29. prosince 2018 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Mezi Prahou a Tokiem

Anna Cima | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Anna Cima | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Japonsko ji fascinovalo už od jejích teenagerských let. Sledovala filmy Akiry Kurosawy, četla japonské autory a učila se jíst hůlkami. Ale také hrála na piano, na kytaru a pokoušela se psát krátké povídky. Japanoložka Anna Cima o svém románovém debutu probudím se na Šibuji, životě v tokiu, svérázu japonské kultury i o stesku po tmavém chlebu a koprovce.

V sedmnácti letech se jako turistka poprvé ocitla v Tokiu a definitivně se utvrdila ve své touze studovat japanologii, kterou také v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy před dvěma lety absolvovala. V současné době studuje poválečnou japonskou literaturu na univerzitě v Japonsku, kde se svým manželem, rovněž japanologem, žije. 

Letos v srpnu jí vyšla první kniha, román Probudím se na Šibuji. Svěží próza s fantaskními prvky vypráví příběh české studentky Jany, která natolik touží zůstat v Tokiu, že jedna její podoba uvízne v časové smyčce v rušné čtvrti Šibuja, zatímco druhá studuje v Praze japanologii a s podivínským spolužákem Viktorem pátrá po životě a díle téměř zapomenutého spisovatele Kawašity.

LN Jak vás napadlo napsat román o dívce, jejíž mysl se rozdvojí mezi existenci v Tokiu a v Praze?
Vlastně to vyplynulo z pocitu jakéhosi rozpolcení, který sama dobře znám. Protože už od čtrnácti let se zajímám o všechno, co je spojené s Japonskem, začala jsem v určitém momentě řešit otázku, jestli chci žít tady, nebo tam. Přesně nevím, kam bych chtěla patřit, ocitla jsem se kdesi na pomezí. Když jsem tady, mívám sny o Japonsku, a když jsem tam, sním o Čechách. Tahle zkušenost se, myslím, propsala i do mojí knihy. Ale říkám si, že ten pocit zná asi každý, kdo se někdy něčím zabýval do hloubky. Pokud vás a vaše myšlenky něco skutečně zaujme a pohltí, může vás to vnitřně rozštěpit, myslíte na to i ve chvílích, kdy se zabýváte něčím jiným. Kromě Japonska mám podobné zkušenosti i se psaním.

LN Když jste zmínila sny, inspirujete se jimi při psaní?
Já mám neuvěřitelné sny. Můj manžel se mě občas večer před spaním ptá: „Jdeš zase do kina?“ protože moje sny jsou příběhové, mají začátek a konec, jsou barevné a někdy i stylizované nebo kreslené. Ale sny samotné jsou zrádné, protože jsou neukotvené, a jen tak je zapracovat do něčeho, co mám již rozepsané, nejde. To bych podle nich musela napsat třeba novou samostatnou povídku a to se zatím nestalo.

LN Do jaké míry je váš román autobiografický?
Částečně. Stejně jako moje hlavní hrdinka Jana studuju na vysoké škole japanologii, takže pasáže odehrávající se na univerzitní půdě jsou inspirované mými skutečnými zážitky. A taky jsem hodně čerpala ze svého prvního pobytu v Japonsku před osmi lety, kde jsem si naplno uvědomila, že japanologie je skutečně to, čemu se chci věnovat.

LN Spisovatel Kawašita, po jehož osudech pátrá v knize Jana, se také stal předmětem vaší disertační práce?
Ne, já píšu o poválečné japonské literatuře. Zajímají mě motivy úniku a osvobozování sebe sama, hlavně v kontextu studentského hnutí, které fungovalo v šedesátých letech v Japonsku. Kawašita se v románu objevuje mimo jiné proto, že jsem chtěla ukázat, jak do hloubky lze něco zkoumat a jaké to s sebou může přinášet obtíže, zejména v případě, kdy se musíte vypořádat s japonským písmem nebo cestovat na druhý konec světa, protože jinde neseženete studijní prameny. A ještě jedno tajemství Kawašita skrývá, ale to zatím nechci prozradit, abych čtenářům nezkazila požitek z četby.

LN Označila byste svůj román za generační?
Asi ne. Já jsem chtěla napsat něco, co bych sama ráda četla. Chtěla jsem taky Japonsko přiblížit českému čtenáři jinak, než jen v souvislosti s komiksy a popkulturou, kterou mám sice ráda, ale myslím si, že Japonsko má více tváří, které stojí za to poznat. Například jeho bohatá a rozsáhlá literatura by mohla být více překládána do češtiny. Při psaní jsem ale neměla záměr napsat generační zpověď a nedomnívám se, že by v mém románu byla moje generace nějak výrazněji tematizovaná. Nemyslím si ani, že jsem zrovna ideální osoba na to, vypovídat o své generaci, maximálně tak o jedné generaci japanologů.

LN Také se o vaší knize mluví jako o určité verzi univerzitního románu…
To může být, skutečně se odehrává na univerzitě. Ale určitě nejde o čistokrevný univerzitní román, protože některé typické znaky tohoto žánru, jako je třeba silná satira, mu chybí.

Japanoložka Anna Cima

LN S manželem Igorem Cimou teď žijete v Japonsku. Přivedla vás tam studia?

My jsme se s mužem seznámili už v Praze na japanologii, on se stejně jako já specializuje na poválečnou japonskou literaturu. Když mi bylo čtyřiadvacet, vzali jsme se a začali si dělat doktorát. Oba jsme získali vládní japonské stipendium, každý na jiné tokijské univerzitě, a do Japonska jsme se přestěhovali. Pronajali jsme si byt v Asace, kousek od Tokia.

LN Na ilustracích ke knize, pod kterými jste podepsána se svým manželem, jste pracovali společně?
Někdo z nakladatelství se dozvěděl, že vyjma psaní taky ráda kreslím, a přišel s nápadem, jestli si nechci knihu ilustrovat. A protože i můj muž občas něco nakreslí, ilustrování jsme si rozdělili. Pět ilustrací, které zachycují Japonsko, jsem udělala já a autorem tří z českého prostředí je on.

LN Už chystáte další knížku?
Ano, ale zatím jsem na úplném začátku. Chci si od svého prvního románu nechat zdravý odstup, nerada bych něco uspěchala. Zřejmě opět půjde o román, protože mám delší literární útvary ráda, jestli ale zase bude o Japonsku, to si nejsem jistá.

LN Hlavní hrdinku vašeho románu inspiroval k zájmu o Japonsko Murakamiho román Afterdark. Bylo tomu tak i u vás?
Vlastně ano. Kromě povídek Akutagawy Rjúnosukeho byl Murakamiho Afterdark jedna z prvních japonských knížek, které jsem četla. Bylo mi tehdy asi patnáct. Pamatuju si, že jsem jela v metru a upoutal mě plakát s krásnou fotkou nočního Tokia, kterou měl Afterdark na titulu. Vzala jsem kapesné a šla si ho koupit. U nás doma se vždycky hodně četlo, takže jsem neměla problém sáhnout do knihovny, ale tohle byla moje první vlastnoručně zakoupená kniha. Líbila se mi, a tak jsem se hned vrhla na další Murakamiho tvorbu a jiné dostupné japonské autory.

LN A taky jste se stejně jako Jana v rámci první fascinace vším japonským pokoušela jíst jogurt hůlkami?
Je to trapné, ale je to tak. Trénovala jsem to i na pudingu a konzervovaném hrášku. To se člověku hodí, když pak v Japonsku jí třeba měkké tófu. Taky jsem si z jednoho setkání milovníků Japonska na Vyšehradě odnesla útržek z japonských novin. Vůbec jsem si to neuměla přeložit, ale ten kus papíru jsem si doma vystavila na poličku jako svátost a dodnes ho mám. Až nedávno jsem zjistila, že na něm je úryvek z nějaké ekonomické rubriky.

LN Máte lásku k Japonsku v rodině?
Ne, o Japonsku se u nás doma nikdy nijak zvlášť nemluvilo. Maminka je výtvarnice, momentálně vyučuje keramiku, a otec se zabývá psaním. Celé dětství a pubertu mě provázela jeho knižní doporučení. Výborně se trefil v mých šestnácti třeba s knihou Kdo chytá v žitě od Salingera, ale dával mi i spoustu věcí, na které jsem byla příliš mladá, a potom mi musel vysvětlovat kontext. Ovšem co se týká zájmu o japonskou kulturu, k té jsem si nějak došla sama. Možná že prapůvodní impulz vznikl na základě filmů Akiry Kurosawy, které jsem jako holka sledovala a obdivovala v nich herce Toširó Mifuneho. 

LN Kdo z japonských literátů patří mezi vaše oblíbence?
Z autorů, kteří jsou přeložení do češtiny, je vynikající třeba Óe Kenzaburó, což je jeden z nejvýznamnějších japonských poválečných spisovatelů a taky nositel Nobelovy ceny za literaturu. Napsal skvělý román Soukromá záležitost, kde čerpal z osobních zkušeností s narozením postiženého syna. Ale já mám asi nejraději jeho román Fotbal z prvního roku éry Mannen, který bohužel do češtiny zatím přeložený není. Velmi hezky v něm pracuje s propojením historických rovin a vypráví příběh dvou bratrů, kteří se vrací do rodného kraje na ostrově Šikoku.

LN Pamatujete si svůj první dojem z návštěvy Japonska?
Bylo mi sedmnáct, a když jsme s kamarádkou vystoupily na letišti Narita, kousek za Tokiem, uhodila mě do nosu zvláštní vůně. Skutečně tam jinak voní vzduch, jako směs sójové omáčky, moře, soli a jakéhosi vlhkého zatuchla. Myslím, že to byl britský spisovatel David Mitchell, kdo tuto vůni přirovnal k vůni vnitřku kapsy. Vždycky, když se tam po delší době vrátím, znovu to cítím, ale časem to přestanu vnímat.

LN Co vás tam tehdy nejvíc překvapilo?
Já jsem naštěstí nebyla japonskou kulturou úplně nepolíbená, docela dost jsem o ní četla, takže takový kulturní šok jako někdo, kdo o té zemi nic neví, jsem nezažila. Dokonce jsem uměla základní fráze v japonštině. Ale třeba mě překvapilo, že se tam jí zmrzlina z čaje nebo z fazolí. A taky vstřícnost vůči cizincům. Až později jsem zažila, že když nejste turista, ale snažíte se tam žít, můžete ze strany místních pocítit i určitou odtažitost. Minimálně vzhledově je na vás jasně vidět, že jste odjinud, a ta jinakost způsobuje u některých Japonců, kteří vás neznají, jistou ostražitost.

LN Jací jsou Japonci?
Jejich kultura je kultura ostrovního státu, který byl dlouhá léta od okolního světa izolován. Tato uzavřenost se pak promítá i do japonské národní povahy. Chvíli trvá, než se skutečně otevřou. Například drtivá většina japonské domácí kulturní produkce se oficiálně ani nedostane za hranice. Žijí tedy do jisté míry uzavření ve svém vlastním světě. Společenské vztahy jsou potom například na pracovišti nebo v oficiálním styku velmi formalizované. Je to zakódováno i v japonském jazyce. Japonci používají různé úrovně zdvořilosti v závislosti na situaci a na postavení toho, ke komu hovoří. Pro nás cizince je občas těžké odhadnout, kterou úroveň zvolit. Jinak si ale myslím, že o Japonsku a Japoncích koluje až příliš mnoho stereotypů. Jiní jsou Japonci při formálním styku a jiní jsou, když s nimi například jdete pít či se bavit.

LN Jaké postavení má v japonské společnosti žena?
Japonsko je poměrně patriarchální zemí i dnes. Na povrchu, jako všude na světě, se hovoří o rovnoprávnosti a rovných příležitostech pro muže a ženy, ovšem otázkou je, nakolik to odráží reálnou praxi. Musíme si rovněž uvědomit, že jiná bude situace například mezi umělci, nebo naopak ve firmách. Já samozřejmě žiju v Japonsku v jakési bublině, protože jsem se tam nenarodila, takže vždycky budu tyhle věci sledovat spíše zvenčí a dozvídat se o nich z vyprávění, z médií nebo z knih. Je ale pravda, že v Japonsku stále existuje velké množství žen, které se po svatbě stanou ženami a matkami v domácnosti. Potom se na plný úvazek starají o děti i celou domácnost, včetně takových povinností, jako je odvézt auto do servisu nebo opravit okap, a také nezřídka hospodaří s rodinnými financemi. Je otázkou, jak se tato situace bude vyvíjet dál vzhledem k tomu, že míra sňatkovosti a porodnosti klesá, z čehož je patrné, že v příštích desetiletích bude japonská společnost procházet určitými změnami.

LN Dnes už se ale ženy sem tam objevují i ve vedení japonských firem, ne?
Samozřejmě. I dnes ovšem platí, že to mají ženy ve firmách složitější než muži. Nezřídka po vysoké škole nastoupí na pozici nějaké asistentky a počítá se s tím, že se za dva tři roky vdají a přejdou do módu manželky. Pokud se rozhodnou pro kariéru, mají to jistě těžší, protože mnohá odvětví jsou dlouhodobě silně maskulinní prostředí. Nedávno například proběhlo médii podezření, že tokijská lékařská univerzita snižovala bodové ohodnocení u přijímacích testů všem ženám, aby udržela „ideální“ poměr mezi počty žen a mužů, kteří tam studují. Další situace, která zajímavě ilustruje nepružnost určitých zažitých praxí v souvislosti se ženami, se nedávno odehrála před zápasem sumó, kdy v ringu zkolaboval muž a ženu, která jej začala oživovat, vyzvali pořadatelé, aby opustila posvátné prostranství ringu, kam ženy tradičně nesmějí vstoupit. Naštěstí tato událost byla následně odsouzena samotnou Japonskou asociací sumó jako naprosto nevhodná reakce v případě, kdy se někdo pokouší zachránit druhému život. Ovšem fakt, že se takové věci vůbec mohou stát, je zarážející.

LN Potýkají se ženy s diskriminací i v akademickém prostředí, na vysokých školách?
Já osobně studuji na dívčí univerzitě, což je taky zvláštní prostředí, protože pedagogický sbor je smíšený, ale studující jsou pouze ženy. Zpočátku jsem k tomu byla velice nedůvěřivá, ale teď musím říct, že taková instituce zatím zřejmě má v japonské společnosti jisté opodstatnění. Když se ptám svých japonských spolužaček, proč si nevybraly smíšenou, ale dívčí univerzitu, odpovídají, že se zde mohou více podílet na přípravách různých akademických a dalších akcí, zatímco na smíšených školách by mnohdy pouze roznášely čaj. Uvádí také, že se na dívčí univerzitě mohou více soustředit na studium a vyhovuje jim, že přitom nejsou rozptylovány žádnými muži.

LN Jak byste popsala japonský fenomén salarymanů, který se objevuje i ve vašem románu?
Japonské slovo sararíman, původně z anglického salaryman, označuje muže v oblecích, nejčastěji úředníky či firemní zaměstnance, se kterými se pojí image přepracovaného muže pospávajícího po dopravních prostředcích. V ranní špičce a ve večerních hodinách jsou jich plné vlaky. Teď zabrousím maličko do stereotypu, ale je pravda, že po válce, v období ekonomického růstu, který trval prakticky až do konce 80. let, řada mužů, kteří nastoupili do nějaké firmy, dostala záruku doživotního zaměstnání a za to od nich bylo vyžadováno dodržování určitých pravidel. Například povinné popracovní večeře či popíjení, hraní golfu se šéfem, tmelení kolektivu a velká pracovní loajalita. Je to samozřejmě poměrně velká generalizace, ale těm se u tak velkých témat asi nevyhneme. Zajímavé je, že skupina salarymanů je natolik významná, že existuje dokonce přímo na ni zacílená salaryman manga nebo salaryman romány.

LN Údajně se se salarymany pojí i termín karóši neboli smrt z přepracování.
To není termín, který by nutně souvisel jen se salarymany. Přepracovanost je obecným problémem. Následkem toho můžou být infarkty, mrtvice, nebo dokonce sebevraždy způsobené depresí. V japonské společnosti je zakódováno, že přesčasy jsou povinnost. Teď jsou ale velké snahy to změnit, firmy začínají jasně dávat najevo, že skončit s prací v běžné pracovní době nebo si vzít dovolenou není ostuda.

Anna Cima (26)

Česká japanoložka se narodila v Praze roku 1991. Po gymnáziu vystudovala obor japonská studia na FFUK. V roce 2016 se provdala za japanologa Igora Cimu. Letos v srpnu jí vyšel debutový román Probudím se na Šibuji. Vyjma psaní se věnuje také kreslení a hudbě. V současné době žije v Japonsku, kde se zabývá poválečnou japonskou literaturou.

LN Chybí vám v Japonsku něco českého?
Vyjma rodiny a přátel asi jídlo. I když já mám japonskou kuchyni moc ráda a můžu ji jíst téměř stále, stýská se mi po našem českém tmavém chlebu. Japonci mají jen bílý, a sendviče ve večerce mají dokonce okrájené kůrky. Dá se koupit i výborné francouzské pečivo, ale třeba vůbec nepoužívají některé druhy koření jako majoránku nebo nové koření, to si musím vozit z Česka. Vždycky když se chystám domů, žádám, aby mi někdo uvařil koprovku s knedlíkem a koupil klasický chleba.

LN Na co jste si v Japonsku stále nezvykla?

Asi na časté sezení na zemi, ale to je můj osobní problém, protože jako malá jsem měla autohavárii a od té doby neohnu pravou nohu víc než v úhlu padesáti stupňů. Sezení na zemi v některých restauracích je pro mě očistec, protože musím sedět trochu bokem a pak mě zase bolí záda. Jedna z mých prvních otázek, když chceme jít s kamarády do nějakého podniku, proto bývá: „A sedí se tam na židli, nebo na zemi?“ Ale všichni moje zdravotní důvody respektují a vycházejí mi vstříc, vybereme tak většinou podnik, kde se na zemi sedět nemusí. Koneckonců ani samotní Japonci někdy nevydrží takhle dlouho 

LN Umíte si představit, že byste v zemi vycházejícího slunce trvale žila?sedět.

My o tom s manželem dokonce uvažujeme, ale zatím není nic jisté. Až dokončíme doktorandské studium, uvidíme, co bude dál. Už jsem učila české studenty japonštinu, ale i naopak češtinu v Japonsku a od října bych tam měla vést další kurzy. Velmi mě to baví, takže by to pro mě byla možnost obživy. Zároveň moc ráda píšu a chtěla bych se tomu věnovat i v budoucnu, tudíž jakákoli práce může být pro moje psaní obohacující. Co se nakonec naskytne, to je ve hvězdách, ale věřím tomu, že to bude zajímavé.

Petra Smítalová

3 nejčastější úrazy dětí a první pomoc: Víte, jak se zachovat?
3 nejčastější úrazy dětí a první pomoc: Víte, jak se zachovat?

Hlídáte je jako ostříž, ale stačí vteřinka nepozornosti a neštěstí je na světě. Pád na hlavičku, opaření nebo vdechnutí předmětu patří mezi nejčastější úrazy dětí. Jak je správně ošetřit, aby následky byly co nejmírnější?

Najdete na Lidovky.cz