30. dubna 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: Marš k plotně aneb některé věci v mém životě se prostě dějí jen pro historku

Marie Štípková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková | foto: Katherine Bliss

Jaro je ve vzduchu… Kdybyste si toho náhodou nevšimli. Mě osobně se už nějakou dobu vkrádá do plic i mysli, což s sebou přináší naléhavější potřebu tzv. větrání, nadechnutí se někde v přírodě. K přesunům na vhodná větrací místa obvykle používám automobil, který sice vlastním, ale který jinak v Praze téměř nevyužívám. A jako každý rok s příchodem jara a zvyšující se frekvencí jízd se na palubní desce mého automobilu rozsvítila kontrolka oleje. Já její problikávání chvíli ignorovala. Jako obvykle. Nesvítila totiž konstantně, ale jen při určitých manévrech.

Když jsem konečně otevřela kapotu a zkontrolovala množství oleje takovou tou vytahovací měrkou (ano, umím otevřít kapotu svého vozu a vím, kde je měrka oleje), zjistila jsem, že tam téměř žádný olej není. Samozřejmě. Až do této chvíle probíhalo vše podle obvyklého scénáře.

Ale přesně v tu chvíli jako by se v příběhu cosi vymklo z přirozeného řádu, a já, skloněná nad obnaženými vnitřnostmi vozidla s měrkou oleje v ruce, jsem si hrdopyšně pomyslela, že přece nepojedu kvůli triviálnímu dolití oleje do servisu.

Fotografie z inscenace Ztracená čest Kateřiny Blumové
Marie Štípková

Tady příběh drobně pozastavím a podotknu, že se považuju za technický typ. Umím používat všelijaké nástroje včetně vrtačky či brusky (vibrační i kotoučové!), rozeznám je od sebe, a dokonce je umím pojmenovat. Přiznávám, že když jdu do železářství (což je mimochodem jeden z mých oblíbených obchodů, už jen z toho důvodu, že tam lze pořídit spoustu předmětů za málo peněz…zejména jdete-li pro hřebíky, vruty a jiné jim podobné drobné poklady), občas se mi ještě stane, že neumím přesně pojmenovat to, pro co jsem přišla. Zkoumána pobaveným pohledem zkušeného prodávajícího (zpravidla muže) se pak pokouším vykoktat popis onoho předmětu, který sháním. Dost často si vypomáhám i pantomimou, případně nápodobou zvuku daného nástroje. Ale zpět k příběhu o oleji.

Dějství první: Shánění oleje

Než jsem kapotu zase zavřela, vyfotila jsem si štítek s druhem oleje, který tam byl přivázaný od poslední výměny. Shell 5W 30 AF. Poměrně logicky jsem vydedukovala, že daný olej budou mít na jakékoli čerpací stanici Shell. Ovšem nebylo tomu tak. Projela jsem jich snad pět a v určitou chvíli to začalo nebezpečně připomínat pohádku o kohoutkovi a slepičce. Přístup obsluhy na čerpacích stanicích byl různý. Někde zcela nepokrytě přiznali, že tomu absolutně nerozumějí. Jinde se mi snažili prodat jiný druh oleje s tím, že je jedno, jestli je to AF nebo AV, že šlo určitě o chybu při zápisu. Vrcholem bylo tvrzení, že daný druh oleje vůbec neexistuje.

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon. Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand (inscenace Vojna, Bubny v noci a Milovnice, vše v režii J. Šiktancové) a asistuje při výuce herectví na DAMU.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

 V tu chvíli jsem se dožrala a povolala do zbraně vševědoucí internetový vyhledávač. Okamžitě na mě vyskočila stránka internetového obchodu, kde můj olej nejen měli, ale dokonce bylo v akci pětilitrové balení za výhodnou cenu. A když je něco v akci, nedá se tomu odolat. Pár odkliknutími jsem si olej objednala a dmula se pocitem vítězství nad systémem. Ovšem jen do chvíle, než mi přišel potvrzovací mail. Zadala jsem totiž osobní vyzvednutí na pobočce v Praze, které bylo bez příplatku, a v mailu stálo, že pražská pobočka je otevřena každý čtvrtek od jedenácti do tří hodin. Byl čtvrtek, čtyři hodiny odpoledne.

Dějství druhé: Čekání na olej

Následující týden ve středu jsem přijala hovor z neznámého čísla. Volali mi z onoho internetového obchodu a s politováním mi sdělili informaci, že člověk, který jim provozuje pražskou pobočku, onemocněl, a tudíž bude zrovna tento čtvrtek zavřeno. Zboží si tedy můžu vyzvednout až v dalším týdnu. Kontrolka oleje už tou dobou blikala o něco výhružněji, ale co se dá dělat. Počkám. Zhruba o týden později mi přišel mail s omluvou, že pražská pobočka bude ze zdravotních důvodů zavřena až do konce dubna. Zboží mi bude zasláno na náklady internetového obchodu. Opět jsem podlehla a zaplesala. Spravedlnost existuje.

Když se další týden nic nedělo, nedalo mi to, zvedla jsem telefon a zavolala na zákaznickou linku internetového obchodu.

Jen pro orientaci v časové lince příběhu, olej jsem objednala už před třemi týdny a začínala jsem být trochu nervózní ze stupňujícího se blikání kontrolky.

Můj olej tam byl. Nevím teda, co dělal na zákaznické lince, ale ten muž na druhé straně zněl tak, že ho má zrovna před sebou, bere ho do rukou a posílá. Zítra prý mi ho doručí.

Den nato jsem na zkoušce a o pauze zjišťuju, že mám nepřijatý hovor. Volám zpět. Kurýr. Byl u mě v Nuslích. S mým olejem. Nebyla jsem doma (tak to je snad jasný, když jsem celý den na zkoušce!). Už tam není. Proč mi nepřišla žádná smska? Neví. Ptám se, jestli mi to může nechat někde na výdejním místě. Může. Ale potřebuje pin. Z té smsky, která mi nepřišla! Jinak odveze můj olej zpátky do depa. V Hradci Králové. A olej se mi následující den pokusí doručit kolega. Zase do Nuslí…i když už v tu chvíli vím, že tam zase celý den nebudu!!!

Po nekonečné řadě telefonátů (všechny byly naštěstí monitorovány, pro zlepšení kvality služeb!) se mi podařilo vyjednat, že mi olej následující den dovezli na Smíchov, kde jsem v průběhu dne měla nějakou práci. Konečně mám svůj olej!

Dějství třetí: Když Marie s Natálií olejují

V tomto dějství sehrála důležitou roli moje kolegyně, herečka ze Švanďáku a úhlavní kamarádka Natálie Řehořová. Natálce občas půjčuju auto. Od té doby, co ho nabourala, když si chtěla vyzkoušet couvání, ještě raději. A tak se spolu další den ocitáme skloněné před otevřenou kapotou mého vozu. Lomcuju uzávěrem nádržky, ke které je připevněn štítek s informacemi o předchozí výměně oleje. Jde to ztuha, ale co nejde silou, půjde ještě větší silou. A tak je po chvíli uzávěr uvolněn. K mému překvapení je nádržka téměř plná. Podivuju se tomu a zkušeně to komentuju, že bude problém zřejmě ve filtru. Přesto dolévám asi tak decku z mých pěti litrů oleje. Natálka asistuje. Startujeme vůz a vyrážíme. Kontrolka stále poblikává. Bude to ten filtr. Smiřuju se s tím, že do servisu budu přece jen muset zajet.

Epilog

Zhruba třicet minut poté, co mě Natálka vysadí, mi volá. Zvednu telefon a reaguji s mírnou hysterií slovy „neříkej to“. Snad zase necouvala! To, co mi sdělí, mi ovšem vyrazí dech.

Dojela k rodičům vyzvednout psa a v rychlosti je spravila o našem dopoledním automechanickém workshopu a jeho výsledku. „Mája říkala, že to bude asi filtr.“ Táta chce vidět, kam jsme ten olej nalily. Po zvednutí kapoty na Natálku téměř začne řvát. Ta se brání slovy, že prý jsem vypadala, že vím, co dělám (to já dost umím) a že to auto přece není její.

Zkrátka… Nalily jsme olej do nádržky na brzdovou kapalinu!

Následuje několik legračních telefonátů. Volám do servisu a potupně přiznávám, co se mi přihodilo. Ano, jsem žena a ve skutečnosti nevím, kde je olejová nádrž. V následujícím hovoru zjišťuju, jaké jsou mé možnosti ohledně odtahu vozu v rámci povinného ručení. Na radu mého automechanika, říkám, že jsem do benzinové nádrže nalila diesel. Prý je to uvěřitelnější. Odtah mám zdarma, ale musí si ho zavolat Natálka, která je u auta. Té ovšem zapomenu říct, to o tom dieslu v benzinové nádrži. Při hlášení toho, co se stalo, tedy řekne pravdu. Následuje tento rozhovor:

Kooperativa: „Vaše kolegyně ale říkala, že jste do benzíňáka nalily diesel.“

Natálka bez zaváhání: „Nebo tak.“

Myslím, že to bylo jednoznačně uvěřitelný.

Pak odtah, při kterém si Natálka vyslechne veselý monolog řidiče odtahového vozidla o tom, že každej rozumíme něčemu jinýmu a že se nám nehodlá posmívat. Přidá ještě přednášku o tom, co se děje, když v olejové nádrži není olej.

„To je jakoby jste jezdila nožem po krajíci chleba…ale neměla tam to máslo!“

Sečteno a podtrženo:

Jsem o tři tisíce lehčí. Mám přezuto, olej v nádrži na olej a brzdovou kapalinu v nádrži na brzdovou kapalinu. Vesmír je zase v rovnováze.

A já si odteď při mazání chleba pro jistotu vždycky zkontroluju, jestli tam mám máslo.

Marie Štípková

Najdete na Lidovky.cz