jež se k tomu vztahují,” řekl Jiří Ornest, syn Ortenova bratra Oty.

Život v protektorátu

Do Prahy se z Kutné Hory rozhodl Orten odejít ve svých sedmnácti letech, a to i přes protesty širšího příbuzenstva. Zpočátku studoval na jazykové škole a zároveň pracoval jako archivář v karlínské společnosti Crediton.

Několik týdnů po odjezdu převezli Ortenova otce do jedné z pražských nemocnic, kde posléze zemřel. O pár let později věnoval mladý básník otcově památce jednu ze svých sbírek. Otcova smrt vedla k užšímu vztahu s matkou, s níž si Orten až do svého osudného dne vroucně psal. Obracel se k ní však nejen v korespondenci, ale také v mnoha svých básních.

Po prvním roce pobytu v Praze začal studovat na pražské konzervatoři. Dne 14. června 1940 úspěšně složil závěrečné zkoušky třetího ročníku, z rasových důvodů mu ale nebylo umožněno pokračovat dál.

„Vrátil jsem se právě ze závěrečných zkoušek na konzervatoři, ze zkoušek, na kterých jsem poprvé pocítil na vlastní kůži, co je to herectví a jaká úžasná oblast mi uniká tím, že nesmím,” zapsal si Orten do svého deníku.

O své zázemí přišla i Ortenova maminka, když ji jako Židovku připravili o milovaný obchod. Orten se své životní lásce Věře Fingerové v jednom z dopisů zmínil, jak malý je před jejím utrpením, neboť ona už ztratila všechno, co měla.

Doba protektorátu neznamenala jen konec možnosti uplatnit se v divadle. Rasové zákony znamenaly konec jeho cestám do rodného města za milovanou matkou i Věrou. Orten byl nucen stěhovat se z podnájmu do podnájmu a střídat mnohá zaměstnání. Jeho život se rázem ocitl v nucené izolaci. Jeho vztah navíc ohrožoval strach Věřiných příbuzných z Ortenova židovského původu.

„Není mi dobře, maminko, jednali se mnou jako s méněcenným člověkem, zabraňovali všemožně, abychom byli s Věrou třeba jen na okamžik sami, pletichařili,” popsal Orten své mamince zážitky z návštěvy u Věry a jejích příbuzných v červenci 1939.

V zimě odklízel sníh na pražském letišti, v létě se živil při žňových pracích. Krátce také spolupracoval s Hanušem Bonnem v Židovské náboženské obci. Zároveň se velmi intenzivně věnoval četbě i psaní. Jeho tvorba rychle vyzrávala.

Modrá, Žíhaná a Červená kniha

„Ale to netřeba říkat Vám, básníku, který se z utrpení, jímž bičuje doba, vykupuje básnickým slovem. Ach ne, pane Ortene, ne my, prozaici, kteří musíme šlapat kaly této nešťastné země, nýbrž Vy, veršovníci, vykonali jste veliké dílo, protože jste udržovali naše sebevědomí a trochu té hrdosti, bez níž nemůže být člověk živ, a protože jste naplnili naše srdce neskonalou důvěrou. Vám chci poděkovat,” vyjádřil své pocity Jaromír John, spisovatel a redaktor Lidových novin.

POHNUTÉ OSUDY: Věčný boj s alkoholem a strachy básníka Františka Hrubína

První Ortenova sbírka Čítanka jaro vyšla v nákladu pěti set kusů v edici První knížky roku 1939. Mladý básník zde, stejně jako u své další, použil pseudonym. Jméno Karel Jílek se tak objevilo také u sbírky Cesta k mrazu. Pod krycím jménem Jiří Jakub vyšla jako soukromý tisk Ortenova delší báseň Jeremiášův pláč. Pod stejným jménem publikoval Ohnici, poslední sbírku, jejíhož vydání se dožil. K tisku stačil připravit ještě dvě sbírky nazvané Elegie a Scestí, které vyšly po konci války již pod jménem Jiří Orten.

Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,
a zavři oči, abys neviděla, –
v takovém nečase, takovou cestou jdu.
Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,
těch západů, kterým jsem slunce vracel
v krutějším západu!
A ona prostinká a ona nenapsaná,
ona, jež věděla, ta matka mého rána,
ne veršem, pláčem sténá.
Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.
(Nenapsaná, Ohnice, 1941)

V Ortenově tvorbě se postupně objevují témata úzkosti, smrti, pocitu zoufalství. Zároveň je v nich možné spatřit něhu, potřebu klidu a bezpečí.

„A nebyl byste básníkem, a to básníkem světa tak něžného, kdybyste nebyl zranitelný na každém pulsu vědomého i nevědomého srdce. Věc známá! Říkám to jen proto, že je někdy dobře uvědomit si, proč a čemu jsme u práce, u bezohledné práce, nedbající nikoho. Myslím na Vás,” napsal Vladimír Holan ve snaze podpořit a dodat odvahu mladému básníkovi, jehož trápily niterné pochybnosti o vlastních verších.

Výjimečnou výpovědí o životě talentovaného básníka představují tři knihy deníků, které dostaly svůj název podle barvy jejich desek Modrá, Žíhaná a Červená kniha Jiřího Ortena. Do nich si Orten zapisoval nejen poznatky ze svého života, ale také básně, citáty i výpisky z četby. Orten zde věnuje jen málo prostoru faktografickým záznamům či společenským událostem. Dohromady čítají celkem 1641 stran. První zápis učinil Orten do Modré knihy 10. ledna 1938.

Adeptka herectví

Ortenovou velkou láskou a trvalým inspiračním zdrojem se stala mladá herečka Věra Fingerová. Poprvé se setkali jako osmnáctiletý básník a sedmnáctiletá studentka gymnázia v květnu roku 1937. Během let si vzájemně velmi intenzivně dopisovali, což dnes dokazuje soubor milostných dopisů adresovaných Věře a uspořádaných v publikaci Hořký kruh. Orten v nich oslovuje svou lásku jako Věra, Věruška, Ejunka.

„Chtěl bych být silnou a krásnou smrtí pro Tebe, Věro, chtěl bych Tě ponořit do strašlivé a mrštné agónie, v níž by se Tvé oči, Tvé oči, na jejichž barvu vždy znovu zapomenu, naplnily smrtí. A smrt jsem já. Přijdu jednoho dne, abych Tě vyrval z náruče života, jemuž jižjiž budeš podléhati, přijdu, aby ses stala mou, a spálím Tě svým žárem. Tvá Smrt”, napsal Orten Věře v dopise z 2. února 1939.

Dramatický rozchod i nejrůznější peripetie jejich vztahu poznamenaly zbytek básníkova života. Fingerová otěhotněla, nakonec se ale rozhodla jít na potrat. Orten se totiž k otcovství ani svatbě příliš neměl a sama Fingerová v sobě prý nedokázala najít odvahu mít dítě. Potrat jí zařídil Ota Ornest, na kterého později stále více dopadalo, že svému mladšímu bratrovi „zabil” dítě.

„Jak Ti mám, prosím, poslat nějakou velkou něhu, která by odčinila všechno zlé, co jsem kdy udělal? Nejde to. A já ti přece nechci psát jenom ‚hezké’ dopisy. Jednou mi řekli (sám jsem si to řekl?), že nikdo, nikdo se o mně nemůže opřít. Byla to pravda, Věro?” reagoval Orten na Věřin potrat v červenci 1938, zatímco se na krátko nacházel v Paříži.

Fingerová se dožila sedmdesáti let, nikdy poté neměla děti, ani se nevdala.

„Neznal jsem ji a nerad bych vyslovoval apriorní soudy, ale byla to rozhodně Jiřího osudová láska, inspirovala ho k mnoha básním, která to o sobě může říct?” poznamenal Jiří Ornest.

Před ukončením studia na konzervatoři na Ortena mnoho z jeho nejbližších naléhalo, aby se stejně jako oni rozhodl odejít do ilegální emigrace. Orten se však rozhodl zůstat, kvůli Věře i své vlasti. Své mamince však napsal, že pokud by ona sama mohla s mladším bratrem Zdeňkem emigrovat, bylo by to krásné.

POHNUTÉ OSUDY: Zdeněk Rotrekl, básník odsouzený k smrti

„Má mne dost, zevšedněl jsem, vzruch, vášeň i cit se opotřebovaly a naskytl se někdo jiný, kdo mne v lecčems předčí, nejenom svou novostí. Je blíže cesty, kterou si vybrala. Má elán. Má i jisté tajemství. Je statečnější a nevím co. Hořím jasným plamenem, protože dosud miluji. Nejsem milován, dobře, alespoň neshořím,” vylíčil Orten své city do Žíhané knihy 7. prosince 1940.

Ortenova Kutná Hora

Mladý básník inspiroval a dodnes inspiruje řadu poetů. Na Ortenovu poezii navázala skupina Ohnice, v níž se sdružovali autoři píšící meditativní básně. Manifestem skupiny bylo Slovo k mladým, v němž se objevil takzvaný koncept nahého člověka usilujícího o návrat od odlidštěného materialismu, techniky a ideologické společnosti k existenci člověka.

Literární večer pro mladé básníky na festivalu Ortenova Kutná Hora.

Na památku Jiřího Ortena se od roku 1993 koná festival Ortenova Kutná Hora, kde mladí básníci do dvaceti dvou let soutěží se svými verši. Mezi oceněné patří například Marie Šťastná, Jan Těsnohlídek mladší či Ondřej Lipár. Každoročně je také vyhlašována Cena Jiřího Ortena pro autory do třiceti let, mezi literáty známá také jako velká Ortenovka.