Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Lidé

Je jí 99 let, zažila všechny prezidenty. Stále nám chybí inteligence, míní vnučka exministra Klofáče

Stále nám chybí inteligence, která byla vyvražděná Němci a komunisty nebo odešla do ciziny. Ještě to bude takových čtyřicet let trvat, než se vzpamatujeme. Než vyroste nová generace, která bude zase na úrovni. foto: Veronika Krejčí, Lidovky.cz

Rozhovor
PRAHA - Téměř stoletá Milena Kolářová zažila všechny naše prezidenty, ale jen s prvními dvěma se ještě jako dítě poznala osobně. „Kdybych vám měla říct pravdu, někdy moc nadávám na současnou politiku. V politice jsem totiž vyrůstala a pořád mě zajímá,“ říká na velké verandě půvabné Klofáčovy vily v Dobříkově, staré tvrzi obehnané vodním příkopem.
  5:01

Lidovky.cz: V únoru vám bude sto let, čím se udržujete při síle?
Pojďme si nejdříve připít vínem. Každý den dopoledne piji deci červeného vína podle profesora Šamánka, který říká, že je to víno starců a má se pít. Měla jsem prababičku z maminčiny strany, která se za první republiky, kdy se umíralo nejpozději v šedesáti, dožila třiadevadesáti let. Protože každé dopoledne pila deci červeného vína a večer jí dávali do skleničky mléko, žloutek a koňak, tím se udržovala. Dělám to také. Ale piji jen koňak. Malý doušek na noc. Tím se držím, asi. Ale zdravotních neduhů mám fůru.

Milena Kolářová (99)

■ Narodila se 3. února 1920 v Praze.

■ Vnučka politika Václava Klofáče (1868–1942), prvního ministra národní obrany ČSR, předsedy Národně socialistické strany a senátora, jenž se významně podílel na vzniku Československa.

■ Vystudovala gymnázium, po maturitě v roce 1939 chtěla být lékařkou, ale kvůli uzavření vysokých škol absolvovala nástavbovou školu a jako diplomovaná vychovatelka pracovala v domově mládeže při zdravotní škole až do důchodu.

■ Část roku tráví s rodinou v Klofáčově vile v Dobříkově, kam jezdili prezidenti T. G. Masaryk i Edvard Beneš a další prvorepublikoví politici. Pečuje zde o muzeum Václava Klofáče.

Lidovky.cz: Jaké jste měla dětství?
Nádherné, to byla pohádka. Sem na tvrz do Dobříkova jsme jezdili od roku 1926, to jsem byla v první třídě. Už v květnu nás naši brali ze školy v Praze a chodili jsme do školy s dětmi tady. Byli jsme tu až do září, je to oáza klidu. S dědečkem jsme tu trávili i všechny Vánoce. Naše rodina byla klan, vždy jsme museli být pohromadě. Od raného dětství až do dědečkovy smrti v roce 1942 jsme bydleli v jednom bytě v Praze, ve vile Na Šafránce.

Řekla bych, že jsem byla vychovávána demokraticky. Dědeček byl trochu přísný, musely jsme jako malé dělat všechny práce a nikdy nám to moc nevonělo. Říkal: „Neremcej, když budeš mít na služebnou, musíš jí umět říct, jak to má dělat. A když ji mít nebudeš, budeš ráda, že to umíš.“ A protože jsem ji už nikdy neměla, byla jsem ráda, že všechno umím. V tom měl pravdu.

Lidovky.cz: Měli jste úzké vztahy?
Byli jsme spolu pořád. Dědeček měl jako politik telefon v kuchyni, když potřeboval vyřídit hovor, aby návštěva neslyšela, co do telefonu povídá. Do kuchyně mohla jen služebná, babička a moje maminka. Tam dědeček odbýval všechny politické hovory. Žila jsem v politice od dětství.

Lidovky.cz: Václav Klofáč byl vůdčí osobností českých národních socialistů, novinář i senátor, československým ministrem národní obrany byl ale jen necelé dva roky.
Za Rakouska-Uherska byl s Masarykem poslancem v říšské radě za Čechy, Vysokomýtsko měl ve svém volebním obvodu. Jezdil do Dobříkova často a tady ho také v roce 1914 zatkli. Odvezli ho do vězení do Prahy a pak i do Vídně, kde byl ve věži smrti vězněn s Rašínem a Kramářem. Když zemřel Franz Josef a nastoupil Karel I., tito „velezrádci“, kteří měli být popraveni, dostali milost.

Václav Klofáč: antimilitarista ministrem obrany

Dědeček se vrátil, vznikla republika a dosadili ho na ministra obrany. Dědeček Klofáč byl ale pacifista. Neměl ani jednu frčku na rameni. Protože když se měl jako voják hlásit na vojně, jako jediný česky zahlásil „zde“, zatímco ostatní „hier“. Hned ho zavřeli. Tak pak říkal: „Jak mám být ministrem národní obrany, když jsem takový pacifista a protiví se mi to?“ Prosil Masaryka, aby ho funkce zbavil. Působil pak mnoho let jako senátor.

K vile, která stojí na staré tvrzi, vede dřevěný most přes vodní příkop.
Muzeum Václava Klofáče v Dobříkově.

Lidovky.cz: Ovlivnilo vás, že jste Klofáčova vnučka?
Nevím, jestli mě to ovlivnilo. Pohybovala jsem se díky němu v politice, znala jsem fůru lidí z první republiky. Masaryk byl i tady na tvrzi v roce 1929, stála jsem na těch schodech, když přišli s dědečkem a s ministrem Františkem Udržalem, a tady mi podal ruku. Pak jsme se potkali i v Lánech, to mi bylo asi 14 let. A chodily sem k nám často návštěvy, Benešovi tady byli každou chvíli. Prezident Beneš byl také členem dědečkovy strany národně socialistické. Jeho žena Hana byla „kytičkářka“, moje babička taky, tak si rozuměly. Chodilo sem mnoho ministrů.

Lidovky.cz: Druhou světovou válku jste trávili tady v Dobříkově?
S mojí dcerou a švagrovou jsme sem utekly před nálety. Prožívaly jsme tu až dobrodružství, protože v okolí byla spousta ruských partyzánů. Vzadu bývala prádelna, ve které jsme nechávali otevřené malé zadní okno, a tam se chodili partyzáni v noci umývat. Dělali jsme, že to nevíme. Partyzáni také každý den vytrhávali koleje. S dcerou jsme šly jednou po louce a ležel tam Němec s puškou. Pak jsme se dozvěděli, že dali ultimátum: koleje se musí spravit, jinak vystřílí celou vesnici. Trnuli jsme hrůzou, ale našli se tu opravdu dobří lidé, kteří to šli spravit.

Byli tu i čeští partyzáni, s těmi chodil i můj muž. Jeden z nich jednou přišel a chtěl ukrýt ruční granáty. V jídelně máme polici, na které byly malované hrníčky. Ukryl to do nich. Měla jsem strach, protože jsem věděla, že přímo v tom místě o patro výš má postýlku dcera. Ale styděla jsem se to říct. Když přišli Rusové, taky jsem byla tady. S babičkou jsme seděly támhle u dveří a vítaly jsme je. Tam v tom pavilonku si udělali tiskárnu a tiskli ruské noviny, na louce měli spoustu ovcí a dobytka, vše táhli s sebou.

Co vás dnes nejvíce těší? „Život. Baví mě žít.“

Lidovky.cz: Zažila jste první republiku, německou i sovětskou okupaci, jak vnímáte současný svět?
Mnoho se změnilo, i tady na vesnici. Lidem se daří lépe, všichni mají pěkné domy, televize, auta. Kdysi tu byly jen žebřiňáky, ale lepší vzduch, bezpečnost, a i víc času na sousedské popovídání a družnosti. Kdybych vám ale měla říct pravdu, někdy moc nadávám na současnou politiku. V politice jsem totiž vyrůstala a pořád mě zajímá.

Lidovky.cz: Na co nadáváte?
Třeba na vládu – milionář s otevřenou podporou komunistů. Vždyť to je nelogické. Třicet let po revoluci, jak to může vůbec existovat? Hlavně bych ale chtěla nového prezidenta. Tenhle pan prezident je sebevědomý, domýšlivý a mstivý. Když ho někdo nevolí, i kdyby to byla velká kapacita, neuzná ji. A když to bude člověk, který mu pochlebuje, dá mu vyznamenání. Má náklonnost k Rusku i Číně. Rozdělil národ na dvě poloviny. Nemůžu si pomoci, je to dnes hrůza.

Lidovky.cz: V české společnosti má navzdory tomu značnou podporu.
Já nikoho, kdo ho volil, neznám. Ale lidé, kteří ho volili, za pár let přijdou na to, že udělali chybu. Kdo trochu uvažuje, musí si říct: „Prokristapána, jak je toto možné.“

Lidovky.cz: Co chybí současné politice?
Dříve se politici také hádali. Ale nebylo rádio, nebyla televize a dohromady jsme nic nevěděli. Ale když byli mimo sněmovnu, byli přáteli. Vidím to jako dnes, když tady po mostě šel předseda Sociálně demokratické strany František Soukup. Vysoký, štíhlý pán. Tady stála moje babička, já poblíž stromů a on rozpřáhl ruce a říká: „Růženo, jak se máš? Pojď sem ke mně.“

To jsou momenty, které dnes asi neexistují. Politicky se hádali hodně, ale měli k sobě úctu. Nevím, jak to dopadne. Už se toho nedožiji, ale byla bych ráda, až skončí toto období prezidentování, aby se to změnilo. Snad lidé prokouknou. Teď je ale politika především o penězích, to dříve nebylo, měla noblesu. Ale byly i rozdíly, chudoba.

Lidovky.cz: Je to právě 30 let od pádu komunistického režimu. Jak si dnes stojíme?
Stále nám chybí inteligence, která byla vyvražděná Němci a komunisty nebo odešla do ciziny. Ještě to bude takových 40 let trvat, než se vzpamatujeme. Než vyroste nová generace, která bude zase na úrovni.

Muzeum Václava Klofáče v Dobříkově.

Lidovky.cz: Dnes se často mluví o chybějících masarykovských hodnotách. Co představují pro vás?
Dnes mají mladí lidé ke všemu jiný vztah. Mají jiné možnosti, takže je to u nich něco jiného. Ale pro nás to znamenalo velké vlastenectví. Aby některý dům neměl prapor, to neexistovalo. I tady na vesnici lidé měli prapory, to dnes nikdo nemá. Když se něco slaví, mají jej jen státní budovy. Neexistovalo, abychom třeba propagovali jiné zboží než české. Byli jsme rádi, že jsme Češi.

Možná někdo z mladších to už měl jinak, odešli do ciziny, protože se tady s tím nemohli smířit, jako jeden z mých vnuků. Ale pro nás byla republika něco neuvěřitelného. Byli jsme Češi, vlastenci, sokolové. Národ jsme milovali, byli jsme šťastní, že máme vlastní stát. Po válce se to změnilo, lidé se hádali, vznikaly různé nové politické strany.

Lidovky.cz: Máme dnes takovou demokracii, jak si ji Tomáš Garrigue Masaryk představoval?
Máme. Můžu svobodně říct, co chci. Když mám jiné mínění, nemusím se bát, že mě někdo zavře, a nemusím lhát. To je fakt, to je skutečná demokracie. Ta za Němců ani komunistů nebyla. Třeba v Praze na Šafránce žili sousedi, ti donášeli. Vždyť to bylo křivení charakteru, když jsme dětem museli lhát: „Tohle můžeš říkat, tohle nesmíš.“

Jednou jsem jela s tříletou dcerou v elektrice, tehdy jsme doma poslouchali rozhlas z ciziny. Anglie měla specifickou znělku: ta-ta-ta-ta. (vytleskává) Aniž bychom si toho všimli, Jana to také vnímala. A když jsme jely v elektrice, měla jsem ji na klíně a někdo tam udělal „ta-ta-ta-ta“. A dcera zvolala na celou elektriku: „Haló, haló, volá Londýn!“ Zůstala jsem jako opařená a hned na první zastávce jsme vystoupily. Bála jsem se. Lidé si i vymýšleli, aby vás mohli zkompromitovat.

„Pro nás byla republika něco neuvěřitelného. Byli jsme Češi, vlastenci, sokolové. Národ jsme milovali, byli jsme šťastní, že máme vlastní stát.

Lidovky.cz: Cítila jste se v životě vnitřně svobodná?
Cítila jsem obrovskou zodpovědnost, kterou mám za dítě, když lžu. Ale nemohla jsem si pomoct, musela jsem to také tak dělat.

Lidovky.cz: Nelákalo vás odjet?
Nelákalo. Můj muž jednou říkal, že bychom mohli. Já jsem mu tenkrát povídala: „Podívej, co by se stalo s našima. Zavřeli by je a všechno by bylo jen horší. Co bychom tam dělali?“ Odmítla jsem to. Nebyla bych jinde šťastná.

Lidovky.cz: Tady jste šťastná byla i za těch panujících poměrů?
Byla. Byli jsme mladí, takže jsme válku snášeli jinak než starší. Byly to hrůzy, ale kdyby se válka odehrávala teď, možná bych se na to dívala jinak. Kdo ví, jestli bych to přežila. Tenkrát byl na to pohled jiný. Měla jsem lásku, byla jsem zamilovaná. A byli jsme rodinný klan – když se někomu vedlo dobře, celá rodina mu to přála, v těch velkých věcech. V maličkostech jsme se třeba i pohádali. Když na tom byl někdo špatně, celá rodina se mu snažila pomoct. Tím jsme byli vyhlášení. To je štěstí.

Lidovky.cz: Nikdy jste neměli za německé ani sovětské okupace problémy kvůli dědečkovu postavení?
Ne mimořádné. V době války už byl totiž dědeček smrtelně nemocen, měl rakovinu a zemřel. Jinak by skončil stejně jako můj tchán, který byl zatčen a zahynul v koncentračním táboře. Co se majetku týče, dědeček přepsal vše, i vilu, na mého otce a ten byl apolitický až až, takže mu to nevzali. Můj muž, otec i švagr byli sice za komunismu vyhozeni z práce, ale já a sestra jsme rodinu finančně udržely.

Lidovky.cz: Co vás dnes nejvíce těší?
Život. Baví mě žít.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!