S Aňou Geislerovou ve víru festivalových Varů: Chci všeho víc

Čím jsou pro herečky filmové festivaly?
Není v nich pravidlo, ani logika. Ostatně jako v ničem, co se filmu nebo úspěchu týká. Ale určitě jsou na filmových přehlídkách důležité zážitky, poznávání různých lidí ze stejné branže. Z letmého setkání pak často vyplyne něco pracovního. Může to být po letech, hned, nebo nikdy. Vznikají mezinárodní přátelství, která by se jinak nikdy nestala.

Dvakrát jste byla pozvána na Berlinale jako evropská Shooting Star, vycházející hvězda. Koho jste tam potkala?
Teď zpětně nevím, jestli z účasti v Shooting Star nějaká konkrétní práce někdy byla, ale pocit důležitosti je pro herecké ego přínosný. Rozhodně. Navíc tímto výběrem prošly významné evropské hvězdy, byla to pro mě čest.

Připravujete se, když jedete na festival?
Čtrnáct dní abstinuji, vybírám si šaty a pak vyrazím a dělám ostudu. Ne, vážně. Nevím, jestli je to normální, ale já si oblékání užívám. Třeba právě v Berlíně se chodí po skutečném, rudém koberci a já, ačkoliv se strašně stydím, si to na místech, kde nikoho neznám - a ani nikdo nezná mě - vychutnávám. S požitkem předstírám, že jsem jakási lokální star. Ale moje jediná festivalová pravidelnost jsou Karlovy Vary. Jen loni mi je Maxík naboural.

Letos pojedete?
Asi jo, těším se. Ale možná je na čase si tento dýchánek do budoucna odpustit. Čím jsem starší, tím víc mě obtěžuje přítomnost a nesmyslný vliv bulvárních médií. Zažívám ve Varech krásné věci, a senzacechtiví novináři z toho vždycky vytvoří paskvil. Ve výsledku mám, řekněme, umatlaný pocit. Přitom Karlovy Vary pro mně rozhodně nejsou „jenom“ festival. Sjedou se mi tam všichni kamarádi, mám je na hromádce, procházím se po městě se spoustou vzpomínek. Lidi, kteří tam nikdy nebyli, tomu neuvěří, ale Vary vynikají úžasným výběrem pestrých filmů, mixem, který jiné festivaly nemají. Má atmosféru, kterou jsem jinde nezažila, bez kastování na diváky a účastníky velkého světa. Proto se tam taky tak líbí zahraničním hvězdám, mají pocit, že jsou svobodně „puštěni“ mezi normální diváky a dělá jim to radost.

Chodíte na festivalech do kina?
Chodím. Hodně. Snažím se. Nevím, jak to dělám, ale často se mi stává, že jdu na jeden film - a ten zrovna pak vyhraje. Už léta ale věřím, že nejlepší na festivalu je být v porotě. Člověk má pak jaksi automaticky důstojnost, funkci, má pádný důvod být na festivalu celou dobu, vidí hodně filmů a může i oficiálně pařit. Když jsem byla ve Varech v hlavní porotě, to už je víc než deset let, zhubla jsem snad pět kilo, chtěla jsem stihnout všechno, urvat si z festivalového života každou minutu. Na závěrečném večírku jsem pak usnula na klíně jednomu z členů tamního týmu, který se o nás, o porotce, měl starat.

Co byste chtěla urvat od života dneska?
Chtěla bych se dobrat vnitřního klidu. Zažívám stálé dilema. Když si uvědomím, jaké mám velké věci, je můj život fantastický, krásný a nemůžu si vůbec na nic stěžovat. Ale při každodenních drobných starostech cítím pořád vnitřní nespokojenost. Chci všeho víc.

Čeho všeho?
Víc všeho. A pořád. Materiálně jsem spokojená, jde o pocit vnitřní neukotvenosti, nic konkrétního. Ale kvůli tomu neklidu jsem schopná zapomenout na podstatné věci. Třeba, že mám až překvapivě spoustu pracovních nabídek a jsem za ně šťastná.

Esprit LN si můžete číst i ve svém iPadu nebo iPhonu. Zkuste si ho ZDE.