Pondělí 24. února 2020svátek má Matěj 2 °C oblačno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: Měly jsme dva hrníčky, čtyři talíře aneb Jak jsem málem nenapsala blog

Marie Štípková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková | foto: Iva Haj

Po delším odmlčení jsem zase tady se svým Troškou ze mlejna. Jistě už jste se mého blogu nemohli dočkat a v napětí jste hádali, co mě asi tak zdrželo a zda vůbec ještě nějaký příspěvek ze svého veselého života mladé umělkyně někdy napíšu. Musím říct, že i já jsem chvílemi měla obavu, jestli se k psaní ještě kdy dostanu.

Deadline jsem stylem buldozeru odsunovala stále více do nedohledna a praktikovala přitom omluvy hodné středoškoláka, který zapomněl vypracovat úkol do angličtiny. Jen ta nápaditost, kterou si z let svého dospívání pamatuju, mi trochu chyběla. 

Ne, nezlomila jsem si obě ruce ani jsem na celé odpoledne neuvízla ve výtahu a netrpím teď posttraumatickým šokem. Můj již takřka hotový blog mi spolu s flashkou, která mi upadla do granulí, nesnědl pes, ani se mi v době mé nepřítomnosti neprošla po klávesnici kočka, čímž mě v mém psaní značně zdržela. Ani to pitomý kafe jsem si do počítače nevylila. Byla jsem zkrátka v udaných důvodech zdržení značně monotematická. Všechno se to točilo kolem stěhování. Stejně tak jako můj život v posledních čtrnácti dnech.

Marie Štípková
Marie Štípková

V legendárním českém filmu o stěhování Kulový blesk zaznívá moudro, že je lepší vyhořet než se stěhovat. To je pravda pravdoucí! Mě samotnou stěhování na určitou dobu naprosto paralyzovalo, a to jsem se přesouvala jen o pár bloků. Konkrétně šlo o 500 m. A nutno říct, že z té paralýzy ještě nejsem venku.

Přitom by to v rámci mého života měla být radostná událost. Sestěhovala jsem se do jednoho bytu se svou partnerkou. Krok, po kterém jsem dlouho toužila, ale ke kterému jsem se v rámci svého života ještě nikdy nedostala. Nebo snad neodvážila? Odpověď je komplikovanější, protože můj postoj se v průběhu let měnil a pro pochopení celé situace je nutné ve zkratce zrekapitulovat mé dosavadní životní přesuny.

Narodila jsem se do malého bytu na panelákovém sídlišti v Českém Těšíně, do něhož se máma přesunula po tom, co se dověděla, že mě čeká. Táta byl tehdy na vojně (ano, jsem „opušťákové dítě“) a máma žila s mou sestrou, která měla rok, v rodinném domě u tátovy rodiny v Loukách nad Olší. Ten dům se ovšem postupně propadal do země. Ne kvůli tomu, že moje máma odešla, ani díky nějakým paranormálním jevům, ale následkem poddolování celé oblasti. Vlastně nevím, nakolik se do člověka vepíše místo, odkud pochází, ale pocit „pevné půdy pod nohama“ mívám málokdy.

Následovalo dvojí rodinné stěhování v závislosti na zvyšujícím se počtu členů, vždycky jsem ale dělila o pokoj s některým ze svých sourozenců. Ovšem ani po mém odchodu do Prahy nebyla moje potřeba soukromí ukojena. Změna nastala v roce 2016, kdy jsem se přesunula do „nory“ Pod Vilami v Nuslích.

Můj první úplně samostatný byt! Po šesti pražských stěhováních a třiceti letech všemožného sdílení a různých forem soužití vyjma toho partnerského. Byt ve sníženém přízemí s výhledem do klidného vnitrobloku, ve kterém jsem ale od začátku bojovala s chladem a vlhkostí. Zařídila jsem si ho podle svého a s pomocí kamarádů jsem tam udělala cool kuchyň…

A vůbec, všechno tam bylo tak, jak jsem chtěla já… Kromě toho chladu a vlhka. Nezastírám, že i tady jsem ze začátku narážela, byla nespokojená a musela si na leccos zvykat a až když jsem tuhle „noru“ přijala se všemi jejími specifiky, začala jsem se tam cítit doma. Měla jsem radost ze samostatnosti a vážila si možnosti samoty, kterou jsem stále častěji vyhledávala. Až tady jsem si naplno uvědomila své až autistické nároky na uspořádání věcí a potřebu čistoty. 

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). 

V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon.

Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

A spoustu dalších podivností. Taky jsem tu přehodnotila svou předchozí touhu bydlet s životními partnery, respektive s lidmi, které jsem za životní partnery pokládala. Než jsem si zalezla do týhle nory, doslova jsem prahla po sdílení životního prostoru se svými tehdejšími partnerkami a vždycky se mě dost dotýkalo, že tento zájem byl ve většině případů spíše jednostranný. Nevím, jestli to má souvislost s věkem či nabytými zkušenostmi. Zřejmě to taky hraje určitou roli. Každopádně když došlo na společné bydlení v rámci mého posledního vážného vztahu, zasekla jsem se a doslova odmítla noru opustit. A tak jsme se rozešly.

Každopádně teď je situace úplně jiná. O společném bydlení jsme mluvily téměř od začátku vztahu a pro mě k tomu rozhodnutí došlo tak nějak organicky. Vlastně jsem se ani rozhodovat nemusela. Prostě se to stalo. Od prvního dne jsme trávily hodně času společně a po večerech střídaly byty podle toho, kde bylo nutný zalít kytky nebo nakrmit kočku, případně kam se vyráželo následující den či která z nás se potřebovala převléknout do čistého nebo na svém bytě vyzvednout něco konkrétního, co se nacházelo právě a jedině tam.

Určitě to znáte. Tak trochu kočovný život s batohem na zádech. Být doma všude a nikde. Chvíli je to vzrušující a zábavný, zvlášť když jsou ona místa střídavého pobytu od sebe vzdáleny dvacet minut pěší chůze. Pak drobně únavný s občasnými záchvěvy otravnosti, do které to díkybohu nestačilo přerůst. Oba byty jsem měla stejně ráda, na obou mi bylo dobře. Paradoxně na tom svém jsem hůře snášela přítomnost svého děvčete, zvlášť když se zapojovala do domácích prací a činností jim podobných. 

Opětovný náraz na autistický rys mé povahy a prověření pevnosti vazby mezi námi. Například jsem jí namísto slov díků téměř vynadala, že mi pověsila prádlo! Ovšem ani jeden z bytů nebyl dost velký na to, abychom se tam vešly obě s celým naším cirkusem čítajícím autistickou kočku a psa trpícího ADHD poruchou. Zhruba na konci prázdnin jsme tedy začaly hledat něco většího a narazily na děsivou bytovou situaci v Praze. Absolvovaly jsme spoustu oficiálních prohlídek bytů prostřednictvím realitek a byly vystaveny zvláštnímu druhu diskriminace kvůli zvířatům (to, že přiznáte, že máte psa a kočku, vás automaticky sráží na žebříčku potencionálních nájemců téměř na samotné dno) a všemožným reakcím na to, že chceme spolu žít a jsme obě ženy. Už jsem to skoro vzdávala, až jsme ho konečně objevily. TEN BYT!

Začátkem prosince jsme ho poprvé viděly, ještě před Vánoci se rozhodly a pak už to šlo ráz na ráz. Víc než měsíc příprav, balení věcí na obou bytech a pak akce „kulový blesk“, neboli přesun dvou bytů do jednoho ve dvou po sobě jdoucích dnech.

Hanka Zagorová v jedné své písni zpívá: „měli jsme dva hrníčky, čtyři talíře“, ovšem já se její rady evidentně nedržela a za svůj dosavadní život jsem toho nashromáždila nepoměrně více. Nejen nádobí. Původně jsem se těšila, že většinu svých věcí protřídím použitím metody Kon-Mari, a začnu novou, dospělou etapu svého života na novém místě dle zásad minimalismu. 

Ovšem při probírání svých věcí jsem se dost často zasekávala a spíš než drobnou, ale ráznou Japonku, jsem sama sobě připomínala Saskiu Burešovou v Kalendáriu. Vzpomínky se na mě valily ze všech koutů a já se dostala do úplné paralýzy. Když jsem se přistihla, jak už nějakou tu chvilku nad nejmenovanou knihou poezie v ruce nahlas vzpomínám na recitační soutěž, díky které jsem ji získala, rozhodla jsem se se vším skoncovat a prostě jsem všechen ten svůj nashromážděný majeteček bez ladu a skladu naházela do beden.

Marie Štípková v inscenaci Ztracená čest Kateřiny Blumové

Moje úhlavní kamarádka Kecka, když viděla fotku tý záplavy beden, prohlásila: „A ví tvoje holka, že ty bedny budeš vybalovat další dva roky?“ Jak ta mě zná!

Nicméně už bydlíme. Zatím mezi krabicemi, ale spolu.

První noc v novém bytě byla… Vlhká.

Anna-Marie, moje děvče, ráda pere. Občas i několikrát denně. Nejen z toho důvodu se rozhodla nový byt pokřtít. A to doslova. Když jsem uviděla tu vodní plochu, přála jsem si být zpátky v noře. Idiom „z bláta do louže“ dostal hodně konkrétní obrysy, a ty se navíc neustále zvětšovaly. V hlavě jsem si už připravovala seznamovací frázi: „Dobrý den, jmenuju se Marie, právě jsem se přistěhovala a vytopila vám byt.“ Naše bleskurychlá záchranná akce naštěstí odvrátila katastrofu, a tak jsem tuto větu nikdy nemusela použít.

Celou noc se mi samozřejmě zdálo o vodě.

A co se člověku zdá první noc v novém bytě, to se prý splní… Tak jen doufám, že my už máme vybráno. Nebo vypráno?

Premium

Která auta jsou skutečně bezpečná? Crash testy versus realita

Folksam je na trhu od roku 1908 a patří k největším švédským pojišťovnám. Od... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Setkáváme se s názory, že auta jsou navrhována tak, aby dosáhla dobrých výsledků v nárazových testech. Díky Folksamu...

Premium

Trend u rozvodů: čím dál více dětí končí ve střídavé péči

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Neustálé pendlování mezi dvěma domácnostmi dětem škodí, varují odborníci. Ve střídavé péči je v Česku stále více dětí....

Premium

Když je střílečka povinná. Hraju hry a platí mě za to, říká člen týmu Brute

Filip Dolenský, profesionální hráč počítačových her | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Má k dispozici fitness trenéra, mentálního kouče, psychologa a ve škole individuální studijní plán. Tedy servis...