1. prosince 2018 6:56 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Potřebovali jsme se svobodně nadechnout, říká umělecká ředitelka Divadla Na zábradlí

Dora Viceníková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dora Viceníková | foto: Vladimír Kiva Novotný

Když jsem odcházela z představení Hamleti, které je sondou do hereckého života, dozvěděla jsem se od jedné divačky, že nemůžu mít vyšší IQ než sedmdesát, protože jsem se při představení několikrát zasmála. „Pohybuji se na hranici mírné mentální retardace?“ ptám se. Dora Viceníková se rozesměje: „Naopak, prošla jste. Hamleti jsou naším nejveselejším kusem. Samozřejmě že Hamleti obsahují i vážné momenty, ideální je, když se i vážné téma dokáže sdělit s humorem. Nechci diváka přivádět do deprese, ale chci, aby se nad tématem zamyslel a zároveň se i trochu zasmál.“

Hamleti jsou jednou z vašich autorských tandemových představení s režisérem Janem Mikuláškem, s nímž úzce spolupracujete. Co bylo prvotním impulzem k tomuto představení?
Člověk naráží na určitá divadelní klišé, na zažité představy. Chtěli jsme si z nich – a tedy i ze sebe – kapku „vystřelit“. Trochu se obnažit a ukázat divadlo z druhé strany. Herecký život je koloběh, při kterém dochází k neustálému převlékání rolí, z čehož mohou plynout i psychické újmy a jiné problémy.

To ale není zcela originální téma...
Najít původní téma je oříšek. V tomto případě jsme se pokusili o originalitu, o autentičnost, protože jsme čerpali ze zkušeností herců, z jejich pohledu na vlastní profesi.

Ústředním tématem „vašich“ Požitkářů je smrt, Posedlosti pak láska ve všech podobách, asi navždy umělecky zpracovávané náměty. Cítili jste, že i vy se k nim musíte autorsky vyjádřit?
Uvádět původní nedivadelní texty je cesta, po které jsme se s Honzou Mikuláškem rozhodli jít. A protože v divadle máme herce, kteří jsou ochotni se s námi zamýšlet i nad takovými velkými tématy, jako je láska nebo smrt, což je téma vůbec největší, a podívat se na ně jakoby „přízemním“ pohledem, je tenzpůsob tvorby pro nás strašně lákavý. Víme, že nejsme schopni zcela obsáhnout tak „nepojmenovatelná“ témata, nicméně si myslím, že se o to pokoušet musíme.

Jiří Havelka, který u vás mimo jiné režíroval Šílenství, mi v rozhovoru řekl, že autorské divadlo je větší risk i větší dobrodružství. Cítíte to také tak?
Pod to se mohu podepsat. Pokud jde o autorské inscenace, je to vždycky krok do nejistoty s nezaručeným výsledkem, jestli zvolené téma obsáhneme. Uprostřed toho procesu vznikají krize, kdy začnete pochybovat, zda je ta cesta, kterou jdete, správná, protože na ní neleží pevné body, text, kterého se můžete držet. Je to hodně vyčerpávající.

Také dodal, že po takové zkoušce často potřebuje hodinu na uklidnění, aby byl schopen přes den dál normálně fungovat.
Když jste při zkoušení zavřený v té „černé“ místnosti a pak vyjdete ven na světlo, musíte se resetovat. (směje se)

Ideální je, pokud hra vzniká přímo na míru souboru. Ovlivňuje vás to?
Rozhodně. Tíhneme k hercům, kteří jsou ochotni jít do rizika. Nedostanou hotový text, který se doma naučí, ale vedeme je k tomu, aby o textu přemýšleli a přicházeli s vlastními podněty. A takové herce na Zábradlí máme. Jsme rádi, že herci, kteří po našem příchodu v divadle zůstali, se organicky spojili s těmi nově příchozími a vznikla opravdu kompaktní skupina.

Dora Viceníková se synem
Dora Viceníková

Nikoho dalšího tedy nepotřebujete?
Každý soubor vyžaduje novou krev, proto občerstvujeme. Z posledních přírůstků bych jmenovala Petru Bučkovou, což je takový staronový přírůstek. S Petrou jsme spolupracovali v Redutě a její nasazení, odevzdání se věci je obdivuhodné. Úplně novou tváří je Barbora Bočková, kterou jsme přijali jako čerstvou absolventku DAMU.

Máte na někoho políčeno?
Máme. Ale zatím bych to neprozrazovala.

Je to muž, nebo žena?
Teď muž.

Zamíchali vám herci někdy výrazně s vaší představou?
To asi ne. Honza Mikulášek má s mojí pomocí o inscenaci jasnou představu, která nemusí být přesně formulovaná, a proto do ní herci přispívají, ale zřetelný tvar má Honza pevně v rukou. Není to tak, že bychom najednou uhnuli třeba o sto osmdesát stupňů. Spíše jdeme širší cestou, která se postupně zužuje. Samozřejmě záleží také na tom, zda jde o literární adaptaci, kdy je textový základ hotový, nebo o autorskou inscenaci, která se ve větší míře dotváří během divadelního procesu. Jen jednou se nám stalo, že Marek Cpin, autor scén a kostýmů v Honzových inscenacích, musel scénu předělávat. Je v nevýhodě, scéna musí být hotová v předstihu, protože do ní teprve vzniká konečný tvar představení. V Camusově Cizinci se konkrétní prostor, což byla „americká“ smuteční místnost pro zemřelého, transformoval do bílé kostky, univerzálního prostoru, který není ničím specifický. To byl asi největší kotrmelec v našich úvahách.

Co vás k tomu přivedlo?
Najednou jsme zjistili, že bychom jen dublovali Camusův text, který se točí kolem smrti, a že univerzální prostor mu dá vyznít mnohem šířeji. Že slova, která narážejí na bílé stěny, získávají další dimenzi.

Kdy „obraz“, na který kladete v inscenacích důraz, naopak nahrazuje slova?
To je jeden z našich hlavních principů, kdy nejen obraz, ale i nějaké gesto, pohybovou kreaci – což je možná trochu silné slovo – vždy upřednostňujeme před slovem. Spousta našich inscenací neoplývá bohatým textovým podložím, sázíme na vizualitu. Obraz nabízí více významů, je vrstevnatější než slovo.

Mají herci za úkol udržovat se kvůli tomu v dobré fyzické kondici?
Nemají. Máme malé jeviště, takže nemusejí podávat zase takový fyzický výkon.

A když se vysvlékají?
Nahota není ukazování krásy těl, to má jiný význam. Ale při výběru herců přihlížíme i k tomu, zda je herec ochoten zajít až tak daleko, protože i to vyjadřuje jeho přístup k divadlu, i když to samozřejmě při rozhodování není klíčové. Ostatně, nahota není nikdy samoúčelná, je to jen jeden z mnoha prostředků.

Jsou herci aktivní?
Záleží na individuálním přístupu, nakolik se jich téma inscenace dotýká. Třeba u zmiňovaných Hamletů spolupracovali výrazně. Až jsme je museli trochu krotit.

Proč jsou autorská představení u divadelních tvůrců stále oblíbenější?
Možná je to únava v nás, že nenacházíme v těch „klasických“ textech velký smysl, a proto zkoušíme něco jiného. Samozřejmě si to mohou dovolit menší scény, jako jsme my, především ale nezávislá sdružení, protože nemusí naplnit denně šest set i více míst v hledišti.

Na repertoáru jsem neobjevila žádnou klasickou divadelní hru. Je to opravdu záměr?
Do jisté míry bych mohla vzpomenout Macbetha, ale David Jařab jej natolik přepsal, že jde vlastně také o autorské dílo. Do původní hry Viktora Bodóa Anamnéza vstoupili výrazně již maďarští herci, a my ji ještě transformovali pro naše podmínky. Žádnou klasickou hru na repertoáru opravdu nemáme a v brzké době ani nechystáme. Uvádíme původní hry, nedramatické texty a adaptace. Když jdete nevyšlapanou cestou, je to mnohem zábavnější, nebála bych se říct rajcovnější. Mnoho divadel kolem nás upravuje a přepisuje klasiky, nevidím důvod, proč bychom to měli dělat také. Nejen vzhledem k naší velikosti, k těm sto sedmdesáti sedadlům, ale i vzhledem k historii divadla – zdejší dramaturgové a režiséři vždy hledali alternativní způsoby uvádění inscenací. Koneckonců, není to nic neobvyklého, je to běžný evropský trend.

Kde se zrodila nechuť ke klasickým dramatům? V Mahenově činohře, kde jste začínala?
Velký divadelní dům pro mě byl velká zkušenost. Seznamovala jsem se s prostorem, s mechanismem, jak takový kolos funguje, co vyžaduje, o co si říká, kam až člověk může zajít. Když se nese ze setmělého sálu určitá nechuť k jakéto mukoli novátorskému kousku, určitě vás to neprovokuje k tomu, abyste šla hlavou proti zdi, proti tomu, co chtějí diváci. Proto jsem zvolila únik do menších sálů.

Přesto v nedramatických hrách ke klasice často odkazujete.
Neopovrhuji v žádném případě klasickými divadelními hrami, klasickými texty. Chtě nechtě jsou součástí i naší práce, tvoří základ, od něhož se můžeme odrazit. Ve chvíli, když zkoušíte něco ortodoxně známého, musíte přemýšlet nad tím, jak se vyhnout scénickým precedentům, což může být ještě náročnější, než když se vydáte vlastní cestou, kde je vše dovoleno.

Proč vaše postavy bývají bezejmenné?
To pramení z té literární podesty. Třeba v Europeaně jsme dlouho přemýšleli, jak text, který je jakousi sumarizací dějin, inscenovat. Její kouzlo spočívá v tom, že banality, naprosto pominutelné věci, jako je objem hrudníku panenky Barbie či statistika, jak často si lidé myjí auto, staví Patrik Ouředník vedle klíčových dějinných okamžiků, jako jsou války, atomová bomba či stalinské čistky. Což je asi jediný správný pohled na historii. Banalita tragédie, tragédie banality. Zdálo se nám, že ideální by bylo, kdyby text pronášely děti, které jsou nezatížené, neposkvrněné. Kdyby se vyjadřovaly k druhé světové válce, k holokaustu, text by tím získal další rozměr. Pochopitelně to byla utopická představa, proto jsme namísto nich vytvořili skupinu jakýchsi bezejmenných uniformních lidí na kongresu. Třeba v Požitkářích vystupují typově i vizuálně odlišitelné postavy, ale chtěli jsme, aby vůči tématu byly upozaděné. Kdybychom se snažili vykreslit detailněji jejich charaktery a postavy pojmenovali, změnili bychom vyznění celého představení.

Dora Viceníková

Čerpáte často z literatury, ať už je to zmiňovaný Cizinec od Alberta Camuse, Korespondence V+W, Deníky Pavla Juráčka či Europeana Patrika Ouředníka. To jsou vaše nápady?

Já ani nevím, kdo s nápadem přijde první. Vzájemně s Honzou tušíme, co nás oba zajímá, společně se o tom bavíme a říkáme si, proč by bylo dobré to uvést na jeviště. Pochopitelně to rozebíráme i s Petrem Štědroněm, ředitelem divadla. Žádná hra nevybočuje z našeho nastoleného úhlu pohledu, z našeho tematického zacílení. Láska, smrt, přátelství… Mezi těmito tématy stále lavírujeme a v inscenacích se k nim pravidelně vracíme. Když to tímto jednoduchým způsobem pojmenujete, vyznívá to banálně, ale jsou to témata, která se mě osobně dotýkají, zajímají mě a chci skrze ně pronikat dál, než mi umožňuje denní život. V Korespondenci je téma smrti také významně přítomno, protože se věnuje druhé části života Voskovce a Wericha. Stejně tak jsou v ní přítomny láska, přátelství, mezilidské vztahy...

Kde všude hledáte inspiraci?
Doslova všude, to už je nemoc z povolání. Při čtení, na výstavě, v kině i na ulici, vždycky přemýšlím, zda by se to nedalo využít v divadle.

Nosíte aktuálně v hlavě nějaký námět?
Kolem několika tipů už kroužíme. Teď jsme začali zkoušet Persony, variaci na Ingmara Bergmana. Myslím, že je to pro divadlo novinka, protože budeme čerpat především z jeho filmů, z filmové vizuality, kterou se budeme snažit adaptovat pro jeviště.

Slavíme sto let od založení republiky. Mnohá divadla k tomuto výročí připravila i speciální představení. Uvažujete o tom i vy?
Chtěli jsme s Halkou Třešňákovou připravit inscenaci Překročit hranice, s čímž má stejně jako její nevlastní otec Karol Sidon osobní zkušenost. Podívat se nejen na emigraci v minulosti, ale i v současnosti. Emigrace je téma, které se bytostně dotýká naší republiky, jejích základů. Bohužel jsme kvůli zdravotní indispozici Halky museli tuhle myšlenku opustit.

V Divadle Na zábradlí působíte pátou sezonu. Proč jste se ucházeli o jeho vedení? V brněnské Redutě vám něco chybělo?
Mě – a myslím, že mohu mluvit i za Petra Štědroně a Honzu Mikuláška – ani nenapadlo, že bychom z Reduty odcházeli. Diváci začali chápat, jaké divadlo děláme, vytvořili jsme si okruh herců, s nimiž jsme spolupracovali, technici vůči nám byli vstřícní... Dá se říct, že jsme pro naši tvorbu měli ideální podmínky. Zrovna jsme se vrátili z úspěšného hostování na prestižním divadelním festivalu v Salcburku, když se k nám dostala informace, že se v Divadle Na zábradlí vypisuje konkurz. To bylo zjevení, nenapadlo by mě, že za mého profesního života se na Zábradlí otevřou dveře i pro někoho z venku, z jiného kontextu. Byl to šok, že pro mne nejkrásnější divadlo, co máme, se dává takhle všanc. Dlouho jsme přemýšleli, nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. Ani ve snu nás nenapadlo, že bychom vyhráli, jen jsme si říkali, že by to pro nás byla velká prohra, kdybychom se konkurzu nezúčastnili.

Stýská se vám po Zelňáku?
Zrovna po Zelňáku se mi stýská hodně, protože jeho adekvátní náhradu jsem v Praze dosud nenašla. Samozřejmě že jsou v Brně místa, která máme rádi, máme tam rodiny, ale mezi Prahou a Brnem není nepřekonatelná vzdálenost. Pokud jde o divadlo, jsme opravdu šťastní, že jsme tady. Nemáme si na co stěžovat – ani na herce, na techniku, na lidi z kanceláří, na diváky, na nikoho.

Od počátku bylo jasné, že odejdete do Prahy všichni tři, nebo nikdo?
Určitě, s tím jsme se konkurzu zúčastnili.

Brali jste s sebou i herce. Odmítl některý?
Naopak. Někteří, které jsme s sebou nemohli vzít v první vlně, byli smutní.

Kde jste se s Petrem Štědroněm a Janem Mikuláškem seznámili?
Chodili jsme všichni do stejného gymnázia. Honza je o dva roky mladší, Petr stejně starý jako já. Znali jsme se, ale nic víc. Pak jsme se všichni sešli v Mahenově činohře a už se nerozešli. Naše první představení s Honzou byla Lorcova Krvavá svatba. Abych nezapomněla, Marek Cpin na to gymnázium chodil také.

Proč jste odešli z Mahenovy činohry do Reduty?
S novým šéfem Mahenky jsme si nerozuměli a tehdejší ředitel Národního divadla Brno Daniel Dvořák nám nabídl, že bychom mohli vytvořit takový enfant terrible českého divadla v Redutě. Získali jsme dobré podmínky a mohli dělat divadlo podle svého gusta.

I když s Janem Mikuláškem tvoříte „nerozlučné“ duo, spolupracovala jste i s jinými režiséry. Je občasná změna nutná?
S Honzou jsme na sebe zvyklí a naše pohledy na divadlo si jsou velmi blízké. Nicméně spolupráce s jinými režiséry je vždycky přínosná. Třeba ta s Danem Špinarem, s nímž jsem připravovala Annu Kareninu a Kabaret Kafka, byla hodně inspirativní. Dan je odlišný typ režiséra, přesně ví, co chce, má jasnou představu o jednotlivých obrazech. Je to zcela jiná zkušenost.

Vy začnete větu a Jan Mikulášek ji dokončí?
Spíš dlouho mlčíme a pak jednoho či druhého něco napadne. Vzhledem k těm „nejistým“ tvarům inscenací, co děláme, se nedohadujeme, spíše se vzájemně podporujeme a snažíme se doplňovat.

Nedávno jste přijali jako druhého kmenového režiséra Davida Jařaba. Potřebujete si oddechnout?
O oddechu bych rozhodně nemluvila. S Davidem Jařabem spolupracujeme delší dobu, hostoval u nás právě s Macbethem, následovala autorská inscenace Dobří chlapci a nedávno měl premiéru Podivuhodný případ pana Holmese. Jeho divadelní uvažování se potkalo s naším souborem a napadlo nás, že by bylo vhodné, aby byl u nás vedle Honzy ještě jeden silný režisérský hlas.

Kolik premiér uvádíte do roka?
Čtyři. První premiérou v sezoně byl právě Podivuhodný případ pana Holmese Davida Jařaba, který se v této sezoně představí ještě jednou. Teď zkoušíme s Janem Mikuláškem Persony a za Halku Třešňákovou s námi bude nově spolupracovat Marek Najbrt, který připraví Děvčátka, na slovíčko.

Někteří lidé vám vyčítali příliš razantní vstup na Zábradlí. Museli jste měnit i logo divadla?
Chtěli jsme se v tom novém prostoru svobodně nadechnout. Zábradlí je divadlem, které hodně žije svojí minulostí, možná až do té míry, že to divadlo dusí. Potřebovali jsme se postavit na vlastní nohy, vyznačit si startovní čáru. Změna loga je vratná, takže ti, kdo přijdou po nás, se mohou vrátit k logu Libora Fáry. Nebylo v tom nic osobního, jen potřeba vymezit si ten prostor, aby byl náš.

Rok hrajete v divadle po rekonstrukci, která byla vynucená, protože prostor bývalého foyer patří sousednímu Pachtovskému paláci. Objevili jste nějaké nedostatky?
S hotovou studií přišel magistrát, který je vlastníkem divadla. Její autor, architekt Marek Tichý, však s námi úzce spolupracoval. Ztráta dvorku mně osobně vadí, protože jsme přišli o venkovní prostor souznící s charakterem domu Starého Města, který jsme mohli využívat. S tím se ale nedalo nic dělat. Chceme určitě předělat bar, který má vzhled unifikované kavárny. Rádi bychom jej proměnili v takový pokojíček, který by více vyhovoval „požitkářům“, získal klubovou atmosféru.

Devátého prosince před šedesáti lety se v Divadle Na zábradlí konala první premiéra. Víte, co se tenkrát hrálo?
Kdyby tisíc klarinetů v režii Antonína Moskalyka.

Také jste prošla. Jak budete slavit?
Už jsme začali výstavou fotografií, na níž představujeme dvojice – bývalé a současné herce, bohužel mnozí už nežijí, ale i další lidi, kteří historii divadla vytvářeli, a to včetně zaměstnanců jevištní techniky nebo tajemnic uměleckého provozu. Protože se na stěny divadla všichni najednou nevejdou, budeme je představovat postupně. Připravujeme také publikaci s materiály z historie i současnosti Zábradlí a v prosinci uspořádáme sérii akcí, kdy mimo jiné promítneme i několikadílný dokument ČT, který vznikl právě k šedesáti letům divadla.

Se souborem také vyjíždíte do zahraničí. Které cesty považujete za nejzajímavější?
Nejatraktivnější lokací byla asi Bogota, kde jsme na iberoamerickém divadelním festivalu týden hráli Europeanu. Byli jsme zvědaví, jak Kolumbijci přijmou evropskou historii. Překvapilo nás, jak spontánně a hlasitě reagovali. Zajímavou štací byl určitě New York. Byl to můj letitý sen, zahrát Korespondenci V+W právě v New Yorku, odkud Voskovec posílal Werichovi do Prahy dopisy. Pravidelně hostujeme také na německých scénách, v Polsku, Maďarsku a na Slovensku.

Jaké moto byste vtiskla Divadlu Na zábradlí?
Kdybych ho měla vytetovat?

Ano.
Nebýt spokojený sám se sebou a nacházet stále energii k tomu, rozbíhat se znovu a znovu. Nebo méně bolestivé tetování: Běž dál.

Olga Myslivečková

Najdete na Lidovky.cz