Pavel Kalný zemřel v roce 2006 čtyři dny před 39.narozeninami ve stěně Lhoce při společné expedici s Martinem Minaříkem. Jeho kamarád pak o tři roky později v necelých 41 letech na jedné z nejzrádnějších hor světa Annapurně.
Radek Jaroš, novopečený držitel Koruny Himálaje, na Minaříka vzpomínal zejména v souvislosti s výstupem na Šiša Pangmu před deseti roky. „Společně s Martinem, Zdeňkem Hrubým a Petrem Maškem jsme tuhle osmitisícovku, na jejíž vrchol si do té doby Češi nesáhli, vylezli skutečně hodně slušným způsobem... Byl to pro mě možná nejtěžší a zároveň nejhezčí výstup alpským stylem.“
Strašák NHL Boogaard chtěl zahnat bolest a deprese. Zabil ho alkohol a prášky |
Jaroš si ale brzy všiml, že Minařík ve vysokých horách dost hřešil na svůj talent. „Byl strašnej příroďák a tvrďas, ale až moc na tyhle věci spoléhal a netrénoval, jak by měl. Člověk se přece musí snažit nejít maléru naproti, naopak nebezpečí pokud možno co nejvíc eliminovat. I proto jsem se kvůli názorovým neshodám na způsob lezení s Martinem rozešel a na expedice jsme spolu přestali jezdit.“
Ještě v Káthmándú, když se kvarteto vracelo ze Šiša Pangmy a všichni čekali v baru na letadlo, Minaříkovi náležitě vyčinili. Vyčítali mu až přehnané hrátky s ohněm, které mohly položit na lopatky celou expedici.
Nicméně informace o Minaříkově smrti s Jarošem i pět let po této slovní přestřelce pořádně otřásla: „Zpráva o Martinově tragédii mě zastihla zrovna ve stěně Manaslu. A navzdory předchozím lehkým vzájemným problémům jsem chtěl na kopec vylézt i kvůli Martinovi. Abych alespoň uctil jeho památku.“
Což se mu nakonec podařilo.
K horolezectví zběhl od cyklistiky
Zatímco Minařík za sebou zanechal náležitě čitelnou stopu v podobě osmi zlezených osmitisícovek, Pavel Kalný v horách příliš zkušeností nenasbíral.
K horolezectví zběhl od cyklistiky, protože mu lezení přišlo zajímavější.
„Horolezectví pro něj představovalo životní styl, byť trochu sobecký,“ povídal před časem jeden z jeho přátel Mojmír Prokop.
Pro Kalného, povoláním psychiatra, sice výprava na Lhoce představovala premiérovou cestu k osmitisícovce, nicméně mezi absolutně vyplašené zajíce v horách se počítat přece jen nedal.
Zdolal řadu nelehkých hor v bývalém Sovětském svazu a společně s Jiřím Zeleným se jim povedlo přelézt kanadský Mount Logan. Má sice pouhých šest tisíc metrů nad mořem, avšak jednalo se o přechod mimořádně těžkého horského masivu.
Kalný po úspěšně expedici potvrdil, že si užil své... „Nejdelší sněhová bouře trvala na Loganu noc, den a noc. Museli jsme s Jirkou neustále stan vykopávat ze sněhu, abychom vůbec mohli vylézt ven.“
POHNUTÉ OSUDY: V autě smrti unikal, jedinečný ‚dělník volantu‘ zemřel v letadle |
Kalného smutný příběh na Lhoce Jaroš komentoval po svém: „Lhoce je krásný, ale zároveň zrádný kopec. Fyzicky je ho schopný zdolat jakýkoliv trénovaný sportovec, ale je třeba znát místní zákonitosti, nepodcenit aklimatizaci. A pokud vás zastihne špatné počasí a výšková nemoc, začnete být mimo. A tenhle kluk v Himálaji nikdy předtím nebyl. A navíc měl svůj specifický náhled na lezení...“
Výprava Kalného s Minaříkem přitom začala nadějně a vše nasvědčovalo tomu, že by mohla skončit úspěšně. „Vychází nám zatím vše perfektně, počasí nebylo sice nic moc, ale vítr se konečně uklidnil. Zítra vyrážíme nahoru,“ vzkázal Kalný na internetových stránkách, které o expedici informovaly.
A v dobrém rozpoložení pokračoval: „Naučili jsme už kuchaře výpravy Tembu i bramboráky. Hezky nám to v základním táboře ve stanu vonělo...“
Jenže všechno nakonec dopadlo hodně špatně.
Kalnému s Minaříkem zbývalo k vrcholu něco málo přes 200 výškových metrů, když se to stalo. Kalný se zřítil a propadl se dolů asi 200 metrů. Ve výšce 8100 metrů jeho pád zastavil hluboký sníh a zprvu se zdálo, že zázrakem přežil.
Jenže o den později, 10. května 2006, čtyři dny před jeho 39. narozeninami, už Minařík posílal ze stěny Lhoce smutnou zprávu:
POHNUTÉ OSUDY: Čtyřnásobný mistr světa v krasobruslení Pavel Roman dostal smyk a prorazil si spánek |
„Asi 30 Šerpů se snažilo Pavla spustit na dno údolí West CWM do 6500 metrů, odkud se nabízela možnost záchrany vrtulníkem. Pavla jsme posunovali doslova po centimetrech. Neznali jsme ale rozsah jeho poranění. V jednu hodinu odpoledne jsme ale náš boj přes veškeré úsilí ve výšce 7350 metrů prohráli. Podle chilského doktora Sebastiana Pavel zemřel na kompletní vyčerpání organizmu v kombinaci s vnitřním poraněním.“
Tolik vševypovídající Minaříkova zpráva.
Podle pozdějších informací byl Kalný navíc silně omrzlý.
Podobné problémy potrápily ale i Minaříka. Po návratu do vlasti mu lékaři doporučovali amputaci několika prstů na nohách, ale on odmítl. V Olomouci mu pak jakýmsi zázrakem víceméně vymodelovali novou nohu. Při operaci na ni použili jemnější tkáň z břicha.
Ani tahle událost ale Minaříkovi nevzala chuť pokračovat v cestách do velehor.
Mnohaměsíční útrapy spojené s obtížným zákrokem obdivuhodně přečkal a do vysokých hor se vrátil. A úspěšně!
Na vrchol Lhoce do výšky 8516 metrů vylezl již v příštím roce sám a bez kyslíku, což se považovalo v té době za sportovně nejhodnotnější výkon onoho jara ve vysokých horách.
Členové jeho expedice navíc umístili v blízkosti základního tábora pamětní desku od sochaře Otmara Olivy právě na počest Pavla Kalného.
Další rok se Minaříkovi znovu povedl. Stanul na vrcholu Dhaulágirí a radoval se ze svojí sedmé zdolané osmitisícovky.
Annapurna jako ruská ruleta
A pak se přihlásil osudový rok 2009 a Minařík zamířil na Annapurnu. Libor Uher, skvělý horolezec, jenž jako druhý Čech v historii vylezl na K2, Annapurnu přirovnal k ruské ruletě. „Jenže s tím rozdílem, že v bubínku není jeden náboj, ale tři. Anebo možná i čtyři,“ povídal zvolna. „Šance dostat se nahoru a zůstat naživu je opravdu malá. Podle mého je to nejrizikovější osmitisícovka.“
POHNUTÉ OSUDY: Lékaři zákrok nechali na další den. Evžen Erban ochrnul |
Poslední zpráva, kterou Minařík v životě napsal, zněla: „Pomalu se posunujeme dolů, sílu prošlapávat stopu má jen Eli. Strmé srázy odjišťujeme, jde to velmi pomalu. Annapurna je pořádná pevnost, jakoby hora z jiného světa.“
A pak už nic. Ani slovo, prostě nic. Desátá nejvyšší hora světa českého horolezce omotala svými chapadly a k životu ho už dolů nepustila.
S Francouzkou Elisabeth Revolovou se ještě společně prodrali na východní vrchol Annapurny (8016 m). Ale už víceméně přes závit a v notně zbědovaném stavu. Pokus o hlavní vrchol (8091) kvůli svému nedobrému fyzickému stavu, ale také vzhledem k sílícímu vichru a třeskutému mrazu škrtli. Otočili se a začali sestupovat.
Jenže jejich rozhodnutí přišlo až příliš pozdě. Ve chvíli, kdy se zejména Minařík nacházel v zoufalých potížích, se zdárný návrat nejevil příliš reálně.
Neměli jídlo, baterie, plyn, vůbec nic. Navíc se již dlouhých 11dní pohybovali v extrémní výšce. Což se rovnalo víceméně sebevraždě. Minařík se co chvíli zastavoval a Revolová se v kritické situaci pokusila zachránit alespoň svůj život, jenž už visel na hodně tenkém vlásku.
Navzdory zbídačenému stavu se ji jakýmsi zázrakem nakonec podařilo sestoupit severní stranou hory až do vesnice Manang, odkud ji vrtulník transportoval do nemocnice. V té době už se ale rozjela záchranná akce, na níž se z domova podílel i Minaříkův otec Jaroslav.
Formule 1 srazila maršála přebíhajícího trať. Hasící přístroj Pryceovi téměř utrhl hlavu |
Hora ale jeho syna už nevydala.
Elisabeth Revolová později vyprávěla, že Minaříka začala ničit výšková nemoc. Otékal a dokonce v posledních chvílích oslepl. „Martin už nemohl vůbec jít, přestal komunikovat, neměl prostě žádnou šanci,“ líčila Minaříkovy poslední drsné chvíle v životě.
Bývalý šéf českého horolezeckého svazu Zdeněk Hrubý, jehož život vyhasl loni na Gašerbrumu I, před časem připustil, že se Minaříkova smrt dala svým způsobem čekat: „Zvěst, že zahynul, mě sice šokovala, ale zároveň příliš nepřekvapila,“ řekl.
„Martin měl sice obrovskou vůli a schopnost jakéhosi horolezeckého utrpení. Jenže on se občas pohyboval i za hranou rizika, kam by už vyčerpaný horolezec neměl jít...“
Neskutečně nakažlivý úsměv
Hrubý ale ještě dodal, jak obdivuhodně Minařík zvládl značný zdravotní handicap poté, co omrzl na Lhoce. „Jeho noha už od té doby totiž nebyla nikdy plně funkční. Martin celý život věřil, že krizové situace vždycky nějak zvládne. Jenže jednoho dne se mu to bohužel nepovedlo. Nikdy ale nezapomenu na ten jeho věčný, neskutečně nakažlivý úsměv...“
POHNUTÉ OSUDY: ‚Thea‘ Fleuryho zneužíval trenér, hokejista si pak do úst vložil pistoli |
Martin Minařík svoje osobité pojetí pohybu v horách vysvětloval po svém: „Nastavil jsem si svoje vlastní mantinely,“ vykládal občas. Jako by věřil jen ve vlastní síly a chtěl dokázat, že právě on je naprosto výjimečný.
Minaříkovo tělo se zatím nenašlo, takže jen těžko odhadovat, jak vypadaly jeho poslední chvíle. Uklouzl a spadl z hřebenu? Prošlápl převěj? Anebo se zkoušel schovat před mrazem a větrem a už se neprobudil? Odpověď nikdo dosud nenašel.
