ŠTÍPKOVÁ: Shit happens aneb Když se Láska podělá

Ten den byl ovšem Láskyplný doslova a měl s námi úplně jiné plány než my s ním. Zde je nutné nastínit výchozí situaci, ve které jsme se ten den nacházely. Hlídaly jsme totiž už nekolikátý den kamarádce psa. Ten pes se jmenuje Láska a je poněkud komplikovaný. Je-li možné o nějakém psovi napsat, že má ADHD, pak je to zcela určitě Láska. Neustále se pohybuje, přičemž je špatně koordinovatelná, neustále vyžaduje vaši pozornost a je doslova nemožné ji unavit. Láska navíc vydává zvuky. Vydává zvuky, když se raduje, když se nudí, když se odchází z domu, když chce ona odejít z domu nebo když odcházíte z domu jen vy. To vydává zvuky nejintenzivněji. A vydává je ještě dlouho potom, co jste z domu už odešli. 

Na to, že Láska zvuky vydává, si zvyknete. O tom, že si zvyknou i sousedi, lze pochybovat, a tak snažně doufáte, že jsou v práci nebo zrovna odjeli na dovolenou. Nebo prostě Lásku berete všude sebou. Problémem ovšem zůstává rozeznávání jednotlivých příčin zvuků, které Láska i ve vaší přítomnosti neustále vydává.

To ráno začalo za zvuků Lásky. Ačkoli jsem měla jinou představu o pozdním vstávání, obětovala jsem teplé objetí peřiny hladkému průběhu dne a vydala se s Láskou ven. Ovšem i venčení mělo hladký průběh. Možná ještě hladší a rychlejší, než jsem čekala. A tak jsem se ocitla s hromádkou Lásky ležící na chodníku přímo před naším domem. Samozřejmě bez sáčku na psí exkrementy. Situaci jsem sice vyřešila téměř bez ztráty hrdosti vylovením igelitového sáčku z blízkého kontejneru na plast, ale už tehdy mi zřejmě mělo dojít, jakým směrem se zbytek dne bude ubírat. ¨

Vrátila jsem se domů, kde mezitím Anna-Marie přichystala opulentní snídani. Vesmír se zdál být opět v rovnováze. Zasedly jsme ke stolu a pustily se do hodování. Bylo lehce po desáté. V tu chvíli ovšem zazvonil telefon. Volal Bullerbyn. Ne ten ve Švédsku, ale ten vinohradský. Bar, který vlastní má žena. Bar, ve kterém zrovna nebyl žádný barman a který měl zhruba za půlhodinu otevřít. Z opulentní snídaně během pár minut na stole nezbylo nic než chleba s máslem v našich rukách, který jsme přikusovaly cestou k autu. Během rychlé ranní evakuace se mi naštěstí povedlo zorganizovat naložení dvou křesel, které jsem plánovala odstrojit na dvorečku Bullerbynu, zatímco žena bude neočekávaně pracovat za barem. Abych tam jen tak zbůhdarma neseděla na kafi.

Lásku jsme umístily do bytu nad Bullerbynem, kde normálně bydlí se svou majitelkou a sousedé jsou tudíž na její zvuky už zvyklí, otevřít jsme stihly, a ještě, než jsem se přes obligátní kafe dostala k plánované práci, objevil se ve dveřích Ondřej, spolumajitel baru, který měl to ráno otevírat, který ovšem tou dobou seděl ve zpožděném vlaku s vybitým mobilem v kapse. Vesmír se navracel do rovnováhy. Ondřej si přebral bar a my se šly dopéct do bytu, kde byla Láska. Ta měla samozřejmě radost, takže vydávala zvuky. Nebo jsme si aspoň myslely, že jsou to zvuky radosti. Věnovaly jsme jim totiž pramálo pozornosti, protože jsme se ze samého dopékání začaly věnovat jedna druhé. A jak se si tak věnujeme a jsme zrovna v nejlepším, ozve se zvuk, který v takové chvíli rozhodně nechcete slyšet. Láska se posrala. A to doslova. Přímo doprostřed pokoje. Intimní atmosféra se samozřejmě okamžitě rozplynula a my se pustily do řešení vzniklé katastrofy.

Abychom předešly možnému pokračování apokalypsy, vzaly jsme Lásku do parku a tam jí asi hodinu házely míček do fontány s vodou. Poté jsme ji opět za zvukového doprovodu umístily do inkriminovaného bytu. Já si vynesla jedno křeslo z auta na dvorek a Anna-Marie šla na chvíli za bar, jak bylo v plánu. Ještě jsem se samou prací ani nestihla zpotit, když mi mé děvče oknem na dvorek dalo vědět, že bych se měla potit z jiného důvodu. U mého auta, stojícího na ulici před Bullerbynem, stojí už nějakou dobu měšťáci a něco zuřivě vypisují. Když přibíhám k autu, s plánem začít z kufru vytahovat druhé křeslo, tvářit se, že tam jsem jen na patnáct minut, kvůli jejich vynesení a hned zase odjíždím, strážci pořádku už jsou na opačné straně ulice a pomáhají a chrání u jiného vozu, který zřejmě rovněž neoprávněně stojí v této prázdné ulici. Já mám za stěračem pozdrav. Za dva tisíce. 

Člověk by si řekl, že budou mít alespoň v neděli volno, ale čert a policista zřejmě nikdy nespí. Rozhodnu se plánovanou taktiku přesto uplatnit. Vyložím křeslo z auta, v tu chvíli jako zahlédnu policisty, nechám kufr auta demonstrativně otevřený a loudavým tempem se vydám k nim. Pokuty za stěračem jsem si zatím nevšimla. Jako. Navazuji se strážci hovor v přátelském duchu, bezelstně se přiznávám k přestupku, ale bezostyšně tvrdím, že jen vyložím to druhé křeslo (přičemž mávám rukou směrem k otevřenému kufru mého vozu, před kterým stojí ono zmiňované druhé křeslo) a hned zase jedu.

Taktika „jenom dvě křesílka dovnitř strčíme a hned zase půjdeme“ ovšem nevychází. Prý, kdybych opravdu jen vynášela dvě křesla, věděli by o tom. Stáli u mého vozu notnou chvíli, pokutu už mi vypsali. Je za stěračem. Jsem jako překvapená. Navíc už zavolali odtahovku, která je na cestě. Teď jsem fakt překvapená. Dostali mě, kluci šikovný. Tak co prý s tím teď uděláme? Kajícným tónem jim říkám, že domluvou už to asi teda nevyřešíme, a přiznávám, že jsem si vědoma, že jsem spáchala přestupek, pokutu samozřejmě zaplatím…ale ta odtahovka, to snad že asi nebude nutný, co kluci? 

Hlavně se ...

Chápavě pokyvujou hlavou a vypisujou mi nový lístek. Mám to za tři stovky. Dušička plesá. Chvíli ještě klábosíme a navzájem si vysvětlujeme, jak to máme těžký. Oni mají z týhle ulice neustále stížnosti od rezidentů, že nemají kde parkovat, tak to prostě musí nějak řešit. Rozhlídnu se. Ulice je téměř prázdná. Tak určitě. Soucitně pokývu hlavou, vysolím tři kila, odnesu druhý křeslo na dvůr a když dosedám do svého auta, abych ho převezla do bezpečí parkovacích zón na čtyřce, mají už chlapci ve spárech dalšího provinilce. Mladík s alobalem na hlavě, který si jen odskočil do kadeřnictví, je na tom dle neústupných výrazů ve tvářích mužů zákona, zdá se, o něco hůř než já. Rychle opouštím místo činu a ve zpětném zrcátku zahlédnu blížící se odtahový vůz. To bylo o fous.

Do Bullerbynu se vracím o hodinu později, abych dokončila rozdělanou práci. Tentokrát pěšky. Díky časovému skluzu ovšem končím za tmy. Musím jen suše konstatovat, že tma pro čalounění ideální není. Svědčí o tom několik hřebíků v podrážkách mých bot, které o sobě daly vědět i zevnitř a drobná zranění na rukou. Narychlo naplánovaná práce je ovšem hotova, a tak se plna radosti z celého toho podivného dne vydávám domů. Oproti očekávání jdu opět s Láskou. Majitelka se totiž neplánovaně vrátí až nad ránem a žena, která má (plánovaně) večerní směnu, taky.

Ten den bylo sice všechno jinak, ale co…hlavně se z toho… však víte, co!