Roli důchodce, co krmí racky na nábřeží, zatím odkládá na neurčito a mezi pracovními angažmá sotva stíhá trávit čas s vnukem a pěstovat na zahradě domu v Bratislavě svoje oblíbené fíky.
LN: Občas hrajete pořádné zloduchy: Adolfa Eichmanna nebo několikanásobného vraha Kurtena. Baví vás to víc než kladní hrdinové?
Málokterá postava je úplně jednoznačná a z těch záporných se navíc někdy dozvím víc zajímavého. Třeba ten Eichmann: on měl rád pořádek, dodržoval zákon... Právě tak se obhajoval před soudem. Stejně jako se dneska obhajují lidi, co hájí minulý režim. A pak taky často říkají takové ty věty jako: „Nebylo všechno zlé.“ Samozřejmě: nikde nikdy nebylo všechno úplně zlé. Ale co to je za argumentaci? Tyhle postavy jsou zajímavé tím, jak dobře ukazují hranice toho, co je ještě normální. A hranice mezi dobrem a zlem. Z Eichmanna pro mě plyne jednoznačné poučení, že člověk musí mít nějakou integritu a nerespektovat zákon, který je proti lidskosti a lidským právům.
LN:Co v reálném životě, připadá mi, že si na nějaké vysloveně kladné roli moc nezakládáte...
To máte pravdu, nepotřebuji být klaďas, kterého si každý hned oblíbí. Ale hlavně se v životě snažím nehrát. A nepromítat do sebe něco jiného, než jsem.
  |
LN: Vlastně jste docela drsňák: střelnou zbraň v nočním stolku hned tak každý nemá…
Já myslím, že člověk má být připravený na to, co se děje. Je spousta případů, kdy někdo zmlátí důchodce na ulici nebo lidi doma, když se snaží zjistit, kde mají peníze nebo šperky. Já bydlím kus od ulice a můj soused je gauner, a už proto bych měl být připravený. Moc se tím nezabývám, je to chladná úvaha. A správná. Takže když mi o půl druhé v noci někdo vlezl do domu, nešel jsem mu nabídnout kafe, ale uvítal jsem ho výstřelem.
LN: To se muselo semlít strašně rychle, ne?
Byly to vteřiny. A myslím, že bylo pro mě i pro něj štěstí, že jsem měl zbraň. Jinak bych se ho snažil zadržet jinak a bůhví, jak by to dopadlo, takhle to bylo čisté: nerozbilo se ani žádné sklo.
LN: Lupič, Čech ze Strakonic, pak dostal docela nízký trest: tři roky.
Což je chyba, protože se to pořádně nevyšetřilo. Já si pořád myslím, že ho někdo poslal. Myslím, že mi někdo chtěl trochu snížit sebevědomí, chtěl, abych tolik nekecal. A abych se zamyslel nad tím, že kdykoliv se může něco stát.
LN: Kdo ho mohl poslat?
Určitě někdo, kdo měl dost vlivu na to, aby policie moc nevyšetřovala. A aby zařídil na prokuratuře, že se neodvolá proti rozsudku, a aby zajistil, že soudce mu dá nejnižší možný trest, i když to byl recidivista. Nemůžu na nikoho ukázat prstem, ale svoje představy mám. K tomu vloupání ještě musím připočítat zážitek asi o tři měsíce novější. Na ulici ke mně přišel chlap a říká: „To na tom soudě s vámi pěkně vybabrali. No jo, vy jste sám, ale to je mafie, mají miliardy, nemáte šanci.“ A já mu říkám: „Nejsem sám.“ A on pokračoval, ať se přece podívám, co se stalo s (bývalým poslancem Národní rady Slovenské republiky Františkem) Gauliederem. To byl jeden, co ho proti jeho vůlivyhodili z parlamentu a pak ho za divných okolností přejel vlak. Prý: „Koukejte, jak skončil. Pojede proti vám kamion, řidič dostane půl roku za nedbalost… A já vím, co říkám, já jsem policista.“ A já jsem měl pořád pocit, že mi tak dobromyslně radí, on navíc šel s takovým děvčátkem. Pak jsem se chtěl omluvit, že spěchám: „Já už musím jít, já jdu...“ A on za mě dořekl: „...na masáž, já vím.“ Až pak mě napadlo, že jsem si ho měl vyfotit, že to měla být další výhrůžka.
LN:Takže i kvůli tomuhle máte zbrojní pas?
Začalo to tím, jak mě sledovali, když jsem odešel od (bývalého slovenského premiéra Vladimíra) Mečiara. To jsem zjistil, že „nechodím po ulicích sám“. Jistě, když vás chtějí zabít, tak to pochopitelně udělají, zbraň vám nepomůže. Ale můžete to ztížit. Ale já nejsem pistolník: patnáct let jsem na zbraň skoro nesáhl.
LN: Kdo je na tom teď politicky hůř: Česko, nebo Slovensko?
My si nemáme co vyčítat. V obou zemích se setřely hranice morálky. Šíří se to shora a má to devastační účinek na právní vědomí lidí. A relativizují se dějiny. Náš předseda vlády (bývalý premiér Robert Fico) třeba vypráví studentům, že jsme se dřív nemuseli zatěžovat hypotékami na byt. No jistě: já jsem neměl byt, tak jsem nemohl nic splácet. Bydlelo nás pět lidí v jedné vlhké díře léta. Kdyby někdo řekl, že můžu splácet byt na hypotéku pětadvacet let, tak mu políbím ruku.
LN: Vy už se do politiky nechystáte?
Už stačilo, ne? Zajímá mě pořád, protože vstupuje do mého života. Ale už se tam nevidím. Krom jiného mi bude čtyřiasedmdesát. A taky? V politice nemůžete udělat něco sám, musíte mít kolem sebe hodně lidí, kteří chtějí totéž. A někdy je to jen iluze. To jsem si za ta léta v politice užil. Proto jsem postupně založil několik politických stran, než mi definitivně došlo, že tohle není pro mě.
LN: Naučily vás ty roky v politice něco, co používáte dodnes?
Naučily mě dávat pozor, za koho mluvím. Jedno srbské přísloví říká: „Jeden za všechny, všichni za nikoho.“ Někdy si myslíte, že máte mandát za někoho mluvit, a pak se zklamete. Takže jsem se naučil mluvit sám za sebe.
