Havlovu knihovnu povede od září končící velvyslanec Žantovský |
Zatímco jako diplomat se musel držet pevně stanovených protokolů, jako ředitel knihovny si může sám rozhodnout, jaká bude. Ač existuje Knihovna Václava Havla jedenáct let, tradice prezidentské knihovny jako takové teprve v Česku vzniká. A tak se náš hovor stočil k tomu, k čemu je taková knihovna vlastně dobrá. A k čemu je dobrý prezident.
LN: Co o Václavu Havlovi vědí vaše děti?
Zase nejsou tak malé. Zažily ho živého. On nás navštěvoval, už nikoliv jako prezident, jak v Izraeli tak v Londýně, takže ho znaly odmalička. Jen protože se ještě nezabývaly tím, kdo to je, brali ho jako jednoho z mých kamarádů. Také mluví spíše anglicky, kde se nerozlišuje tykání a vykání, takže mu tykaly. Teď už mají představu, také se začetly do té knížky, chápou, jak byl důležitý a proč jsem ho měl rád. Myslím, že měly větší problém s tím, že tatínek je velvyslanec, než že se zabývám Václavem Havlem. Asi se trošku styděly za to, jak tatínek chodí občas oblékaný, ty žakety a tak. Dětem se špatně vysvětluje, o čem je diplomacie a proč je důležitá, když ony vidí, že se ti lidé chovají trochu legračně.
Téma:Michal Žantovský: Halík se s podstatou Západu minul |
LN: Čím se vlastně knihovna Václava Havla zabývá?
Knihovna existuje deset let, její každodenní chléb je archiv, který má více než padesát tisíc položek, z devadesáti procent virtuálních kvůli prostoru. Snažíme se trošku si představit, jak by si přál Václav Havel, aby vypadal tenhle podnik. On nám o tom naštěstí nechal i nějaké poznámky, které psal, když knihovna vznikala, takže máme dobrou představu. Je jasné, že si nepřál, aby vznikl nějaký pomník, kam chodí školní děti z donucení a budují si k němu zdravou nenávist. Chtěl, aby to místo bylo živé, aby se tu lidé mohli setkávat a diskutovat. Kromě toho jsme vlastně nakladatelství, vydáváme patnáct dvacet publikací ročně. A pak je tu diskusní klub, kde každý všední den a někdy i dvakrát denně máme nějaké pořady a debaty. Je tu každý den plno. Kromě toho se snažíme působit prostřednictvím webu, Facebooku a Twitteru. Každé pondělí tweetujeme česky i anglicky citát od Václava Havla a budeme tweetovat, dokud nám nedojdou.
LN: Co je teď z odkazu Václava Havla nejnaléhavější?
Z politiky se hodně vytratilo něco, o čem Václav Havel nikdy moc nemluvil, ale ze všeho, co dělal, to bylo zřejmé, tedy že součástí politiky je služba veřejnosti, služba něčemu většímu, než jsem sám, služba hodnotám, ideálům, které člověk má. A já moc těch ideálů a hodnot v politice teď nevidím. Vidím často intenzivní a důmyslný boj o moc a vidím snahu mít co největší podíl na rozhodování o tom, jak věci budou. To není nic špatného, je to součást politiky, ale bez vyššího horizontu hrozí nebezpečí, že se politika vyprazdňuje a nakonec zůstává jen bojem o moc. Nebo tím, čemu Havel říkal technologie moci. V dobách, kdy je situace ve společnosti stabilní, bez velkých nebezpečí a otřesů, lidé nemají takovou potřebu, aby někdo přicházel a připomínal jim důležitost hodnot. Když se ale společnost dostává do stavu krize, ohrožení nebo nejistoty a to se, obávám, začíná kolem nás zvýšenou měrou rýsovat, tak najednou to hodnotové zakotvení politiky začíná chybět. To je jedna z věcí, ve které byl Havel výjimečný. A stejně výjimečný byl i v tom, že celý život zápasil, často až přemrštěně, s pocitem zodpovědnosti. S pocitem, že to, kam se dostal, není samozřejmé, že tím na sebe vzal obrovský závazek vůči lidem kolem a že se toho závazku člověk má snažit zhostit se ctí a odpovědně a nenechat se unášet vlastním egem.
Havlův deník
Když v září nastoupil Žantovský na místo ředitele Knihovny Václava Havla, dal si hned na úvod velký cíl: sesbírat exprezidentovy deníkové záznamy a připravit je k vydání. V Havlově pozůstalosti představují jeho poznámky nový objev, ale badatelé to s nimi nebudou mít snadné. Poznámky nemají ucelenou formu, protože v průběhu svého života se Havel rozhodl mnohokrát, že si povede deník, ale odhodlání mu dlouho nevydrželo. „Zápisky jsou to fragmentární a často nesouvislé, bude asi vyžadovat nějakou dobu je prostudovat a zpřístupnit,“ řekl Žantovský při svém nástupu do funkce deníku MF Dnes. „Ukazuje se, že jich je víc, než jsme čekali.“
Michael Žantovský: V Charlieho kůži |
Knihovna nyní poznámky probírá a připravuje k vydání, což by podle střídmého odhadu jejího nového šéfa mohlo být začátkem příštího roku.
Exkluzivní ukázka z deníku Václava HavlaNěkdejší disident a prezident v ní popisuje svůj den na cele. Poznámka není datována, ale zřejmě pochází z konce 70. nebo začátku 80. let: „Budíček je v šest ráno a ohlásí se sirénou na chodbě. I když na svobodě nevstávám příliš rád, zvlášť tak brzy, v cele jsem nikdy neměl z budíčku onen depresivní pocit jako třebas na vojně nebo v době, kdy jsem chodil brzy ráno do práce, spíš naopak: se signálem k určité aktivitě a z každé aktivity se tam člověk raduje. Ihned jsme vstali (ostatně zůstat ležet by se nám krutě nevyplatilo) a začli se stlaním, úklidem cely a ranní hygienou. Tyto věci měly u mne svůj přesný pořádek, dělal jsem je důkladně a zabraly mi v podstatě celou první hodinu dne, hodinu radostnou, protože naplněnou činorodým ruchem a rychle tudíž ubíhající. Kolem sedmé nám dali snídani, po snídani jsme si v klidu za zakouřili, já si zacvičil, načež jsme se chystali k raportu, to znamená, že jsme upravovali věci ve skříňce, utírali prach a podobně. Raport byl kolem osmé hodiny a spočíval z toho, že do cely vstoupil referent, kterého jsme museli očekávat v pozoru u dveří cely, já mu dal příslušné hlášení („Pane veliteli, cela číslo 379 nastoupena k prohlídce, počet obviněných dva.“), on si prohlédl, jak máme ustláno, zda máme pořádek ve skříňce a pak se nás zeptal, zda máme nějaké přání. ...“ |
Celou ukázku z Havlova deníku a rozhovor s Michaelem Žantovským si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 13. listopadu.
V magazínu také najdete:
- Chystá se návrat jeslí. Je to komunistický vynález, nebo naopak dětem prospívá.
- Rozhovor s majitelem aukční síně Martinem Kodlem o obchodu s uměním za komunismu, aukčním adrenalinu a o strachu z velkých cifer.
