„Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo alespoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo z konjunkturalismu. Kam zmizela poctivost a odvaha?“
To napsal několik hodin před popravou Heliodor Píka. On sám se pravdu říci nebál. Přesto, anebo právě proto se čekalo na plné očištění jeho jména tak dlouho.
Rozený důstojník
Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v rodině venkovského koláře ve vesničce Štítina na Opavsku. A právě jemu bylo dopřáno, aby jako jediný ze šesti dětí mohl studovat. Také si této možnosti velice vážil.
Po ukončení české obecné školy odešel na české gymnázium do Opavy, a když byly v národnostně promíseném kraji české školy uzavřeny, odjel do Nového Bydžova, kde pracoval jako lékárenský praktikant. Počátkem července 1915 složil dodatečně maturitu a již v říjnu se z něho stal „jednoroční dobrovolník“ rakousko-uherské armády, který odjel v červnu 1916 na ruskou frontu, kde přešel o měsíc později do ruského zajetí. Na podzim téhož roku se přihlásil do čs. zahraničního vojska, ale až v létě 1917 byl zařazen do stavu 1. roty náhradního praporu 1. čs. divize, odkud odjel na sklonku září 1917 do francouzského Cognacu k tamním čs. legiím.
O dva roky později se vrátil jako poručík francouzských legií do nové Československé republiky. Další jeho život předurčilo rozhodnutí stát se důstojníkem z povolání. Absolvoval francouzskou vojenskou školu v Saint Cyru, ale od roku 1926 také dvouleté studium na Vysoké válečné škole v Paříži, kam vyslalo ministerstvo národní obrany jen tři důstojníky z 300 uchazečů. Po návratu byl nejprve přidělen k Zemskému vojenskému velitelství Praha, pak k 1. (organizačnímu) oddělení hlavního štábu a posléze ke skupině válečného průmyslu (generální sekretariát) Meziministerského sboru obrany státu. V této funkci a hodnosti majora generálního štábu se Píka zúčastňoval jak vojenských konferencí Malé dohody, tak odzbrojovací konference Společnosti národů v Ženevě.
Podstatnou změnu pro majora Píku přineslo jaro 1932, kdy se stal čs. vojenským atašé v Bukurešti. V této diplomatické roli setrval až do počátku roku 1937 a podařilo se mu navázat široký okruh známostí, které mohl plně využít později, počátkem druhé světové války. Po skončení této mise nastoupil na své předchozí místo v Generálním sekretariátu obrany státu, kde ho také zastihly osudné události z března 1939.
Koncem roku se již plukovník Píka dostal přes Polsko do Rumunska a zanedlouho pak odjel na rumunský pas přes Jugoslávii a Itálii do Francie a Velké Británie, kde začal spolupráci s čs. odbojem v zahraničí. Pod jeho vedením se od podzimu roku 1939 vytvořila v Bukurešti odbočka, která sehrála v následujících měsících až do podzimu 1940 významnou roli při formování čs. zahraničního odboje.
Osudná kapitola
Na jaře 1941 se započala pro Píku významná, ale také osudná kapitola jeho života. Nejprve neoficiálně a od června 1941 oficiálně zřídil a vedl čs. vojenskou misi na území Sovětského svazu. Postavení náčelníka mise postavilo Píku do velmi složité a obtížné situace. Musel naslouchat požadavkům československých exilových úřadů z Londýna, ale i posuzovat potřeby sovětských civilních i vojenských úřadů, a navíc také chápat politiku čs. vyslance a komunistů.
Přes všechny problémy a peripetie však nechtěl požádat o své odvolání z náročné funkce a zůstal „odhodlán snášeti osobní příkoří do konce války, aby nebyla znemožněna naše práce v SSSR“. Ale tady se již rodila „z neloajálních zásahů některých konjunkturalistů“ podezření a falešná obvinění proti jeho osobě, která nalezla živnou půdu po únoru 1948. V rozporu s historickou skutečností se Píkovi kladlo za vinu, že od konce roku 1940 v Istanbulu, od konce roku 1941 do konce roku 1945 v Moskvě, na jaře 1946 v Londýně a konečně v období 1945–1948 v Praze vyzradil britské zpravodajské službě skutečnosti ohrožující obranyschopnost Československa.
Poslední hodiny
„Před tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím,“ napsal v noci z 20. na 21. června 1949 generál a diplomat Heliodor Píka. V plzeňské trestnici na Borech několik hodin před popravou bilancoval svůj život v posledním dopise rodině. Brzy po únoru 1948 byl propuštěn z armády a v květnu téhož roku byl zatčen. Už koncem ledna 1949 byl jako dosud nejvyšší činitel československé armády obžalován a souzen v jednom z prvních komunistických politických procesů.
O jeho průběh se starala a o výsledek měla zájem nejen československá, ale také sovětská vojenská i politická místa. Státní soud v Praze na podkladě vykonstruovaných obvinění a zejména direktiv Vojenského komitétu ÚV KSČ rozhodl zbavit Heliodora Píku hodnosti, čestných odznaků a vyznamenání a odsoudil ho „k trestu smrti provazem“. Poslední slovo vyřkla komunistická mocenská mašinerie právě 20. června 1949, kdy mu oznámil předseda vojenského senátu, že „všechny žádosti o milost byly zamítnuty a rozsudek bude vykonán druhý den ráno“.
V posledních chvílích, které Heliodora Píku oddělovaly od naplnění neodvratného osudu, se v dopisech rodině zamýšlel jak nad svým životem, tak nad budoucností českého národa i celé společnosti. Vyjadřoval svou neochvějnou víru ve svůj národ, když napsal:
„Ostatně forma politická není nezměnitelná, režimy žijí a mizí, jen národ je věčný. Je to soumrak národního svědomí, nebo už temno svobody a lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, přetrvá i bouři a nedá zahynouti.“ Zaznamenal také své hluboké přesvědčení, „že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné, že jde o politickou vraždu“, a neváhal přinést „násilnou oběť“, pokud přispěje k uklidnění a sjednocení národa, „studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu...
Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež, buď z donucení, nebo z konjunkturalismu. Kam zmizela poctivost a odvaha?“ Tělo popraveného generála nesmělo být vydáno jeho rodině. Namísto toho bylo převezeno do anatomického ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni, kde mělo být rozřezáno a poskytnuto pro lékařské účely. Pracovníci ústavu však z úcty k Píkovi tělo nabalzamovali a skryli s tím, že ho předají k důstojnému pohřbu, až éra komunismu skončí. V roce 1956 však tělo objevil mladý asistent a poslal ho ke spálení do krematoria.
Rehabilitace
PŘEČTĚTE SI DALŠÍ POHNUTÉ OSUDY: |
Teprve po devatenácti letech od procesu a vykonání rozsudku vrátil koncem roku 1968
Vyšší vojenský soud v Příbrami generálu Píkovi „vojenskou čest“, zprostil jej viny, „protože nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl stíhán“. A teprve po dalších více než dvaceti letech se podařilo jeho rodině dosáhnout občanské a historiografické rehabilitace jména armádního generála in memoriam Heliodora Píky.
„Celých těch čtyřicet let bylo jméno mého otce symbolem zrádce, který poškodil zájmy své vlasti. Pravda byla překroucena,“ řekl před lety LN syn generála Milan Píka. Celá rodina žila podle jeho slov dlouhá léta v krutém psychickém stavu. „Obávali jsme se každé zprávy, každého článku v novinách, který jméno otce hanobil. Nejvíce trpěla moje matka, která se o smrti svého manžela dozvěděla z novin a od sousedů,“ vzpomíná. Ve společnosti svého otce prožil Milan pouhé tři roky. Přesto na něj vzpomíná jako na správného a laskavého člověka.
„Byl jsem tehdy ještě malý. Z procesu jsem nic nechápal. Otec ale nechtěl, abych se mstil. Kladl mi na srdce, abych byl dobrý ke všem lidem a očistil jeho jméno, až nadejde správný čas,“ uvedl Milan Píka.
Epilog
V roce 2001 poslal soudce Luboš Vlasák za mříže komunistického prokurátora Karla Vaše. Když na případ vzpomínal, řekl, že to byla, co se důkazů týče, až překvapivě jednoduchá věc. Má pravdu. Důkazy jsou jednoznačné a jiný závěr než ten, že Vaš výraznou měrou zavinil popravu generála Heliodora Píky, nepřipouštějí. Nezpochybnil to ostatně ani Vrchní soud v Praze, který Vlasákův rozsudek v lednu 2002 kvůli promlčení zrušil a justičnímu vrahovi dopřál klidný konec života...
