Do štědrovečerní pohádky Korunní princ ji Karel Janák obsadil po pěti letech. V divadlech přitom dostává podstatně ostřejší role. Celimenu v Misantropovi, Ninu Zarečnou v Rackovi, odbojářku Hanu Krupkovou v Pankráci ’45, Almu Mahlerovou ve hře 1913. Jedna z nejobsazovanějších mladých hereček se učí zacházet s vypjatými emocemi i s palcovými titulky. A rozhovory ji na rozdíl od plného hlediště ještě pořád znervóznit dovedou.
LN: Měla jste vůbec ještě chuť vracet se k holčičkovské roli princezny?
Spíš jsem se divila, že mě v pětadvaceti ještě někdo jako princeznu chce obsadit. Loví se v mladších vodách. Sama jsem úplně první pohádkovou roli dostala v Čertově nevěstě, Zdeněk Troška si mě vybral hned z prváku na DAMU. A teď po tolika letech znovu. Prince hráli Patrik Děrgel, a dokonce Kryštof Hádek, takže jsem vedle nich snad vypadala adekvátně. Dlouhou princeznovskou kariéru ale už rozhodně nečekám.
Eva Josefíková
LN: Jakmile vyšlo najevo, že budete letošní štědrovečerní princezna, začalo se o vás znovu mluvit jako o nové Popelce. Je to lichotivé, nebo víc na obtíž?Samozřejmě že mi to lichotí. Paní Šafránková je pojem. Považuji ale za svazující, že nemám kontrolu, kdo podobné věci říká. Sama si na tom kariéru opravdu nestavím. V diskusích pod články s titulky „Nová Popelka“ se stejně dočtu, že si o sobě moc myslím, a přitom jí nesahám ani po střevíček..
LN: Jaká je podle vás nová generace pohádek? Může jít princezna s dobou, aby neztratila kouzlo?
Přichází nová generace herců a hereček, ale pohádky jsou pořád stejně konzervativní žánr. Možná lze říct, že samotné princezny jdou trochu s dobou, protože se chovají víc emancipovaně. Ale to je otázka na scenáristy. Diváci, kteří nadávají, že za starých časů bylo všechno lepší, včetně princezen, by měli vědět, že možná jsme mladá ucha a narodili jsme se za jiných podmínek, ale snažíme se jakoukoli roli zahrát dobře. Nejlíp, jak umíme.
Česká televize chystá na Vánoce tři pohádkové premiéry |
LN: Pro starší generace byly pohádky o Vánocích jediné, na co se dalo dívat, proto se z nich stal jakýsi kult. Vnímáme je tak i teď?
Když jsem byla malá, po každém nedělním obědě následovalo uklízení nádobí a koukání na pohádku. Tenkrát byly takové kašírované, studiové, ale stejně jsme se na ně všichni dívali. Myslím, že děti teď sice mají ty internety, ale pohádkové příběhy je budou zajímat pořád. Koneckonců, pohádka Tři bratři se stala nejúspěšnějším filmem minulého roku, ne? A Vánocům bez pohádek by rozhodně něco chybělo. Jinde ve světě o Vánocích jedou spíš romantické bijáky.
LN: Přebíráme tedy model svých rodičů, nebo jsou pohádky opravdu tak nadčasové?
Myslím, že dřív se ústně šířily pohádky či pověsti, a dneska se naopak šíří pověsti o těch starých pohádkách.
Eva Josefíková
LN: Vy jste si z pohádek oblíbila Malou mořskou vílu, že?
Ano. A rozčiluje mě, že je ten film tak strašně nedoceněný! Nádherně natočený, skvěle zahraný. Přitom ho vždycky dávají na dvojce v pět odpoledne nebo ve dvě ráno.
LN: Je to dost temná pohádka. Proč ji máte nejraději?
Už jako malá jsem četla Andersena a bratry Grimmy, ruské pohádky. Ve všech případech jde o krváky, a polovina navíc končí špatně, což mě prostě baví víc než hloupý Honza. Jsou to příběhy, ne pouze anekdoty rozvedené do delšího rozměru. Zhruba od jedenácti let jsem vyrůstala na detektivkách Agathy Christie a Arthura Conana Doylea. A potom jsem se dívala na britské adaptace, seriály. Pořád si jedu v těch vraždách, co? Nechci se nikoho dotknout, ale od věcí typu Dáda nebo Šmoulové jsem byla držena dál. Hodně mě, co se hudebního vkusu týče, ovlivnila starší sestra. A obě jsme se hodně věnovaly folkloru. Zhruba od pěti let jsem zpívala v Hradišťánku a potom s cimbálovkou.
LN: U čeho jste si poprvé řekla, že budete taky herečka?
Když jsem se doma dívala na telku, měla jsem hrozně ráda hudební videoklipy. Zhruba od pěti let jsem se zamykala v obýváku, aby mě nikdo neviděl, protože už tehdy jsem si trochu uvědomovala, že musím vypadat trapně, a tancovala jsem se zpěváky. Představovala jsem si, že jsem ta krásně oblečená paní, co zpívá v klipu, všichni se na ni koukají. Vyloženě herecké vlohy jsem ale poprvé vyzkoušela na rodinných oslavách. Básničky mě brzy přestaly bavit, tak jsem si třeba nakoukala Donutila, jak vypráví historky, a předváděla je podle něj. Ani jsem neuměla číst, učila jsem se všechno nazpaměť. Rodiče mě pak dali do dramaťáku a to byl jediný kroužek, kde vydržela až do maturity. Ve třeťáku na gymplu potom přišel poslední potřebný impulz, kdy jsem si poprvé řekla: „To je síla, fakt chci hrát.“ Jeli jsme do Prahy na představení Všechno jen do putyk a ženských s Vilmou Cibulkovou. Hráli ho v Divadle Ungelt, kde je hodně malý prostor. Emoce létaly až do poslední řady a mně blesklo hlavou, že přesně tohle chci dělat.
