Sokolové si rozumí i beze slov, říká fotograf nejstarší generace Sokolů

LN: Před pěti lety jste letěl do Ameriky, abyste zjistil, jak tam funguje spolupráce s galeristy. Nakonec vás ale zaujalo něco jiného. O co šlo?
Než jsem jel do New Yorku, pozval mě kamarád, abych se stavil za jeho dědou, Mirkem Bendou, který bydlí v Křenovicích u Slavkova. Povídali jsme si o všem možném, a když se dozvěděl, že jedu do New Yorku, řekl mi: „Víš co? Kdyby se ti něco přihodilo, řekni o pomoc sestrám sokolkám, určitě se o tebe postarají. Já si s nima píšu už spoustu let.“ Ptal jsem se ho, odkud se znají, a on mi odpověděl: „Jednou jsem byl na našem sokolském sletu a tam jsem viděl Sokol New York, vyměnili jsme si adresy a od té doby si dopisujeme. Já sice neumím ani slovo anglicky, ale to nevadí, píšu jim pozdravy z lázní nebo přání k Vánocům a Sokolky mi odepisují v angličtině.“

LN: A jak nakonec dopadla vaše americká mise?
V New Yorku jsem obešel několik galeristů, získal pár kontaktů a několik zajímavých

nabídek pro spolupráci. A pak mě napadlo, že se stavím u těch našich Sokolů. Mají budovu na Manhattanu. Postavili ji koncem 19. století v české čtvrti Yorkville, dnes už z těch původních domů nezůstalo skoro nic, jen ta sokolovna. Zazvonil jsem na dveře a otevřela mi starostka Sokola. Hodně ji pobavilo, když slyšela, že jsem „od Mirka Bendovýho“, a viděla mojí legitimaci čestného člena křenovického Sokola. Nabídla mi, jestli nechci pár dnů zůstat.

LN: Co se vám podařilo zjistit o jejich komunitě?
Bydlel jsem v jejich hostitelském pokoji v sokolovně a každý den jsem se chodil dívat na cvičení věrné gardy, což je skupina nejstarších Sokolů. Většina se narodila v Americe, mluví lámanou češtinou, a je to zřejmě poslední skupina, která ještě zažila pravé sokolské akce, kdy nešlo jen o sport, ale taky o národní hrdost. Mladší generace už to ale nechápe, pro ně je Sokol hlavně cvičení.

LN: Na fotografiích máte nejen portréty, ale také aranžované situace. Bylo obtížné přemluvit Sokoly, aby kvůli vám vlezli do švédské bedny nebo spali na stole?
Většinou s tím neměli problém, protože pochopili, že mě opravdu zajímá, co dělají. Po čase už jsem věděl, co si ke komu můžu dovolit, koho můžu vyhecovat a koho ne. Párkrát mě přizvali, ať si s nimi zacvičím a vyzkoušel jsem si dokonce i balet. Do sokolovny totiž chodí jedna osmdesátiletá Italka, která vede kurzy pro děti. Když jsem jí řekl, že jsem studoval sportovní fakultu, tak ji napadlo, že mě naučí pár základních kroků.

Několik aranžovaných fotografií jsem fotil v Sokole Brno I., který má snad největší členskou základnu v Česku, hlavně díky Michalu Doleželovi, který dokázal přilákat mladší generaci. Já jsem chodil ale hlavně na cvičení členů brněnské věrné gardy. Jednoho z nich jsem se zeptal, jestli by si nevlezl do švédské bedny. Původně jsem ho chtěl jen nějak izolovat od okolního prostředí, až když jsem si později fotku prohlížel, tak mi došlo, že to má celé i trochu jiný význam, než jsem si původně myslel. Že je to silný obraz – se kterým musím opatrně naložit. Vypadá, jako kdyby byl v rakvi.

LN: Fotografický projekt se postupně rozrostl. Nyní natáčíte s režisérem Pavlem Jurdou dokumentární film pro Českou televizi. O čem bude?
Hlavní postava bude právě Mirek Benda. Když jsem ho poznal víc, tak mi došlo, že má za sebou zdánlivě jednoduchý, ale velmi zajímavý život. Odmalička chodil do Sokola, byl s tatínkem na posledním sletu v roce 1938 a v 90. letech obnovoval činnost tohoto spolku. Celý život bydlí v Křenovicích, má jednu práci, neumí žádnou cizí řeč, a přesto má kamarády po celém světě, včetně japonského profesora Išikawy.

LN: Kde se tihle dva potkali?
Seznámil se s ním náhodou v Budapešti, profesor se tehdy učil česky, tak ho potěšilo, že si má s kým popovídat. Přijel do Křenovic, kde ho Mirek pěkně zapřáhl, vozil kolečka s pískem na stavbu garáže. Profesor ho pak pozval na tokijskou univerzitu. Když jsem se Mirka ptal, o čem přednášel, tak mi řekl: „Jak se pálí slivovica a jak udí maso.“

Ostatně s uzeným měl úspěch i v New Yorku. Mirek Benda totiž Sokolům přivezl tři litry slivovice, dvě kila škvarků a dvě kila uzeného masa. Byl moc rád, že konečně vidí kamarády, které zná jen z dopisů, a dokonce si s nimi zacvičil na kladině. Podobné nadšení a vítání bylo také v Paříži, kam jsme jeli vloni natáčet Mirka, jak tančí na sokolském plese.

LN: Nebyl trochu zklamaný, že zahraniční Sokolové už „jen“ cvičí a z původního poslání nezbylo skoro nic?
Myslím, že ne. On moc dobře ví, jaká je situace u nás i venku. Ta původní idea – ve zdravém těle zdravý duch – a určitý zdravý pozitivní vztah k národní identitě, která se v té době formovala, jsou dávno pryč. Je to škoda, protože by podobné myšlenky mohly být teď dost aktuální.

LN: Jaké máte s portréty Sokolů další plány?
Teď je soubor na výstavě diplomových prací naší školy, Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Až skončí, tak bych rád našel galerii, kde bych mohl vystavit víc fotografií z tohoto souboru. Potěšilo mě, že je o portréty Sokolů zájem i v zahraničí. Řadu těch mých fotek si koupili návštěvníci prestižního fotografického festivalu v Houstonu. Myslel jsem, že budou zajímat spíš někoho, kdo zná historii Sokola, ale Američanům se portréty líbily jako symbol stáří.