Kniha má podtitul Verše, písně a popěvky 1951-1956 a jeden z budoucích nejvýznamnějších českých dramatiků se v ní představuje jako výsostný lyrik a melodik verše, jehož básně přesvědčivě ukazují jeho zcela mimořádný literární talent, uvádí nakladatel.
Topolovy mladistvé verše jsou podle něj plně srovnatelné s ranou melodickou poezií Františka Hrubína či Ladislava Fikara. Jitřní flétna je básnickou sbírkou láskyplnou, milou a radostnou, knížku doprovázejí jemné kresby Alžběty Moravcové. Torst vydal v roce 1997 a znovu v roce 2011 Topolovu básnickou tvorbu v souborném vydání s názvem Básně, loni pak jeho eseje, úvahy o divadle, umění a fotografii, vzpomínky a rozhovory v souboru O čem básník ví.
Jazykem prostým i rafinovaným
Díla Josefa Topola jsou psána jazykem prostým i rafinovaným zároveň, plným metafor a slovních hříček. Slavné jsou zejména jeho hry z 60. let, mimo jiné podobenství z kolektivizovaného venkova Konec masopustu či existenciální Kočka na kolejích, jíž zahajovalo Divadlo Za branou. Po podpisu Charty 77 upadl Topol v nemilost režimu a publikoval jen v samizdatu či pod cizím jménem.
Josef Topol, Jan Tříska a Václav Havel (zleva)
Do divadelního světa vstoupil jako dvacetiletý básnickým dramatem Půlnoční vítr, jež mu ve svém divadle uvedl Emil František Burian. S dramaturgem Karlem Krausem a režisérem Otomarem Krejčou v roce 1965 zakládal Divadlo Za branou, pro něž napsal mimo jiné hry Slavík k večeři a Hodina lásky. V roce 1972 režim zakázal premiéru jeho hry Dvě noci s dívkou a divadlo zrušil.
Po podpisu Charty 77 pracoval Josef Topol nějaký čas jako dělník, než odešel do invalidního důchodu. Na divadelní scénu se vrátil těsně před revolucí vinohradskou inscenací hry Hlasy ptáků, která se stala jeho poslední divadelní hrou. V 90. letech měly premiéru jeho starší hry Sbohem, Sokrate! (1976) a Stěhování duší (1986).
