ŠTÍPKOVÁ: Milý Ježíšku… Až budu velká, chtěla bych být jako Natálka!

Do doby, kdy se člověk rád nechal ukonejšit slovy rodičů, že Ježíšek si ony balíčky do jejich skříně asi jen dočasně odložil, aby potom neměl tolik práce s distribucí dárků do jednotlivých domovů. Tehdy mě nenapadlo, že kdokoli mohl, po tom, co jsme se odebrali spát, zevnitř okno otevřít a naše dopisy si vzít. Verze, ve které zaneprázdněný Ježíšek vyzvedává po nocích dopisy z namrzlých parapetů a některé dárky si pro jistotu s předstihem schovává v naší skříni, byla prostě přijatelnější.

Věřila jsem tomu, protože jsem chtěla věřit!

Víra je z velké části otázkou rozhodnutí a teď nemám na mysli víru ve smyslu náboženském jako spíš touhu něčemu uvěřit a vložit v to svou energii bezpodmínečně. Nezpochybňovat. Důvěřovat.

A k tomuhle důležitému faktoru se v posledních pár dnech dost vracím. Možná proto, že se blíží Vánoce a s dobrými skutky se doslova roztrhl pytel, ale moje pochybovačská nátura má tendenci zkoumat důvody, které lidi k oné dobrotě vedou. Nefunguje to tak trochu jako v dětství? Čím víc se Vánoce blížily, tím víc jsme si přece dali záležet na tom, abychom byli tzv. hodní a vyhnuli se všem potencionálním průšvihům obloukem. Každý chtěl totiž pod stromečkem najít to, co si přál! Není tedy ta předvánoční všudypřítomná dobrota jen pokusem o jakési vykoupení se? Nicméně ať už jsou pohnutky k ní jakékoli, ta dobrota má několik dobrých vlastností. Je nakažlivá a rozpínavá. A tak se snadno stanete součástí nějaké charitativní akce, a ještě tím spustíte lavinový efekt dalšího dobra. Tentokrát už bez pohnutek. A to je přece dobře, takže vlastně není nutné po pohnutkách onoho původního dobra tak úpěnlivě pátrat.

Mám jednu kolegyni, Natálku. Dalo by se říct, že je to moje nejvíc nejlepší kamarádka z divadla, ale to by se ostatní holky z šatny asi urazily, tak to radši říkat nebudu. V dámský šatně je totiž dost důležitý mít pohodu. S Natálkou spolu zažíváme spoustu důležitých věcí. Společně se trápíme při zkoušení, ztrácíme a nalézáme herecké sebevědomí, zapomínáme si po představení lidskou důstojnost v šatně, smějeme se legračním historkám z natáčení…nebo spíše z castingů…ani jedna totiž moc netočíme. Pláčeme nad svými osudy a zažíváme spolu legrační příhody. Většina z nich je nějak spojena s mým automobilem, který Natálce občas půjčuju. Naše cesta k sobě ovšem nebyla jednoduchá. Než jsem se potkaly na jednom jevišti ve Švanďáku, trochu jsem na Natálku žárlila. Byla totiž předtím v angažmá Na Zábradlí, kde se hodně skamarádila s mým spolužákem Ivanem a tím ohrozila mou výsadní pozici jeho nejbližší ženy. Byla jsem proto při našich prvních setkáních odměřená a Natálka nabyla pocitu, že jsem pinda. Já jsem si o ní myslela prakticky totéž. Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme se začaly blíže seznamovat a postupně zjistily, jak moc si rozumíme. Nicméně Natálka mě překvapuje každým dnem. Je nesmírně inspirativní a svá. Zažívá neuvěřitelný věci a lehkost, s jakou o nich vypráví, ji předurčuje k tomu, aby se její výstupy staly zlatým hřebem každého večírku. Je to velká žena s velkým srdcem a já ji obdivuju. Vážně.

Už několikátým rokem totiž pořádá tzv. Natálčin bazárek. Je to akce konaná pravidelně v období předvánočního shonu a jejíž výtěžek je věnován organizaci Lékaři bez hranic. Probíhá to asi takto: Natálka celý podzim shromažďuje vyřazené oblečení svých kamarádů, takže každý den přijde nebo odejde z divadla s jednou až dvěma ikea taškami plnými oblečení. Vlastně ji v podzimním období jinak než zavalenou taškami nevidíte. A někdy ji nevidíte vůbec. Přes ty tašky. Oblečení dále třídí na to, co je dle jejího názoru prodejné a ostatní věci rovnou předává jiným charitativním organizacím. Takže ty ikea tašky neustále odněkud někam přenáší. Pár dnů před samotným Bazárkem pak ještě napeče a navaří a postupně to nanosí do divadla. 

V den Bazárku rozvěsí vybrané oblečení po štendrech ve foyer divadla a když si někdo chce něco koupit, sám se rozhodne, kolik za to zaplatí. Natálka se celý den usmívá na všechny lidi, co přijdou, pobíhá mezi štendry, nabízí jídlo, smlouvá o ceně oblečení. Nekonečný zdroj energie. Večer pak ještě moderuje dražbu nějakého exkluzivního kusu oblečení (většinou je to zpocenej fotbalovej dres Leoše Nohy) a předává celý výtěžek Lékařům bez hranic. A furt se usmívá a je u toho vtipná. Je zábavná a spontánní.

V tu chvíli jsem já v zákulisí vystresovaná a mírně naštvaná, že jsem se zase nechala ukecat. Už je to potřetí, co spolu v rámci Bazárku vystupujeme. Poprvé to bylo před dvěma lety a to představení bylo taneční. Tenkrát jsem se zařekla, že už nikdy víc. Jenže Natálka má zřejmě nějaké kouzlo, kterému nelze nepodlehnout. A tak jsem tady i letos.

A v duchu Natálce děkuju, že mohu být při tom, jak září. A tajně si přeju být jako ona. Něčemu uvěřit a vložit v to takovou spoustu energie. Bezpodmínečně.

Díky, že jsi Natálko! Kdybys nebyla, asi bych si tě musela vymyslet…