„Loňského posledního srpna byl nádherný slunečný den, proto jsem si jela zaplavat do blízkého lomu. Kolem půl páté jsem se pak doma osprchovala a ještě v koupelně ztratila vědomí. Tehdy se naprosto zásadně změnil můj život. Při vylézání z vany jsem pravděpodobně uklouzla, nebo ztratila rovnováhu a neštěstí bylo na světě,“ popisovala Bogliová příčinu nehody během pobytu v rehabilitačním centru v Kladrubech.
„Dost nešťastně jsem se při pádu poskládala jako paragraf a ležela si na skrčených nohách. V bezvědomí a v té pitomé poloze jsem ležela osm a půl hodiny. Mohlo to být klidně i déle, nebýt mé úžasné maminky,“ popisovala šestatřicetiletá sportovkyně z Karlových Varů své vzpomínky na osudný moment.
Přes prasklý meniskus ke mně mamka vyšplhala
Bogliová měla štěstí v neštěstí, protože když nezvedala celý večer telefon, rozhodla se její matka jednat.
„Jelikož jsem se jí během večera vůbec neozývala, což není mým zvykem, nedalo jí to a kolem jedné hodiny ráno se ke mně vydala. Už když přijížděla k domu, kde bydlím, viděla, že se něco zlého muselo stát. Jedna hodina ráno a já měla otevřená okna, svítilo se. Moje kočičky seděly na parapetech a já nikde,“ vzpomínala Katka.
„Mamka letěla dovnitř, jenže jsem měla klíč v zámku. Zkoušela se dozvonit, volala mé jméno a to mě asi trochu probralo. Začala jsem sténat a ona aspoň věděla, že žiju. Díky tomu, že bydlím v přízemí, dostala se do bytu otevřeným oknem, a to i přes to, že měla prasklý meniskus, se kterým měla jít na operaci,“ uvedla vysoká blondýnka, jak došlo k záchraně jejího života.
Na podzim ještě Katka používala kolečkové křeslo, v zimě už chodila po svých.
V té době však začal boj o záchranu pravé nohy mladé sportovkyně, na které si dlouhé hodiny ležela.
„Když mě maminka objevila a narovnala, měla jsem prý pravou nohu červenou jako rak. Ke všemu byla po těžkém koňaru a to všechno způsobilo vznik kompartment syndromu. Když mě sanitka přivezla do nemocnice, syndrom se začal bleskově rozjíždět,“ poukázala na syndrom rozpínavosti tělní tkáně.
„Noha neuvěřitelně natekla, takže doktoři museli provést fasciotomii. Uvolnit nateklé svaly, aby se úplně nerozmačkaly nervy a žíly. A to šlo provést jen rozřezáním kůže i fascie, což jsou ochranné blány jednotlivých svalů. Protože navíc v noze začal rozpad svalů a některé bohužel odumřely, začaly se do těla uvolňovat jedovaté látky, které zapříčinily selhání ledvin. Pak začaly selhávat další orgány a primář se mi pak přiznal, že nevěřil, že vůbec můžu přežít,“ popsala svůj další boj o život.
Netrénovaný člověk by to podle doktorů nepřežil
Život jí zachránila vynikající fyzická kondice, kterou jako trénovaná sportovkyně měla.
„Následovalo několik kritických dní, kdy mě prý při životě zachránila jen dlouholetá trénovanost mého těla. Obyčejný člověk by to podle lékařů nepřežil. Navíc když jsem se probrala z umělého spánku, měla jsem obě nohy ochrnuté,“ popisovala Bogliová, jak se cítila po přivedení k vědomí.
„Naštěstí se levá noha během několika dnů probrala a postupně se dostala do normálu. Zato ta pravá mi připravila několikaměsíční peklo na zemi. Na druhou stranu jsem za to peklo musela být ráda, jelikož to znamenalo, že mi noha zůstala. Víc než reálně mi totiž hrozila amputace,“ uvedla s tím, že je pořád neskonale vděčná lékařům v karlovarské nemocnici, kteří se rozhodli jí pravou nohu ponechat.
„Musím před nimi opravdu hluboce smeknout, že mi skvělou prací nožičku zachránili a to přes to, že podobnou situaci (Kompartment syndrom) ještě nezažili. Na rehabilitaci mě pak za neuvěřitelných dvacet dní naučili chodit. A to bez berlí! Byl jsem tam jejich totální VIP pacient, protože nikdo z nich nikdy před tím neviděl, co jsem podstupovala. Byla jsem rarita, telefonoval mi i specialista z Prahy,“ doplnila.
Na podzim ještě Katka používala kolečkové křeslo, v zimě už chodila po svých.
I tak ale musela překonávat po dobu dvou měsíců obrovské bolesti.
„Hlavně chodidlo bylo vražedné, nikomu bych nepřála prožít s ním to, co já. Nejvíc jsem se pak bála nocí, kdy jsou ty bolesti nejhorší. A platí to vlastně i doteď. Díky bohu mám po celou dobu léčby k dispozici specialistku na bolest a ta mi tehdy dávala megadávky, třeba desetinásobné, což se u ostatních pacientů vůbec nedělá,“ vzpomíná Bogliová.
„Doteď jsem jí za to vděčná, protože to bylo nesnesitelné, nedalo se myslet na nic jiného než na to, kdy ty bolesti skončí a ta doba byla tehdy v nedohlednu. Je to stejné, jako by vám dali nohu do svěráku a ještě k tomu do vařící vody, a při tom vám někdo ještě drtil prsty. Do toho pocit řezání ostnatým drátem a řada dalších typů neuropatických bolestí uvnitř nohy vážně nikomu nepřeju. První tři týdny se skoro vůbec nedalo spát,“ dodává.
„Chirurgům stačí, že žiju. Já chci ale víc“
I když zůstala Bogliové pravá noha od kolene dolů ochrnutá, začala dělat na rehabilitaci velké pokroky.
Po Novém roce na rehabilitaci docházela ambulantně a díky Vojtově metodě se stal další zázrak. „Začala jsem postupně a samozřejmě pouze malinko hýbat chodidlem. Dokonce i směrem nahoru, ačkoliv mi bylo řečeno, že to už nikdy nepůjde. S odumřelými svaly totiž zmizel i nerv, který chodidlo ovládá. Prostě se rozpustil,“ přiznává.
Od března pak po dobu dvou měsíců absolvovala rehabilitaci v Kladrubech a Bogliová začala cítit pravé lýtko.
„Moc jsem si přála jet na léčení zrovna sem. Právě proto, že tu místní rehabilitační pracovníci tu Vojtovu metodu dělají. Když mi na začátku léčby paní primářka sdělila, že si mě sem budou zvát na léčení po dobu tří let, spadl mi ze srdce veliký balvan. A já jsem jim maximálně vděčná,“ rozplývá se.
„Paní primářka mi navíc říkala, že má zkušenosti s tím, že i po třech letech se dá s nervy něco udělat. Chirurgům stačí, že vůbec žiju a chodím. Já jsem ale byla nadšená, když mi tady řekli, že by se to mohlo zlepšit i víc a jednou bych mohla cítit nervy na lýtku a na chodidle,“ doufá ve zlepšení.
Chtěla bych zase běhat, skákat, bruslit
Hned po operaci si aktivní dívka představovala, jak bude jezdit a sportovat na vozíčku. Teď chce ale víc.
„Říkala jsem si, co bych asi dělala. Že bych se bez nohy chodila dívat na holky. Jenže když se to pak začalo lepšit a věděla jsem, že o tu nohu nepřijdu, začala jsem chtít víc. Chtěla bych zase běhat, skákat a bruslit, zase hrát hokej a fotbal. I když jsem na pravé holeni přišla o většinu svalů,“ věří blondýnka.
„Všichni mě samozřejmě upozorňovali, že musím být trpělivá. Že to není jako s vazy, které vám za nějakou dobu zase srostou. Říká se, že regenerace toho nervu je milimetr za den, takže tři centimetry za měsíc. Navíc já mám problém, že nerv, co ovládá chodidlo, úplně zmizel,“ doplňuje.
Aby neupadla do depresí, opakuje si dvě věci. Zakázala si přemýšlet o příčině celé události a je vděčná za to, že při osudném momentu neseděla v autě.
Katka Bogliová jako hokejistka
„Hned na začátku jsem si totiž zakázala otázku ‚Proč já?‘, což by bylo pro mou hlavu úplně zbytečné. Druhou věcí, kterou si pořád opakuji, je že žiju a že žiju v téhle době. Kdyby se to stalo třeba jen před pěti lety, tak by ještě neexistovala metoda, která mi nyní nohu zachránila. A nebo být jen o několik tisíc kilometrů dál ve válečné zóně na Ukrajině, tak jsem jisto jistě po smrti,“ přiznává Katka.
„Na druhou stranu jsem měla obrovské štěstí, že mi noha nebyla amputovaná. Když se mi to stalo, ležela jsem skoro devět hodin v pozici, jako když se muslimové modlí. Jako když člověk klečí a skoro leží najednou. Odnesla to proto i trochu levá noha, na níž cítím úplně jinak nárt, kotník a vnější strana lýtka. Po šesti hodinách uškrceného krevního oběhu nastávají amputace, takže já mám obrovské štěstí, že se nohu povedlo zachránit.“
Primářka se mě snaží krotit, ale nepomáhá to
Kateřina Bogliová však přiznává, že stále nemůže dělat všechno tak, jak byla zvyklá.
„Během chůze občas i na levé noze ztrácím balanc, ale díky cvičení je to čím dál tím méně často. Pořád ale nemůžu dělat dřepy, jinak s levačkou nemám žádný větší problémy. I proto jí teď říkám, že to je má pravá noha, pro mě jako pro pravačku ta silnější. A pravačka je teď moje levá.“
„Pokrok je teď pro mě ale veliký, když jsem přicházela do ústavu, cítila jsem pravačku maximálně pod kolenem, teď už cítím, co se děje v lýtku. Dřív jsem měla pocit, že mám na noze chrániče, teď už tu nohu cítím, což je za tak krátkou dobu velký pokrok,“ těší ji.
Takto vypadala pravá noha Katky Bogliové po operaci
Přiznala, že si nyní prožívá to, co každý vrcholový sportovec. Že strašně moc chce, jenže tělo jí to nedovolí.
„U mě je strašně jednoduché se totálně vyčerpat. Člověk, když to přežene, je úplně vypnutej a není schopnej si ani nalít čaj, aby se napil. Primářka v ústavu se mě samozřejmě snaží krotit, ale někdy to prostě přeženu. Snažím se proto krotit, protože i ty bolesti jsou pak větší.“
Proto si může dál žít svůj velký sen, aby si ještě někdy zahrála fotbal a hokej.
„Doktoři mi nejdřív řekli, že už tou nohou hýbat nebudu, protože ten nerv, který zmizel, sice dorůstá, ale nemá dráhu, po které by mohl růst. Takže podle chirurgů je malá pravděpodobnost, že ten nerv doroste tam, kam by měl. Já jsem si ale řekla, že noha fungovat bude, aniž bych to někomu říkala. Stojím si za tím,“ říká rozhodně.
  |
„Na rehabilitaci mi totiž říkali, že kdyby přijel člověk, který by nebyl trénovaný tak jako já, že by nebyl schopný ničeho. Já jsem už ale jezdila na vozíku, takže viděli, že se nehodlám smířit s tím, že už chodit nebudu. Ani já si tehdy nepředstavovala, že by s ochrnutou nohou dalo chodit. Když jsem ale zjistila, že to jde bez berlí, šlápla jsem do toho a už za měsíc jsem chodila.“
„Proto teď věřím, že někdy dokážu běhat a že si zahraju fotbal. Věřím, že si někdy zase obuju brusle a budu aspoň na chvíli hrát hokej. A i kdyby to nevyšlo, kluci ze sledge hokeje mě už dlouho lákají, abych hrála s nima. Letošní sezonu už s nimi odehraji a věřím, že mě to bude bavit,“ zakončila Bogliová.
