19. září 2019 5:22 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: Na prázdninách ve svý hlavě. Ale jinak to tam se sebou bylo bezva

Marie Štípková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková | foto: Iva Haj

Červenec a srpen. Dva důvody, proč jsem ráda, že jsem herečka. Herci, stejně jako učitelé, mají totiž tu výsadu, vrátit se s přicházejícími prázdninami do školních let a užít si celé DVA měsíce volna. Pokud ovšem nejste herec na volné noze. To pak ty dva měsíce strávíte v panice, zda v září zaplatíte nájem.

Marie Štípková se psem
Fotografie z inscenace Ztracená čest Kateřiny Blumové

Občas se mi sice o prázdninách přihodí i nějaká ta práce, ale snažím se ony dva letní měsíce využít spíše k cestování a odpočinku. Načerpat energii na další sezónu. Různí lidé v rámci cestování vyhledávají různé destinace. Stejně tak pod pojmem odpočinek si asi každý představí něco jiného. Pro mě je ideální kombinací obojího návštěva země, kde je možné chodit po horách s batohem na zádech, a kde není moc teplo. Byla jsem na Islandu, v Norsku, Gruzii, Rumunsku a v Ladakhu. 

Mladí a neklidní

Jsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Ondřeje Brett a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Marii Štípkovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci?

Řekněme, že ne vždy jsem na dané destinace dostatečně připravena a zažívám tudíž drobné nárazy. Třeba jako když jsem první noc na Islandu zjistila, že můj stan, který jsem tak pečlivě před odjezdem impregnovala, nemá nepromokavou podlážku. Tu jedinou mě naimpregnovat nenapadlo. Byla jsem tam tenkrát sama, na tři týdny, stan byl půjčenej a já na sebe byla fakt naštvaná. Přežila jsem to. Druhej den jsem si koupila stan, kterej stál na Islandu třikrát tolik, co doma!

Teď už jsem velká a mám víc zkušeností. A taky mám stan. Přesto mě to neuchránilo od toho, abych letos v létě zažila bouřku pod širákem. Byly jsme dvě a pláštěnku z Lidlu jsme měly jen jednu. No, taky jsme to přežily, ale řeknu vám, že ta pláštěnka toho má za sebou tolik, že by o tom mohla napsat autobiografii. Ta by se prodávala samozřejmě taky v Lidlu. Ale o tom třeba někdy příště. Teď chci totiž psát o jiném výletě, který jsem toto léto podnikla.

Strávila jsem týden ve tmě.

Většina lidí se okamžitě zeptá: „Jak jako…ve tmě?“

Prostě ve tmě. Sedm dnů jste zavřený v jedný místnosti, kde je absolutní tma a ticho. Je tam záchod, sprcha, postel, umyvadlo a malej stoleček s židlí. Pokud sami nechcete, s nikým těch sedm dnů nemluvíte. Jídlo vám nosí jednou denně, nechávají ho v malé předmístnosti a třikrát zaklepou. Pokaždé v trochu jinou dobu. Přesto je to jediný možný bod, od kterého můžete odvodit, že nadešel další den. Jinak jste totiž komplet ztracený v čase. A občas i v prostoru. Já jsem jednou zabloudila dokonce cestou na záchod.

Možná se ptáte, jak to člověka napadne, nechat se takhle na týden někam zavřít. Já jsem tenhle pobyt dostala jako dárek k narozeninám. Samozřejmě je spousta účinnějších způsobů, jak se někoho na týden zbavit, ale vezmeme-li v potaz, že jsem si ten pobyt přála, stále je tu otázka: PROČ? A víte co? Já vlastně ani nevím…zkrátka to ke mně samo přišlo. Naněkolikrát a z různých stran přicházely informace o tzv. terapii tmou, až jsem došla k přesvědčení, že je to něco, co chci zažít. Vydat se na výlet do svý hlavy. Dostat se co nejblíž sobě.

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon. Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand (inscenace Vojna, Bubny v noci a Milovnice, vše v režii J. Šiktancové) a asistuje při výuce herectví na DAMU.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

A jaký to teda bylo? Použila bych nápěv jedné písně Helenky Vondráčkové, ve které se zpívá: „Dlouhá noc, ty a já nastokrát.“ Akorát v závěru udělám drobnou textovou změnu.

„Dlouhá noc, já a já nastokrát.“

Do místnosti, která je odhlučněná, upravená speciálně pro tento typ pobytu, nejsou tam žádné ostré hrany a je tam vše, co můžete těch sedm dní potřebovat, vás pustí zhruba hodinu před tím, než vám zhasnou. Uložíte si věci tak, abyste je pak našli (chacha) a projdete si všechna zákoutí. A pak je najednou tma. Zkouším se rozkoukat, ale nemá to absolutně žádný efekt. Znovu prozkoumávám prostor. Ohmatávám si ho. Pak ležím a zírám do tmy. Pochybuju. Poprvé se ozve trojí zaklepání. Poprvé se zatajeným dechem mířím ke dveřím do předmístnosti, otevírám je a nahmatám tašku. Poprvé poslepu procházím všechny nádoby a s dětskou radostí ochutnávám a uhaduju jednotlivá jídla. Vytvářím si v hlavě jídelníček, tak aby mi jídlo vydrželo až do druhého dne. Výčet škod: jazyk spálený horkou polévkou a chleba s medem, který spadl na zem špatnou stranou. Tento moment se pro mě na dalších šest dní stane záchytným bodem. Nejradostnější okamžik – ochutnávání jídla. Jinak jsem ztracená v čase. Hodně spím. Zpočátku, když se probouzím, přemýšlím, kolik asi tak je hodin, zda je brzo ráno nebo odpoledne, jak dlouho jsem asi spala. Brzy si ale zvyknu na ztrátu chronicity a začnu důvěřovat svému biorytmu. Tělo si řekne, co potřebuje. Spím, když se mi chce spát. Jím, když mám hlad. Sprchuju se, když se mi chce a jak dlouho se mi chce. Ve sprše zpívám. Hodně nahlas. Pociťuju neuvěřitelnou sílu a intenzitu v hlase. Radost. Zažívám, jaké je to být se sebou v radosti. A chci si alespoň esenci toho pocitu uchovat v sobě. To je jeden z dobrých momentů. Pak jsou ty horší. Neutišitelný pláč přicházející odkudsi z hloubky. Stesk po dětství, obraz mámy, která mi zpívá, který se vynořil skrze poměrně banální návštěvu „mé lišky“.

Nevím kolikátý den, zřejmě třetí, si zapisuju:

„Já už skoro nepoznám, jestli mám oči otevřený nebo zavřený. V hlavě se upínám k tomu, co bude…vymejšlím, co bude, až bude…místo, abych byla teď a tady…ale teď a tady je TICHO a TMA…NIC.

Jak být přítomná v NIC??? Dny strašně líně kloužou.

Připadám si jak pytel hoven, většinu času proležím nebo prospím. Taky hodně jím. Je v tom určitá poživačnost. Jsem zvířátko.“

Navštěvují mě obrazy z minulosti, ty dobré i ty méně.

„Máte i nějaké hezké vzpomínky? A mohla bych je vidět?“

Přicházejí nezvány a občas se zdrží déle, než je slušné. Neobjevuje se nic neobvyklého, o čem bych už nevěděla, ačkoli něco takového tak trochu vyhlížím. Četla jsem o lidech, kteří si znovu prožijí svůj porod nebo se jim zobrazí vzpomínky z prvních dvou let života, případně z životů minulých. A na mě útočí trapně jen to, co si reálně pamatuju. Střet s očekáváním a s nespokojeností. Moje téma.

„Může se stát, že to s člověkem vůbec nijak nepohne? Nic se neděje, tak jsem trochu nasraná. Cvičím, hodně ležím a spím…a těším se na jídlo. Přemýšlím. Počítám dny. Kdy už budu za půlkou. Ale co to změní?! Asi nejsem nikterak výjimečná. JSEM POSLEDNÍ Z POSLEDNÍCH a už v tom ani není žádný smutek.“

Vzpomínky přicházejí v neobvyklém sledu, jedna na druhou navazují a vytvářejí obrazy. Divadelní obrazy. Z mého života. Jsou neodbytné a musejí být umístěny na papír. Píšu.

Občas mluvím nahlas. Zhruba v polovině pobytu ráno (alespoň myslím, že to bylo ráno) ihned po tom, co otevřu oči, do ticha místnosti nahlas pronesu: „To je dneska zase tma jak v prdeli!“ Směju se tomu ještě následující tři dny. Vlastně jsem se tam se sebou dost nasmála. Ovšem i slabé chvilky, kdy jsem pomýšlela na ukončení pobytu, se vyskytly.

„Den šestý. Nasrání. Je to dlouhý. Nic se neděje. UŽ CHCI VEN. Žít to, co jsem vymyslela…

…a pak přišly ty fenomenální ovocné knedlíky!!!

A zas bylo všechno dobrý…

Po sedmi dnech jsem vystoupila ze tmy. Odpočatá a řekněme pokornější. Blíž sobě samé, s plným vědomím, kdo jsem a co v sobě mám. Oči byly čerstvé. Člověk má pocit, že všechno vidí poprvé. Barvy i tvary jsou výraznější. Ze všeho jsem se radovala jak dítě a cestou na Moravu málem pětkrát nabourala. Každej strom v poli byl totiž FAKT super!

Byla jsem zkrátka na výletě ve svý hlavě a bylo to tam se sebou bezva. Ze tmy do světla.

…jo a taky jsem tam napsala divadelní hru. Jmenuje se to: „3x3 je 9 (čti tři krát tři je devět) a z tebe je lesba“…a je to celý o mě. A hádejte, kdo v tom bude hrát? No, Zuzana Stivínová to není. Ačkoli ta je v českým rybníčku specialistkou na lesby. Takže se máte na co těšit!

„Ty vole, kdybych tady byla ještě o chvilku déle, tak vymyslím kompletní repertoár pro Městská divadla pražská na tři sezóny dopředu.“

Premium

Pokrok po švédsku: mizející pisoáry a genderově neutrální sport

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Severská země přichází s revolučními nápady, kterým aplaudují pokrokoví liberálové z celého světa. Mizí pánské pisoáry,...

Premium

Zpěvák Iron Maiden Bruce Dickinson přijede s nehudební show. Získejte vstupenky zdarma

Bruce Dickinson | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Zpěvák Iron Maiden Bruce Dickinson se předvede v poněkud netradiční roli. V rámci večera mluveného slova představí svou...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Psychoterapeut Jan Vojtko | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...