Tvůrčí cesta Rudolfa Těsnohlídka začala v Praze, a to v okruhu mladých spisovatelů scházejících se v olšanské vile S. K. Neumanna. Rodák z Čáslavi po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové studoval na filozofické fakultě češtinu a cizí jazyky a psal do časopisů Moderní život a Obzory. Dobře si rozuměl i se svými dalšími kamarády svobody, zejména s Jiřím Mahenem, Eduardem Bassem a V. H. Brunnerem.
Těsnohlídkova touha po svobodě se literárně uskutečňovala podle staršího vzoru, příznačného pro Moderní revue. Ve sbírkách próz Nénie (1902), Dva mezi ostatními (1906) a Květy v jíní (1908) se autor představil jako zasněný melancholik spjatý s dědictvím symbolismu a zaujatý motivy nemoci, zmaru a smrti.
Vyhlídka na změnu svitla, když se na soukromém večírku seznámil a sblížil s půvabnou Jindrou Kopeckou, o dva roky starší mimořádnou studentkou filozofie a vyznavačkou severských literatur, které od gymnazijních časů miloval i on. Studentský almanach přinesl její debut, podepsaný Nikésonte, tedy Dva, kteří zvítězí. Znalci soudí, že se Těsnohlídek podílel na její tvorbě a že pseudonym byl míněn jako společná výzva světu.
Jindra Těsnohlídková Kopecká
V květnu 1905 se milenci vzali a v červenci odjeli na svatební cestu do Norska, kde došlo k tragédii: mladá žena se na hotelovém pokoji zastřelila. Okolnosti tragického činu, zda se jednalo o nešťastnou náhodu, nebo sebevraždu, se nikdy nevyjasnily.
Kaja, jak Jindru Těsnohlídkovou přátelé nazývali, dostala překrásný básnický pomník od Karla Tomana v jednom z jeho úchvatných nekrologů za nevšední ženy tehdejšího mladého pokolení. Pitva ukázala, že byla beznadějně nemocná: trpěla tuberkulózou v nejvyšším stadiu.
Smrt si obhlíží básníka
Těsnohlídkovo vnitřní ladění strašným zážitkem ještě potemnělo. Smrt jako by si básníka obhlížela už podruhé; poprvé se to stalo ještě v Hradci, když se před jeho očima utopil kamarád.
Rudolf Těsnohlídek
Otřesený Těsnohlídek odešel na Moravu, kde se po krátké spolupráci s Neumannovým Moravským krajem ocitl bez prostředků a přijal v roce 1908 nabídku stát se soudničkářem brněnských Lidových novin. Zůstal jím až do své smrti v roce 1928.
Novoromantické téma blízké dekadenci a kroužící kolem motivu konečnosti lidského života ozývalo se v Těsnohlídkově tvorbě i nadále navzdory existenčnímu zakotvení. Tři baladické prozaické kusy soustředěné do knihy Paví oko (1922) navázaly na snovou atmosféru jeho prvotin.
Básnická sbírka Den (1923), věnovaná Kaje a zahleděná do představ spřízňujících lásku se smrtí, přinesla sice několik smírných tónů, ale nedokončený a posmrtně uveřejněný soubor veršů Rozbitý stůl (1935) obnovil tragický leitmotiv s plnou intenzitou.
Druhým osobnostním pólem se Těsnohlídkovi postupně stala novinářská práce pro deník, který se právem chlubil spoluprací se spisovateli jako Eduard Bass, Jaromír John, Karel Poláček a Karel Čapek, přísně dbal o jazykovou kulturu a pěstoval a rozvíjel nejrůznější žurnalistické formy od kurzívy přes fejeton a entrefilet až po takzvanou baju, literárně pojaté zábavné čtení na neděli.
Těsnohlídek napsal pro Lidové noviny na tisíc soudniček. Povinnost sledovat cizí příběhy a vhlížet do nich, zabývat se cizími konfliktními situacemi, banálními i nevšedními, žertovnými i hrůznými, přiměla soudničkáře tlumit navenek hlas připomínající jeho vnitřní téma.
Těsnohlídkovy soudničky uváděl občas příměr, který historku osvětloval z nadhledu. Ať však šlo o drobné životní lapálie, nebo o nešťastnou náhodu s následkem zabití, nebo o vraždu, nikdy se soudničkář nad své hrdiny nevyvyšoval, naopak s neobyčejným pochopením přibližoval jejich činy a viny jako velmi lidské.
V textu nazvaném Ticho, ve kterém vyvolal ovzduší soudních síní ve sváteční den, kdy se nesoudí, vyložil čtyři evangelijní historie o Ježíšově utrpení jako „čtyři referáty o soudním líčení a justifikaci. … A po tisíci letech otvírají se poklady, když lidstvo zpívá pašije o cestě ze soudní síně na popraviště.“
V témž duchu se z Těsnohlídkovy iniciativy dodnes po severském zvyku vztyčuje na brněnském náměstí Svobody vánoční strom s charitativním posláním.
Legendární šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich, který slynul jako znamenitý inspirátor, požádal Těsnohlídka o seriál fejetonového charakteru. Tak vznikl Poseidon (vycházel od 7. prosince 1913 do 14. února 1915 s podtitulem Jeho život a svět, knižně 1916), zachycující herrmannovsky lehkým perem události kolem svatby, které s dcerou Klárkou prožívá titulní hrdina dohazovač, následovali nedokončení Poťóchlencovi příběhové (vycházeli od 7. dubna do 17. listopadu 1917 a volně navázali na Poseidona) a nakonec Liška Bystrouška (vycházela od 7. dubna do 23. června 1920, knižně poprvé 1921).
Šťastný výtvor
Zrodila se z kresleného pásma o chytré lišce a jejím vězniteli-revírníkovi; autorem byl Stanislav Lolek a Jaromír John dílko zakoupil pro Lidové noviny. Šéfredaktor nejprve hromoval nad nevhodnou koupí, ale pak přišel na nápad: „Móric,“ to byla Těsnohlídkova redakční přezdívka, „k tomu muší bejt nějaký říkání.“
S tímto pokynem položil Lolkův cyklus před Těsnohlídka. Těsnohlídkovi se do toho nechtělo, a tak za šéfredaktorovy nepřítomnosti přenesl kresby na jeho stůl. Šéfredaktor je vrátil na stůl Těsnohlídkův. Němý rituál se vlekl; redaktoři samozřejmě tipovali na vítěze šéfa.
Těsnohlídka vázala k redakci silná pouta: nevyužíval výsady pracovat doma a docházel denně do zaměstnání, protože výsadě rozuměl tak, že by ho Lidovky mohly postrádat. Bylo jasné, že se podřídí.
Liška Bystrouška představuje šťastný výtvor: vzdává chválu milovaným lesům za Brnem, má hluboké porozumění pro žánrově pojaté lidské i zvířecí figurky a pro idylu, skrze niž je však obrazně řečeno vidět do hvězd a zakoušet smrtonosné plynutí času, a také pro touhu po svobodě, v jejímž znamení vstoupil Těsnohlídek do literatury.
Není divu, že text uchvátil Leoše Janáčka: poskytl jeho opeře mimořádné východisko. Milan Kundera ocenil skladatelův přístup, totiž novátorské zhudebnění prózy; Janáčkovým vodítkem přitom byly Těsnohlídkovy mistrovské dialogy, výrazně zabarvené po brněnsku.
Předtím od 22. března 1915 do 6. května 1916 uveřejňovaly Lidové noviny na pokračování Těsnohlídkův román Kobilenkův rozvod; knižně vyšel v upravené podobě v roce 1922 pod názvem Kolonia Kutejsík.
Křehký introvert se v něm snaží udržet rozpadající se manželství, koupí dům a narazí na předměstské plebejce; prohnaný pijan a konfliktní soused Kutejsík otráví manželům Kobilenkovým poslední týdny před vypuknutím první světové války, kam musí Kobilenka jako voják a jeho žena se přihlásí za zdravotní sestru.
Přátelé spatřovali v ambiciózní románové skladbě zřetelný odraz Těsnohlídkových osudově pokračujících nesnází ve styku s „obyčejnými“ lidmi i v manželském soužití s druhou ženou Annou, s níž měl syna Milana – napsal pro něj jímavou knížku Čimčirínek a chlapci (1922) –, ale s níž se nakonec rozvedl.
Sebevražda. Nezůstalo jen u slov...
Bedřich Golombek, jeho redakční druh, svědčil o tom, že úspěch Lišky Bystroušky napověděl obrat: povzbudil básníkovo sebevědomí. Do té doby prý trpíval pocitem, že do povědomí veřejnosti vstoupil „jen“ jako novinář.
Rovněž třetí manželství působilo prý na něj blahodárně. Ale opakované zdravotní dovolené naopak naznačovaly, že se hlásí nemoc a ohrožuje tvůrčí plány, o kterých se Těsnohlídek zmiňoval.
Z poslední takové dovolené poslal do redakce smutnou a temnou báseň. Redakce ji tehdy neuveřejnila. Teprve autorův tragický konec prozradil čtenářům, kdo byla „paní“, kterou prosil, aby „zanechala díla“.
Dílo smrti se završilo neúprosně. Redakce Hosta do domu zdědila po Lidových novinách prosezenou koženou pohovku. Kdysi prý sloužívala Těsnohlídkovi. Pamětníci vzpomínali, že se na ní smrtelně zranil, ale došel ještě na práh vedlejší místnosti: „Chlapci, já jsem se zastřelil.“
Stroje ze sousední tiskárny přehlušily ránu. Kolegové si zvykli, že hovoříval o sebevraždě; spoléhali na to, že zůstane při řeči, a usmáli se. Ale básník se sesunul na zem a v nemocnici skonal. Jeho žena Olga si poté rovněž vzala život.
Těsnohlídkův verš to předpověděl: „Do ticha se mlčky ponoříme.“
