Kdy zase přijdeš, babi? Dobrovolnice chodí pomáhat do školky

Lidovky.cz: Jaký byl prvotní impulz přihlásit se do tohoto projektu?
Můj úplně první impulz přišel už dávno v minulosti, kdy jsem se rozhodla, že budu pracovat jako dobrovolník. Má dcera v sedmnácti letech odešla studovat do Spojených států. Když jsem je poprvé navštívila a viděla, že lidé tam umí být velmi charitativní, konkrétně mé dceři pomohli tak, že se tomu obdivuji dodnes, tak jsem si poprvé řekla, že až budu mít dostatek prostoru, nebudu pracovat, tak se budu věnovat hlavně charitě.

V pardubických listech vyšel inzerát, kdy na městském odboru nabízeli pozice do družin. Já jsem si říkala, že jsem byla taková přísná matka, že to bude něco pro mě. Půjdu k těm dětem do družiny a budu s nimi dělat úkoly. Vnímala jsem to jako něco konkrétního, čím bych mohla někomu pomoci, co bude užitečné. Nicméně tato pozice nakonec volná nebyla, a tak mi nabídli dobrovolnictví ve školce. Říkala jsem si, tak dobře, půjdu tam, zkusím to s těmi dětmi. Neslibovala jsem si nic, domluvili jsme se na tři měsíce, kdybych třeba zjistila, že je to pro mě nějakým způsobem náročné. Nechtěla jsem také dělat nic, v čem bych neviděla smysl.

Lidovky.cz: Jedná se tedy o Vaši první větší dobrovolnickou zkušenost?
Dříve jsem pomáhala například při výběru peněz na Vesku (pozn. red. Dětské centrum v Pardubicích, které mimo jiné poskytuje zdravotnickou péči či okamžitou pomoc pro opuštěné nebo týrané děti). To jsem ráda pomohla. Nemám problém s tím oslovit lidi a vybrat nějaké peníze. Dělala jsem to jen příležitostně, ale teď jsem se již rozhodla, že pracovat nebudu, ale budu určitou část týdně, to znamená dva dny, věnovat charitě. Nevadilo by mi si i něco v rozumné míře přibrat, ale jen tolik, abych byla schopna splnit to, co jsem slíbila.

Uvědomila jsem si, že je úplně jedno, co člověk dělá. Dle mého názoru je lepší nevyhledávat nic vzdáleného, ale pomoci hlavně někomu vedle.

Lidovky.cz: Zmínila jste, že do mateřské školky docházíte dva dny v týdnu, jedná se o celé dny?
Ne, vzhledem k tomu, že tato činnost je bez jakéhokoli nároku na cokoli, včetně tedy stravování, tak přicházím ráno o půl osmé a jsem tam do dvanácti, než mají děti oběd. Jsem ochotná se přizpůsobit. Paní ředitelce jsem říkala, když něco vypadne, bude potřeba, mohou mi zavolat.

Lidovky.cz: Čím jste si vším musela projít, než jsme mohla do školky začít docházet?
Musíte projít školením, dalším požadavkem je bezúhonnost, také je nutné vzbudit důvěru v ředitelce školky. Ačkoli člověk není s dětmi nikdy sám, ale s ostatními učitelkami, tak s tím musí souhlasit i rodiče.

Lidovky.cz: Vnímají Vás děti jako další učitelku nebo spíš babičku?
Ptali se mě, zda mi mohou říkat babička Ivanka, protože učitelka já nejsem, ale zároveň je potřeba mít u dětí autoritu. Musí vědět, že tam jste jako jejich dozor. To se mi zdálo docela trefné.

Děti si to přeberou úplně automaticky. Pro ně není vůbec problém přibrat si další babičku. Od první chvíle se ptají: „Babi, přijdeš ještě?” Přijmou vás. Kdyby to takhle nebylo, pak by nebylo možné tam chodit. Děti jsou na tohle skvělé.
Myslím si, že je to dobré pro děti i pro mě. Děti vás nabíjejí tou super energií. Navíc i pro ty učitelky je to dobré. Třída se může rozdělit na skupiny a dělat věci, kde se jim musí věnovat intenzivněji, což u celého kolektivu někdy nejde. Myslím si, že kdyby mohli mít dobrovolníka v každé třídě, že by to nebylo marné.

Lidovky.cz: Chodíte do třídy, kde jsou děti v různém věku nebo naopak ve stejném?
Chodím do třídy, kde jsou děti plus mínus půl roku stejného věku kolem tří let. Paní ředitelka rozhodla, abych chodila do jedné třídy, myslím, že tam je to nejvíc potřeba. Děti tam ještě nejsou samostatné, co se týče oblékání, neznají ještě prostředí školky, odloučení od rodičů.

Lidovky.cz: Musela jste čelit nějaké náročné situaci či nějakému problému?

Problém bych ani neřekla, ale když člověk přijde do jiného prostředí, tak co mě zaujalo, je to, že i přes dobrý kolektiv se tam může vyskytnout dítě, které výrazně ubližuje ostatním. To si myslím, že může být mezi dětmi velký problém. Vždycky jsou dvě strany, ten človíček, co musí trpět a ten, co to způsobuje. Eliminace takových situací je dalším úkolem, které k této práci jistě patří.

Jinak tahle práce pro mě obecně náročná není, já mám ty děti ráda. Jedna z nejnáročnějších věcí je, když přijde do školky nové dítě a vytrvale pláče a nechce, abyste ho vzala. Člověk do toho musí dát hodně energie, aby ho utišil, odpověděl mu na jeho otázky. To je u téhle práce náročné na psychiku, ale jinak jsou děti opravdu neskutečné roztomilé. Teď máme v kolektivu úplné miláčky, kdy se těšíte, až je uvidíte.

Lidovky.cz: Jakým způsobem řešíte děti, které ubližují ostatním?
Každý, kdo vidí takovou situaci, musí jít za tím dítětem a vysvětlit, mu že to dělat nemůže, že má pohladit toho svého kamaráda, omluvit se mu. Není možné tomu vždy bohužel zabránit. Není to tak, že by se to dělo neustále, ale překvapí to.

Lidovky.cz: Naopak, co máte na dobrovolničení nejraději?
Každý den, minimálně, když se s vámi děti loučí nebo když jste tam ze začátku a nevíte, jak vás budou brát, a oni se pak nahrnou do dveří a ptají se: „Babi, přijdeš ještě?” To je prostě úžasné. Nebo když kluci z ročníku, kam jsem docházela před prázdninami, za vámi venku přijdou a říkají: „Babi, půjdeš s námi hrát fotbal?” Z toho jsem potěšená a jdu s nimi ten fotbal hrát.

Baví mě, že můžu někam jít, že můžu ve svých 66 letech někam chodit, vidím, že je to užitečné, že ty děti opravdu člověka berou. Člověk může dál pokračovat v nějaké činnosti, než jen celý den sedět doma u televize nebo počítače. Konzultovala jsem to i s dcerou. Ta mi říkala: „Jo mamko, to fakt dělej”.

Lidovky.cz: Aplikují se ve třídě, kam docházíte nějaké moderní metody a případně, co na ně říkáte?
Tady ne. Tříleté děti jsou ještě hodně malé, ani jsem neviděla, že by se jim pouštěly televizní programy. Tady se jede všechno klasicky a děti to opravdu baví. Oni skutečně milují říkanky, učitelky jim po obědě také čtou.

Lidovky.cz: Cílem projektu je mezigenerační propojení, co je Vaším osobním cílem?
Ráda bych jim vytvářela klidné prostředí, aby ze mě cítili, že jsem tam pro ně. Mohli mi říkat všechny ty jejich strasti a starosti. Myslím, že to na ně působí. Víceméně se řídím svou intuicí, abych se tam já cítila dobře a oni se mnou.