Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Pracuju už jen na tom, co mi dělá radost, bilancuje kreslíř Rychlých šípů Marko Čermák

Lidé

  5:00
PRAHA - Příští rok bude Marko Čermákovi osmdesát let, ale nasvědčuje tomu pramálo. Má hlas čtyřicátníka a jeho vůle nepolevit vydá za tři. „Když něco pojmu za své, dělám to na život a na smrt,“ říká o sobě. A tak zatímco se tvrdošíjně uzavírá do světa trampské romantiky, lesů, „usáren“ a bluegrassových písní, jeho legendární kresby Rychlých šípů žijí dál svým životem. V dřevěném srubu uprostřed Brd pak povídá o své nemoci rukou, která mu ztěžuje hraní na banjo, i o neblahém směřování společnosti.

„Stínadla se bouří pro mě byly téměř bible. Četl jsem je opakovaně, mnohokrát. Byly z přírody a romantického světa.“ foto: Veronika Krejčí, Lidovky.cz

LN: Jak vypadá váš současný život?
Stejně jako desítky let předtím, nic se nezměnilo. Jen už nemám tolik energie, takže už mi vše trvá trochu déle – kreslení, rozcvičování na banjo i pádlování po řece. Už není taková síla, jak bývala, a na lyžích nesjezduji tolik jako dřív.

LN: Kreslíte stále často?
Příležitostně. Největší boom byl po devětaosmdesátém, nakladatelství Olympia začalo vydávat jednu foglarovku za druhou, pak běžely komiksové časopisy Kometa a Stezka, sem tam nějaká knížka, takže jsem kreslil jako o život. Bylo to euforických deset let. Pak se to zpomalilo. Mezitím jsem maloval hlavně venku, kolem Berounky. Teď po mně hodně lidé chtějí obrázek Rychlých šípů nebo Bratrstva kočičí pracky. Tu a tam nějakou ilustraci. Víc toho ale nechci, na obživu to stačí a já chci mít čas na Berounku, Krušné hory, kde máme lyžařskou školu, a trampování.

LN: Kdy jste si naposledy nakreslil něco opravdu pro radost?
Jedna z posledních prací, kterou jsem pro radost udělal, je velká nástěnná malba Bratrstva kočičí pracky v předsíni sto let staré hospody tady v Hatích. Tu jsem dělal asi před osmi lety. Z ofocené kresby vznikla trička a placky, lidé si ji chodí fotit. Ale poslednímu hostinskému už provoz psychicky přerůstal přes hlavu, tak hospodu zavřel a obec ji pronajímá novému provozovateli. Nevím, jak to s naší výzdobou dopadne, uvidíme. Kreslení mě ale bavilo od první třídy, tehdy si mě učitel vytáhl a dával jako jedinému soukromé hodiny. Bavilo mě to moc. A teď – špatně se to říká – kreslím jenom tehdy, když to po mně někdo chce. Do šuplíku ne. Říkám, že sedím jedním zadkem na pěti židlích, nic nedělám pořádně.

„Teď – špatně se to říká – kreslím jenom tehdy, když to po mně někdo chce. Do...

LN: Jakousi euforickou radost z kreslení jste někdy zažíval?
Ta prapůvodní nastala, když si mě Jaroslav Foglar v osmašedesátém vybral na základě konkurzu pro kreslení Rychlých šípů. Kreslil jsem 24 stran seriálů za měsíc. Druhou vlnou bylo v 80. letech právě malování obrazů kolem Berounky, třetí pak 90. léta. Tehdy jsem pracoval v úplně jiném tempu než teď. Nechápu, kde jsem na to vzal čas. Při tom jsem hrál, trampoval, lyžoval. To už bych dnes nezvládl. Pro radost jdu do lesa, v indiánské kánoi jedu po Berounce, pro radost si zalyžuji nebo si dám pivo ve staré venkovské hospodě.

LN: Jak dnes vnímáte fakt, že je vaše jméno patrně navždy spjato právě s Rychlými šípy?
Bylo to životní štěstí. Myslím si, že když se někomu něco extra povede, je tam devadesát procent štěstí a deset procent úžasné námahy. Například hokejista Jarda Jágr je skvělý hokejista a dříč, ale kdyby se mu stal úraz, kvůli kterému by musel skončit, nedotáhl by to tak daleko. Považuji za velkou dávku štěstí, že se o mně Foglar vůbec dozvěděl. Tehdy jsem kreslil pro časopis Junák, měl jsem v něm kamaráda Láďu Havlíčka, který mi řekl, že redakce Junáka vypisuje konkurz pro pana Foglara.

LN: Ne každý si už v dětství kreslil vlastní ilustrace Rychlých šípů tak jako vy.
Nevím, jestli jde o nějakou dobrou vlastnost, ale když něco pojmu za své, dělám to na život a na smrt. Rychlé šípy jsem kreslil nadoraz. Když jsem hrál na banjo, cvičil jsem osm hodin denně, a to jsem měl v té době malé miminko. Vždy jdu v té snaze nadoraz. Všímám si, že často lidé něco načnou, ale na půli cesty od toho jdou pryč. Nemají vůli dotáhnout věci, které si usmyslí. Když něco chci, tak si nejprve ujasním, zda je to to pravé. A pak si za tím jdu. Neříkám přes mrtvoly, ale je potřeba hodně chtít. Někteří ani nevymýšlí, v čem by se uchytili. Jsem přesvědčen, že každý má na něco talent. Menší, nebo větší. Ale kolikrát o něm ani neví.

Kreslíř Rychlých šípů, hudebník a tramp Marko Čermák ve svém srubu v Brdech.

LN: Čím vás Jaroslav Foglar nejvíce ovlivnil?
Po lidské stránce příliš prostor nebyl. Ale knihy Chata v jezerní kotlině, Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří pro mě byly téměř bible. Četl jsem je opakovaně, mnohokrát. Byly z přírody a romantického světa. Ale že bych se účastnil srazů ve Sluneční zátoce, to ne. Nebyl jsem tam ani jednou.

LN: Jak to?
Co bych tam dělal? Znám ji, „odkreslil“ jsem si ji. Nakreslil jsem ji velice rád – oblouk řeky, podkůvka stanů, naproti zkroucené borovice a skaliska – to je přesně moje. Ale dobrovolně pojedu raději na tramp.

LN: Na kultovním komiksu Rychlých šípů už vyrostly čtyři generace. Vybavuji si z dětství ten příjemný pocit jakéhosi dobra, který člověka při čtení obklopil. Jak jste to vnímal vy?
To jsme měli všichni. Četl jsem je už jako kluk a lidé mi to podobně popisují v dopisech. Rychlé šípy jsou nadgenerační, představují takový správný klukovský život, morálku. Myslím si, že kdo hltal Rychlé šípy, tak i kdyby dnes byl kriminálník, muselo v něm něco dobrého zůstat. Ale teď jde o to, nakolik na onu férovost a poctivost Rychlých šípů slyší dnešní děti. Mají jiné zájmy. Telefony a počítače. Samozřejmě jsou děti, jejichž rodiče je vedou k táboření. Ale jsou i děti, které to nikdy nezažily. Nevědí, jak rozdělat oheň v kamnech, nerozeznají kosa od drozda. Nejhorší ale je, že když má jeden ve třídě moderní telefon, druhý ho musí mít také. Stejné je to s oblečením. A to je špatně. Rodiče to nestíhají uhrát. Byť by byli vedoucími skautského oddílu, stejně své dítě musejí vybavit do společnosti tak, aby se mu ostatní nesmáli.

Marko Čermák ve svém srubu v Brdech.
„Výhoda stáří dnes je, že jsme prožili život, který nebyl tak hektický. Nebylo...

LN: Kam se ve vašich očích jako společnost ubíráme?
Do pekel. Výhoda stáří dnes je, že jsme prožili život, který nebyl tak hektický. Nebylo vše vulgární, kruté. Mezilidské vztahy byly jiné. Lidé jsou nyní podřízeni vydělávání peněz, berou si hypotéky a nestíhají, jsou nervózní, mají infarkty. Říkám si, že to hezké máme za sebou a možná ještě kousek zbývá. Nechci vědět, jak bude Evropa vypadat za 50 let. Vidím to i na Praze, jak se davy různých národů valí ulicemi, Václavákem. To už není Praha, jakou jsem znával. To už nejsou Stínadla. Bydleli jsme sice na Novém Městě, ale ve starých uličkách. Chodili jsme na František, protože na Františku je kostel sv. Jakuba a v dlažbě tam jsou zkřížené sekery. Tam jsou podle mě Stínadla.

LN: Podobně jako Rychlé šípy k vám neodmyslitelně patří také country kapela Greenhorns, již jste spoluzakládal. Bojovaly mezi sebou o pozornost tyto vaše dvě životní vášně?
Tloukly se hodně, ale když končily Rychlé šípy a nemohly už vycházet, začínali být slavní Greenhorni. Ale jedno kvůli druhému jsem neochudil.

Marko Čermák (79)

V roce 1968 se stal kreslířem seriálu Rychlé šípy. Vytvořil komiksové verze několika knih Jaroslava Foglara. 

V roce 1965 byl zakládajícím členem skupiny Greenhorns (později Zelenáči) a v roce 1968 White Stars. Je považován za jednoho z českých průkopníků hry na pětistrunné banjo, o čemž vydal dvě knihy. 

Nyní hraje ve své vlastní trampské a country kapele Paběrky Marko Čermáka.

LN: Přesto platíte v Česku za experta a průkopníka hry na pětistrunné banjo, jehož zvuk jste v mládí zaslechl, a věrný svým zásadám jste za ním šel, dokud jste jej nedokázal sám napodobit. Co vám na něm tak učarovalo?
O něco starší kamarád mě k sobě tajně brával poslouchat rozhlasové pořady pro americké vojáky v Západním Německu. Dokázal je nějak najít a hráli tam písničky mandolíny, banja, kytary, co jsem znal od trampíků ze starých chat, ale mělo to větší šťávu. Byly to písně jazzovější, swingovější. Hrálo tam banjo a já jsem říkal: „To je neskutečné, to je jako když tepou kopyta koňů.“ V Praze v bazaru jsem si pak staré banjo pořídil a zkoušel na něj brnkat. Znali jsme mandolínové banjo, ale to nebylo ono. Z rozhlasu bylo slyšet, že nástroj sypal tóny velmi rychle za sebou. Nevěděl jsem, že existuje pětistrunné banjo a hraje se třemi prsty, znal jsem jen trsátko. Pak s ním ale přijel ve čtyřiašedesátém roce Pete Seeger do Prahy. Na vojně jsme s kamarády zámečníkem a truhlářem banjo podle fotky sestavili. S Honzou Vyčítalem a Pepou Šimkem, s nimiž jsme společně trampovali, jsme založili Greenhorny.

LN: Celý život vás, dá se říci, živily ruce. Přesto právě ty vám onemocněly vážnou Dupuytrenovou chorobou. Jak jste se s tím vyrovnával?
Je to pořád špatné. Nemoc recidivuje. Přicházela pomalu, tak to nebyl šok. Nešly mi prsty ohnout kolmo natolik, aby zněly struny. Pak se mi v dlaních vytvořila tvrdá místa, zatuhliny a zhoršovalo se to. Prsty se zavíraly a nešly narovnat, takže jsem musel na operaci. Pak přišla druhá, třetí, čtvrtá... letos na jaře byla šestá. Neumírá se na to, ale hraje se mizerně. Proto s kapelou Paběrky zvládám už jen zlomek toho, co jsem odehrál s Greenhorny. Dokud to ale půjde, hrát budu.

„Je to pořád špatné, nemoc recidivuje,“ říká o své nemoci rukou.

LN: Kvůli této nemoci jste si nejel v roce 2007 do Ameriky převzít prestižní cenu od americké bluegrassové asociace, kterou jste získal jako první Čech.
Kdysi v 70. letech byla Amerika náš sen. Všichni mi říkali: Musíš tam jet, to nejde! Musel bych tam vysvětlovat, že se mi hraje špatně. Mám Ameriku v písních, textech, obrázcích, ve starých filmech. Mám ji v sobě zidealizovanou. Teď už ji nepotřebuji vidět. Mrzí mě ale doteď, že jsem nejel. Nemohl jsem. Nepřekonal jsem v sobě překážky, které s tím souvisely.

LN: Co vidíte, když se ohlédnete za svým životem?
Myslím si, že můj život je naplněn až až. Co je trochu deprimující, je ta osmdesátka, která mě čeká příští rok v únoru. Na tu člověk nesmí myslet. Říkám si – co ještě zbývá? Snažím se teď nedělat věci, které mě obtěžují a nebaví. Každý den je už drahý. Žiji ve svém světě a v tom, co mám rád, co má z mého pohledu smysl. Ostatnímu se vyhýbám. Je to trochu sobecké. Řeknu li to hloupě, možná málo pečuji o své bližní. V nadsázce se nedovedu věnovat malým vnoučatům, protože to je už přes jednu generaci. Možná kdyby mi bylo padesát, bylo by to něco jiného. Ale abych vozil kočárek v parku, to po mně nemůže nikdo chtít.

LN: Necítíte potřebu předávat dalším generacím to, co je pro vás – jako celoživotního trampa – v podstatě svaté?
Dělal jsem to celý život, protože jsem měl děti nebo i mladší kamarády. Ale to nepředáváme cíleně, lidé to od nás přebírají mimoděk. Když něco přeberou, jsem šťastný, zvlášť v dnešním světě. Říkám, že žijeme v ghettu a všechno špatné se snažíme nechat za zdí. Máme svůj mikrosvět. Kupříkladu syn, grafik, žil deset let sám tady v primitivní chatě v Brdech, odkud jezdil do práce, a to je nádherné, na to jsem hrdý.

LN: Máte někdy strach ze smrti?
Kdybych si dnes lehl, usnul a už se neprobudil, je mi to jedno. Ale kdybych se měl trápit, tak strach mám. Když rekapituluji život, nepřemýšlím nad tím, co jsem dokázal nebo promeškal, ale dívám se z pohledu toho zbytečku. To nedokáží lidé, kteří jsou například o deset let mladší a mají teoreticky víc času před sebou. Nezáleží na fyzické kondici – musím tedy zaklepat, zatím je to dobré, ačkoliv jsem už přežil několik karcinomů v různých orgánech – ale vypouštím věci, které by mě měly vystresovat nebo jsou zbytečné.

LN: Hodně času trávíte i tady ve svém srubu v Brdech. Utíkáte před lidmi?
Jsem tady, protože je tady víc klidu. Přesto si mě tu občas někdo najde. Bohužel mě dohledá mobilní telefon. A doma mě pak dohledá internet, který nesnáším. Ale ovládá jej moje mladší žena, takže se přes ni ke mně lidé dostanou. Vždy se vrátím ze srubu a žena mi říká: „Pojď, už by ses to mohl naučit.“ Ale já do tohoto světa nevstoupím. Protože jestli se něčeho bojím, tak je to více internetu než války. Internet může kleknout kdykoliv a nastane blackout. To by byla válka, bez boje. Moderní doba, městský život a takové společenské kolotání, to není nic pro mě. Nemůžu za to, jsem rád venku v přírodě, táhne mě to. Je to podvědomé, není to tak, že bych za tím šel.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...