Na konci deváté třídy základní školy bylo Horváthové jasné, že chce něco jiného než její romské kamarádky, které se připravovaly víc než na přijímací zkoušky na roli žen v domácnosti. "Měla jsem na škole dobré známky, mí kamarádi se hlásili na gymnázium. Já vlastně věděla jen to, že chci na prestižní školu. Netušila jsem, že gymnázium je vlastně příprava na vysokou," vzpomíná devětadvacetiletá Horváthová, která nedávno představila svůj životní příběh v dokumentu Ženy v poli natočený Nadací Heinricha Bölla.
Na gymnáziu pracovala jako dobrovolnice v romském kulturním středisku, učila romštinu v neziskové organizaci a už měla jasno v tom, že chce jít na sociální práci. Přihlásila se na dvě vysoké školy, dostala se na obě a nakonec si vybrala sociální antropologii. "Je to obor, který se zabývá menšinami ze všech možných úhlů pohledu. Nejen z pohledu historika, etnologa, ale také politika. Myslím, že to byla dobrá průprava pro moje další aktivity." Lucie chodila na denní studium a zároveň pracovala jako romská poradkyně na pardubickém magistrátu. "Začátek byl hodně zvláštní. Přijali mě na tohle místo, ale vlastně mi vůbec nikdo neřekl, co přesně mám dělat. Žádná koncepce toho, jak přesně má ten poradce fungovat nebo jaká je dlouhodobá strategie, tam nebyla. Musela jsem ji od základu vytvořit," říká. Jak vzpomíná, přijetí této funkce nebylo vždy pozitivní. Hájila totiž zájmy magistrátu a zároveň romské komunity a dostávala se do sporů. Několikrát se setkala s tím, že jí úředníci doporučovali, aby raději dala od některých aktivit ruce pryč. "Po třech letech jsem odešla. Už to bylo příliš vyčerpávající snažit se změnit zaběhané stereotypy fungování. Když jsem podala výpověď, zavolal si mě tajemník a vyjádřil mi podporu. Tenkrát se tam řešil problém, na který jsem rok upozorňovala a najednou vygradoval. Jenže on o tom problému vůbec nevěděl, prostě nebyla vůle mu to říct," vzpomíná Lucie. Po odchodu z magistrátu byla vybrána nadací Open Society Fund na místo stážistky v Evropské komisi. Působila v oddělení, které prověřovalo připravenost Bulharska a Rumunska na vstup do Evropské unie. "Najednou jsem mohla zblízka vidět, jak funguje Evropská unie zevnitř. Řešilo se tam nejen téma menšin, ale obecně lidská práva. Vlastně jsem si docela ráda odpočinula od romské tematiky. Díky tomu jsem mohla vidět spoustu věcí z většího nadhledu," komentuje Lucie své tříměsíční působení v Bruselu. Po návratu dostala nabídku z Úřadu vlády, aby pracovala jako národní koordinátorka pro Evropský rok rovných příležitostí. "Mým úkolem bylo prověřovat kulturní a vzdělávací projekty pro Romy a další menšiny. Mohla jsem ovlivnit to, co se podpoří a co není dostatečně připravené. Často jsem se totiž setkávala s tím, že jsou různé aktivity špatně zorganizované a pak vlastně postrádají smysl."
Pomoc, která má smysl
Podle Horváthové je důležité, aby každá pomoc měla svá pravidla. Před pěti lety byly stanoveny standardy, které jasně určují, jak má práce s klienty z romské komunity probíhat a neziskové organizace by se podle nich měly řídit. "Není to o tom pomáhat lidem za každou cenu. Hlavní je chtít změnit svůj život. Když někdo opakovaně nespolupracuje, pak je to pro mě jasný signál, že tady pomoc nemá význam," říká Horváthová. Zkušenosti z práce v terénu získala již jako romská poradkyně, ale i jako vedoucí terénních programů v občanském sdružení Romodrom, kde nyní pracuje jako koordinátorka Koalice společně do školy. Vloni kandidovala za Stranu zelených v Pardubicích. Nakonec se sice strana do parlamentu nedostala, ale i tak to byl podle ní velký pokrok v tom, že si místní víc všimli toho, co dělá. "Negativních reakcí na moji kandidaturu bylo minimum. Spíš mi lidé psali, že mi fandí. Ještě teď mě zastavují na ulici lidé a říkají, že sice třeba nevolili tuhle stranu, ale že jim přijde skvělé to, co dělám. A to je pro mě důležité změnit: trochu pootočit ty zažité stereotypy," říká Horváthová.
