Vznesl požadavek, aby se vojáci sloužící v místních kasárnách shromáždili na nádvoří před budovou a vyslechli si jeho poselství. Před hlučícím davem pak z balkonu přednesl pečlivě připravený vlastenecký manifest, v němž zkritizoval vývoj poválečného Japonska, a vybídl vojáky, aby se k jeho povstání připojili.
Celý svůj projev, kterému však nikdo z přítomných nevěnoval sebemenší pozornost, zakončil provoláním zprofanovaného hesla Tennó heika banzai!, „Dlouhý život jeho veličenstvu císaři!“, které zaznívalo často během druhé světové války, a v myslích Japonců tak bylo úzce spojeno s nacionalistickým obdobím jejich moderní historie. Poté se spisovatel vrátil do Mašitovy kanceláře a společně se svým nejvěrnějším následovníkem, Masakacuem Moritou, spáchal tradiční japonskou sebevraždu seppuku, na Západě známou více pod názvem harakiri.
Na vystoupení literáta se můžete podívat na videu:
Mimo Japonsko se zpráva o Mišimově smrti stala senzací a vyvolala řadu úvah o samurajských tradicích, japonskou veřejnost ale spisovatelův čin především šokoval. Jukio Mišima sice v posledním desetiletí svého života poměrně intenzivně prezentoval své vlastenecké přesvědčení a snažil se při každé příležitosti předvádět své vypracované svalnaté tělo, ale i když tyto jeho aktivity poutaly pozornost masmédií, byly chápány spíše jako vrtochy excentrického spisovatele než jako vážně míněný životní postoj.
I poněkud podivné paramilitaristické uskupení nazývané Tatenokai, Společnost štítu, které Mišima založil v roce 1968, označovala řada komentátorů za nepříliš povedený žert výstředního umělce. Po Mišimově okázalé sebevraždě ale i mnozí jeho příznivci, kteří obvykle přijímali jeho neliterární aktivity se shovívavým porozuměním, přestali svému oblíbenci rozumět a měli pocit, že v jeho vlasteneckém gestu nelze nalézt žádný smysluplný obsah.
Poslední samuraj Jukio Mišima: Život jako seppuku |
Jukio Mišima byl během svého života vnímán především jako jeden z nejvýznamnějších soudobých japonských literátů, jenž napsal řadu povídek, románů, divadelních her, esejí, teoretických prací i novinových článků. Skutečnost, že Mišima byl velmi plodný autor, dokládá přesvědčivě poslední souhrnné vydání jeho díla čítající 42 svazků, z nichž každý obsahuje více než tisíc stran. Jeho romány, povídky, divadelní hry i eseje byly přeloženy do více než třiceti jazyků, několik jeho povídek, divadelních her a romány Zlatý pavilon a Zpověď masky jsou dostupné i v českém překladu. Světová média tohoto mimořádně nadaného spisovatele s mezinárodním renomé od roku 1965 často označovala za žhavého kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu.
Hledání smyslu lidského bytí
Spektrum hrdinů, jimiž Mišima zabydlel své literární světy, bylo velmi široké, v jeho dílech se tak setkáváme nejen s fiktivními postavami, ale i s historickými osobnostmi z různých částí světa. Mišima se pokoušel odkrývat nitra svých protagonistů, a implicitně tak čtenářům ukazovat světy stvořené v myslích „odlišných“ jedinců. Své postavy přitom nepřikrašloval ani neodsuzoval; snažil se pouze zachytit jejich duševní pochody, a odhalit tak náhled na svět, který otřásal představami „normálních“ lidí o objektivně existujícím dobru a zlu. V historických i fiktivních událostech, jež Mišima ve svých dílech zachycuje, lze často nalézt i zřetelnou kritiku pokrytectví a povrchnosti, které nebyly typické pouze pro poválečné Japonsko, ale jsou příznačným rysem i současné západní postmoderní společnosti.
Obzvláště v posledních Mišimových dílech, zejména v jeho závěrečné práci, grandiózní tetralogii Moře hojnosti, je velmi patrná autorova horečná snaha po nalezení smyslu lidského bytí. Tuto problematiku úzce spojoval s otázkou víry, která může dát smysl světu i individuálnímu lidskému životu. Víru přitom Mišima nahlížel jako fenomén bytostně související s kulturou předávanou z generace na generaci. Moderní Japonsko se ale z velké části zřeklo svých vlastních kulturních kořenů a vrhlo se na povrchní napodobování Západu. Když pak po válce došlo k odklonu od tradičního náboženství, který byl navíc umocněn císařovým zřeknutím se svého božského statusu, byly tak vazby s předky definitivně zpřetrhány.
Svou sebevraždu, kterou sám označil jako kangen, protest, proto spisovatel adresoval císaři, božstvu, jež zavrhlo svůj národ a dovolilo, aby Japonsko ovládlo duchovní vakuum. Mišimova prohlášení o moderní společnosti, která je materiálně bohatá, ale kulturně a duchovně upadá, se ostatně v současné době bohužel stále více naplňují, a to nejenom v Japonsku.
