8. ledna 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Přemysl Šámal: šedá eminence na výsluní. Hlava odbojové Maffie i pozdější kancléř

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Přemysl Šámal. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Přemysl Šámal. | foto: wikimedia.org

PRAHA Je večer 21. května 1915. U dveří bytu známého pražského advokáta Přemysla Šámala ve Vodičkově ulici někdo zvoní. Sokolská spojka přichází s varováním pro přítomného náčelníka Sokola Josefa Scheinera a také Karla Kramáře. Oběma hrozí zatčení. Mezi Šámalovými hosty vypuká zmatek. Probíhá zde totiž schůzka tajného výboru Maffie, jenž je ústředím domácí protirakouské rezistence.

Přítomní pánové právě studují memorandum Nezávislé Čechy, které jim tajně ze zahraničí zaslal s osobním dopisem jeho autor Tomáš G. Masaryk, po sálu koluje francouzský časopis La Nation Tchéque, vydávaný v Paříži Ernstem Denisem. Kdyby právě teď do bytu vpadla policie, získala by důkazy o vlastizrádné činnosti přítomných, za kterou rakouská justice v té době udělovala nejvyšší trest: smrt. Masarykovo poselství je proto spěšně ukryto do tajné skrýše za jedním z obrazů a hosté se rychle rozcházejí.

Byt s dvojím vchodem

S osobností Přemysla Šámala se setkáváme snad ve všech klíčových okamžicích našich dějin první poloviny 20. století. Jedná se o muže, který stál v čele domácího odboje za první i druhé světové války a mezi tím dvacet let řídil kancelář prezidenta, přesněji řečeno tří prezidentů. Václav Černý o něm ve svých válečných vzpomínkách napsal: „Kancléř Šámal byl vznešený, statečný a odhodlaný stařec. Byl symbolem svobody a první republiky, kterou pomáhal budovat. Jeho role v odbojové Maffii let 1914–1918 ho oblévala září a věhlasem, které blažily srdce a plnily je důvěrou.“ Bohužel metody nacistických bezpečnostních složek byly na hony vzdáleny těm rakouským. Na takového soupeře nebyl noblesní gentleman Šámal připraven.

Na rozdíl od řady svých spolužáků z právnické fakulty, kteří se uplatnili v prvorepublikové politice, pocházel Přemysl Šámal ze staré pražské patricijské rodiny. Jeho otec byl magistrátní rada, matka dcerou bývalého pražského starosty Černého. Šámalova druhá žena Pavla byla pak neteří pražského primátora Srba. Solidní existence, vzdělání a dobré zázemí jej disponovaly pro veřejnost činnost. Ta však nešla po vyšlapané cestě. Svůj právnický um vrhl do služeb Ústřední matice školské, jako advokát hájil zájmy českých menšin a škol v německých oblastech a plných dvacet let byl jejím místostarostou. Politicky od mládí tendoval k Masarykovi a realistům, s o sedmnáct let starším Masarykem jej vedle úcty a důvěry pojilo snad i osobní přátelství. Velkou část svého života zasvětil Šámal právě „službě“ Masarykovi.

Když odešel Masaryk do exilu, převzal právě Přemysl Šámal vedení jeho ne příliš početné strany. Ale nejen to: o něco později přijal od Edvarda Beneše odpovědnost za vedení domácí odbojové organizace, Maffie. Šámalův život však nemůžeme dělit na sféru veřejnou a privátní. Jeho velkou devizou byl smysl pro společenský rámec komunikace, vytvářel ve svém soukromém prostoru, ve svém bytě, prostředí pro konání schůzek – za války konspirativních, za první republiky pro důvěrná politická jednání. Jeho byt v Hlávkově paláci ve Vodičkově ulici byl pro takové schůzky jako stvořený, protože z něj bylo možné nepozorovaně odcházet i do sousední Jungmannovy ulice.

Přátelství s Rašínem

Přemysl Šámal ve službách válečného odboje riskoval extrémně a byl obětavý i co se týká finančních záležitostí – podporoval nejen opuštěné manželky vůdců zahraničního odboje, ale převzal na sebe například i péči o Rašínův dům a advokátní kancelář poté, co byl Rašín zatčen. „Pro mne styk s Rašínem za války přinesl to, co nepodařilo se nám oběma z mládí: skutečné, hluboké a krásné přátelství dvou dospělých mužů, jež svedla společná práce v dějinné chvíli těžce zkoušeného národa,“ vyznal se. I takové vazby přinesl společný válečný zážitek, byla to zkušenost, která poté překonala animozity všední prvorepublikové politiky a dokázala překonat i bariéry mezi Hradem a jeho kritiky.

Válečná aktivita v Maffii Šámalovi přinesla ještě přátelství s básníkem a dramatikem Jaroslavem Kvapilem, s nímž pak rozdmýchával i druhý odboj, s novinářem Františkem Sísem, a především bankéřem a dlouholetým ředitelem Živnostenské banky Jaroslavem Preissem. Přátelství mezi Šámalem a Preissem bylo klíčovou spojnicí mezi Hradem a bankovním světem, jímž Masaryk trochu intelektuálsky pohrdal. Jaroslav Preiss, milující rovněž jako Šámal společnost, lov a zábavu, se stal kancléřovým partnerem v aranžování příležitostí a prostorů pro důležitá politická jednání.

Od roku 1917 Šámal společně s Rašínem pracovali na projektu politické koncentrace, oprávněně se báli o šance rozdrobených pravicových stran v poválečném světě, a proto napřeli sílu k vytvoření jednotné městské občanské strany. Tou se v únoru 1918 stala státoprávní demokracie. Šámal do ní přivedl většinu Masarykových straníků, kteří se ovšem nebyli ochotni spolupodílet na protihradní politice a hlavně rétorice Karla Kramáře a stranu brzy opustili. Šámal, který byl za státoprávní demokracii krátce i poslancem, odešel ze strany až roku 1923 v souvislosti s Rašínovou smrtí. Do žádné jiné politické strany pak již nevstoupil.

Loajální a kritický

Konec války jasně ukázal, že sebevětší odbojové zásluhy nejsou dostatečným argumentem pro získání ministerské funkce, když chybí výrazná stranická podpora. Šámal odjel na konci října 1918 spolu s dalšími významnými politiky do Ženevy na jednání s představiteli zahraničního odboje. Přestože sám pomýšlel na ministerské křeslo v československé vládě, a to dokonce na resort vnitra, musel se smířit s tím, že na něj nakonec nezbylo místo. Zklamání však nepřetavil v celoživotní hořkost. Ministrem se sice nestal, ale politický život rozhodně neopustil. Nejenže byl po převratu poslancem Revolučního národního shromáždění, ale stal se také prvním pražským poválečným starostou, respektive předsedou správního sboru Hlavního města Prahy, jak se úřad oficiálně nazýval. Byl to on, kdo prezidenta Masaryka 21. prosince 1918 vítal po návratu z exilu na Staroměstské radnici jménem Pražanů.

A Masaryk, přestože si mezi svými předválečnými souputníky velmi vybíral, kdo z nich je disponován pro službu republice, u Přemysla Šámala neváhal ani na okamžik a vyzval jej, aby začal budovat jeho kancelář. Šámal pak v čele Kanceláře prezidenta republiky vydržel po celé Masarykovo i Benešovo vládnutí a do penze v 71 letech odešel poté, co do úřadu nastoupil Emil Hácha. Patřil ke klíčovým postavám Hradu, přičemž ale byl tím, kdo dokázal spojovat, nikoli rozdělovat. Svou aktivně pojatou službou se snažil Masarykovo mnohdy vyhraněné vnímání kompenzovat. Jistě jen ze zhrzenosti Jiří Stříbrný v roce 1925 poznamenal, že pro Kancelář prezidenta republiky bylo jmenování Šámala kancléřem neblahé, protože byl jen „velkým titulem bez schopností“. Každopádně fungování prezidentské kanceláře v meziválečném období by mohlo být vzorem pro následující generace. Kancléř byl k Masarykovi naprosto loajální, ale zároveň kritický.

Přestože je Šámal vnímán jako součást Hradu, a ten stavěl především na zahraničně politické a legionářské osvobozenecké legendě, je ho třeba zařadit mezi aktivní vykladače a tvůrce obrazu domácího odboje. Pečoval o jeho účastníky (včetně finanční podpory nebo udělování Československé revoluční medaile), kteří se mnohdy cítili být opomíjeni v porovnání se zahraničním odbojem. Nesmrtelný pomník Maffii pak vystavěl především tím, že poskytl podklady a informace své velké ctitelce, první univerzitní profesorce, historičce Miladě Paulové, která je maximálně vytěžila a vystavěla na nich i své monumentální dílo Dějiny Maffie.

JANA ČECHUROVÁ, Lidové noviny
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz