Alain Delon mi na premiéře Václavovy hry v Paříži skládal poklony, říkala Dagmar Havlová

LN: Jako první dáma jste se setkala s řadou celebrit. Byl mezi nimi i nějaký váš bývalý idol?
Před dvěma lety mě v Paříži naprosto okouzlil Alain Delon. V Théâtre de Moliere dávali premiéru Václavovy hry Pokoušení, a protože jsme v Nadaci měli sbírku na povodně, tak jsem tam večer předčítala Václavovy Juvenilie. Výtěžek pomohl opravit knihovnu v Terezíně. Večeru byl přítomen Alain Delon, který Václava velmi obdivuje. A musím říct, že mě vůbec nezklamal, je to nesmírně šarmantní člověk. Okouzlující a charismatický.

LN: Skládal vám poklony?
Ale samozřejmě že mi skládal poklony, ano. Ty už mi ostatně složil kdysi v Praze, když řekl, že jsem nejkrásnější první dáma na světě... (směje se) To mě opravdu potěšilo. Zvlášť v době novinových útoků na mě. Jeana-Paula Belmonda jsem viděla rok před tím, když Václav dostával v Paříži Čestnou legii. Měl takového malinkého psíka a byl taky nesmírně okouzlující.

LN: Co vlastně dělá „první dáma na odpočinku“?
Měli jsme na tu dobu, až manžel nebude ve funkci prezidenta, hodně plánů a přání. Cestovat, občas pobývat v Portugalsku, hodně číst, relaxovat... Jenže zatím do toho přišla buď manželova nemoc, nebo nutná oprava domu, nebo setkání, která se nedají odložit. Nejvíc času věnuji Nadaci VIZE 97, která je dnes vlastně mým největším koníčkem.

Kdybych nehrála, neznal by mě

LN: Jako herečka jste ráda pletla a háčkovala. Upletla nebo uháčkovala jste někdy něco panu prezidentovi?
On háčkované nenosí. A pletené nerad. (rozpustile se směje) Takže svou dovednost uplatňuju spíš na své garderobě.

LN: Občas se tvrdí, že politika je taky divadlo. Hodilo se vám někdy to, co jste se naučila jako herečka?
Herectví mi určitě rozvinulo schopnost empatie, improvizace i schopnost odhadnout atmosféru, náladu, která vládne v místnosti, kam právě vstupuju. Ať už jsem očekávána, nebo ne, a ať je tam deset, nebo tisíc lidí.

LN: Říká se, že protiklady se přitahují. Platí to o vašem manželství?
To byste musela dělat rozhovor s námi oběma. (odmlčí se) Bezesporu máme stejnou sociální inteligenci. A smysl pro spravedlnost, v tom, bych řekla, jsme si hodně podobní. Rozdílní jsme určitě v temperamentu.

LN: Vy jste zřejmě ta temperamentnější...
Zřejmě... (směje se)

LN: Václav Havel byl významný disident, zatímco vy jste působila v oficiální kultuře. Mluvili jste o tom někdy spolu?
Kdybych tehdy byla nehrála, tak mě přece ani nepoznal! Co jste dělala vy? Každý někde pracoval. A jestli mi manžel vyprávěl o disentu? Tak samozřejmě že si vyprávíme, víme o sobě všecko. (začne být odměřená)

LN: Jste věřící člověk?
Jsem. Já jsem tak byla vychovávaná, my jsme každou neděli chodili do kostela na mši, buďto na ranní, nebo na hrubou. A měli jsme na to i nedělní kostelní oblečení. Teď jdu na mši jenom výjimečně, ale modlím se každé ráno i každý večer. Uspořádávám si myšlenky. Nejenom prosím, ale taky děkuju. Uvědomuju si, co všechno mi bylo v životě poskytnuto. A není toho málo.