Od chvíle, kdy s kamarádkami a kamarády ze Sokola v roce 1945 vítala české vojáky, je Miloslava Pangrácová věrná sokolským hodnotám. „Těch pár let, která mi byla dopřána, než byl Sokol komunistickou zvůlí zrušen, se nesmazatelně vrylo do mého srdce,“ vysvětluje jednaosmdesátiletá cvičenka.
„Láska k pohybu je v hodnotách Sokola jistě důležitá, ale stejně tak důležitá je i láska mezi lidmi, kteří to dělají. I když někdy vzniknou nějaké nesrovnalosti, po cvičení se stejně parta sebere a jde si povídat do hospody,“ usmívá se Pangrácová, zatímco vykládá na stůl štosy starých pohledů, ročenek a fotografií, které dokumentují její život v sokolské obci.
Rozvrat sokolské obce
Ten ale hned začal přelomově: prvním sokolským sletem, kterého se v sokolské červené sukýnce a režné blůze účastnila, byl ten v červenci osmačtyřicátého roku minulého století. „Tenhle poslední slet byl už spíš manifest proti komunistické vládě. V průvodu sokolové provolávali slávu Benešovi a před Gottwaldovou tribunou procházeli úplně mlčky,“ hovoří žena ochraptělým hlasem. Dodnes je totiž náčelnicí Sokolské župy Barákovy a její hlas vyčerpalo řazení sto padesáti seniorů před nácvikem skladby Princezna republika.
Miloslava Pangrácová ukazuje osvědčení vydané Ústředním výborem Dobrovolné sportovní organizace Sokol.
Doplňuje ji její dcera Miroslava Perstová, která chodí do Sokola hrát tenis. „Jedenáct tisíc sokolů vyloučili, některé zavřeli. Když měli štěstí, jen skončili v práci.“ Název Sokol, i když už neměl vlastní centrální organizaci, žil na venkově dál. „Tady na pamětním listu za první místo v turnaji v košíkové už jsou rudé hvězdy. Komunisti nám toho Sokola prostě ukradli,“ rozčiluje se Pangrácová, ukazujíc vybledlý, přesto ale výborně zachovalý dokument z roku 1954 s jejím rodným jménem.
Předcvičovala celý život
Konec sokolských sletů neodvrátil Pangrácovou od lásky k pohybu. „Když jste zvyklí cvičit, budete cvičit i po převratu. Sokol rozhodně přispěl k tomu, že jsem se stala učitelkou tělocviku a češtiny,“ neskrývá sokolka své dojetí při listování fotografiemi ze svého mládí.
„Všichni ti žáci se stahovali k nám domů. Maminka u nich uměla vzbudit lásku k české literatuře. Když pak přešla na učiliště, kde učila všechny ty truhláře, zedníky a lakýrníky, některý z nich dokonce začal psát scénáře,“ vzpomíná na dětství Miroslava Perstová.
Všesokolský slet v Praze. Tisíce sokolů z Česka i zahraničí vyrazily v průvodu |
Ve stejné době ale také organizovala nejen pro své žáky závody, turnaje a soutěže. „Navíc ještě k tomu celý život trénovala basketbal,“ řisazuje dcera. A matka skromně přisvědčuje. Mladším generacím ve své rodině jen předává to, co jí zanechali její rodiče, oba aktivní v sokolské obci.
Sokol je všude
Jedenáctiletá Daniela, vnučka akční babičky, na sletu také cvičí; pod Sokolem také tančí rokenrol. „Byli jsme dvakrát mistři České republiky,“ prozrazuje mladá sokolka se stydlivým úsměvem, když ji k tomu poněkolikáté její babička a maminka vyzývají. „Sokol není jen cvičení na značkách. Jsou to úžasné výkony, co různé sokolské oddíly podávají. Někdy míří i na olympiádu,“ vysvětluje Pangrácová.
Přes svou rodinu se Miroslava Perstová seznámila s přáteli sokoly, a její dcera Daniela se dnes kamarádí s jejich dětmi. Hodnoty staré České obce sokolské se plynule po sametové revoluci přenesly do moderního světa. „Pod Sokolem se toho dá dělat víc, než si lidé myslí. Není to jen nějaká izolovaná skupina. Je nás hodně. Co mně ze Sokola přinesla maminka od své maminky, to já předávám zase dál. A myslím, že to tak bude napořád,“ věští Perstová, a úsměv její dcery v modrobílém sokolském úboru dává tušit, že se vůbec nemusí mýlit.
