Čtvrtek 4. března 2021svátek má Stela 0 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: Tak dlouho se chodí s někým za ruku, až se srdce utrhne

Marie Štípková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková | foto: Alena Hrbková

Aby se člověk dostal ke konci, musí se vrátit na samotný začátek. Poprvé jsem Tě zaznamenala v Bullerbynu, kavárně, která Ti patří, taky proto ses tam pohybovala s takovou samozřejmostí. Přišla jsi k našemu stolu, objala a políbila se s Natálií i Petrou, se kterými jsem tam tenkrát seděla, pak ses obrátila ke mně, řekla: „Ahoj Marie,“ a s lehkostí sobě vlastní zmizela v ruchu kavárny. Znervóznělo mě to.

Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že mě znáš. Kdo vlastně jsi? Když jsem tu otázku s lehkým rozčilením vyslovila před svým doprovodem, obě dvě na mě vrhly udivené pohledy a padla legendární věta, tuším z úst Natálie. „Já myslela, že vás (míněno leseb) je v Praze pět a všechny se znáte jménem. To je Anna-Marie, tý to tady patří.“

Samozřejmě, že jsem o Tobě věděla. Přátelila ses s Bárou, se kterou jsem tehdy chodila. Jen jsme se do té doby nepotkaly, přitom jsi mě pozdravila tak, že jsem měla pocit, že se známe léta.

Druhé setkání už bylo intenzivnější a mělo v sobě určitou kuriozitu. Bylo to někdy na jaře. Já byla zrovna v rozchodovém řízení s Bárou. Den předtím jsme spolu byly v divadle, kde jsi tenkrát svítila a domluvila se tam tahle naše inseminační schůzka. Tvůj tehdejší šéf měl fenu, kterou jsi občas hlídala a která zrovna hárala, a chtěl ji nakrýt. Slovo dalo slovo a já dohodila jako ideálního otce Waltra, svého psa.

A tak jsme se následující den ocitly před kostelem na Jiřáku se dvěma psy za účelem inseminace. Zatímco se psi věnovali výrobě potomstva, postávaly jsme, kouřily a povídaly si. Celý to bylo trochu srandovní, chvílema jsme se tvářily, že k nám ti psi nepatří. Obzvlášť po aktu samotném, kdy ještě tak dvacet minut zůstali neoddělitelně spojeni. Podivný tvor se dvěma psími hlavami, který se žalostně snaží pohybovat chvíli za jednou a chvíli za druhou hlavou. Odrážely jsme otázky vyděšených kolemjdoucích i nápomocné rady pejskařů, že do těch psů máme píchnout špendlíkem. Náš hovor překvapivě plynul. Zprvu trochu kostrbatě, ale bylo v něm něco, co mě zajímalo. Dokonce bych řekla, že až provokovalo. Možná proto jsem pak s Tebou šla ještě na oběd, ačkoli jsem zrovna měla očistu a pět dní v podstatě nejedla. Dala jsem si vodu.

Zbytek dne měl být původně úplně jiný. Měla jsem práci v dílně, kterou jsem chtěla dokončit.

Tehdy jsi poprvé narušila mé pečlivé plánování.

Toto naše inseminační dopoledne ovšem přineslo své plody a po dvou měsících spatřilo světlo světa osm malých Waltrů. Píšu Waltrů, protože všechna štěňata vypadala jako on. No jo no, geny nevychčiješ, jak říká moje úhlavní kamarádka Kecka.

Ale ještě pár dnů před tím, než se Walter takto zmnožil, jsi mi napsala. Zdál se Ti totiž sen, ve kterým jsem hrála v shakespearovském muzikálu, a který jsi Ty svítila. To, že jsme spolu v tom snu chodily, jsi mi odtajnila až později. Pozvala jsi mě na kafe a já pozvání přijala.

Rozchodové řízení, ve kterém jsme se nacházela dva měsíce předtím, nemělo žádné dozvuky, a navíc jsem si asi při přijetí toho pozvání nepřipouštěla, že by mohlo jít o rande. To je koneckonců jedno z mých témat. Stále ještě mám problém uvěřit, že bych mohla někoho zajímat natolik, aby mě pozval na rande. A tak jsem se naprosto nepřipravená ocitla na tomto randeti. Vyzvedla sis mě na hlaváku, protože jsem se zrovna vracela z domova, a celou dobu jsi mi nosila „podivné zavazadlo“. 

Už nevím přesně, jestli to byla krabice nebo napěchovaná papírová taška, ale jisté je, že to bylo plné těch nezbytných věcí, které si člověk z domova obvykle vozí. Okurky, zavařeniny, prací prášek, zapomenutý vánoční dárek, domácí klobásy apod. Svou roli nosiče jsi přijala s dávkou odzbrojujícího černého humoru. To je pro nás vlastně dost signifikantní, ten specifický druh humoru, který spolu máme. Prosmály jsme se začátkem vztahu i jeho komplikovanějšími zákoutími. A za to Ti děkuju, za tu lehkost, kterou jsi mi do života vrátila. Taky za tu spoustu nekorektních fórů, za který by nás většinová společnost ukamenovala.

Pár dnů nato jsi dorazila do divadla a ačkoli jsem měla původně jiné plány (jak jinak), daly jsme si drink na baru a pak jsi mě doprovodila pěšky domů. Tentokrát jsi celou cestu nesla pekáč, se kterým jsem měla ten večer velké plány na narozeninách Natálie Řehořové.

Natálko, promiň, ten pekáč ti vylížu jindy!

Naše první oficiální rande se odehrálo den poté. Respektive v průběhu tohoto setkání už jsem ani já nemohla pochybovat o tom, že jde o rande. Organizovala jsem tou dobou sraz našeho ročníku DAMU a potřebovala jsem zjistit, kde ve Stromovce jsou oficiální grilovací místa a jak to tam funguje. A k tomuto průzkumu jsem Tě tenkrát přizvala. Vzaly jsme se na 21 kilometrovou procházku skrze Stromovku do Tróje, pak po břehu Vltavy až do Klecan, odtamtud přívozem na druhou stranu do Podbaby a přes Dejvice, Letnou a Starý město do Vršovic, kde jsi tenkrát bydlela. 

V průběhu týhle procházky proběhl první letmý dotyk. Ležely jsme v trávě u Vltavy, někde mezi Trójou a Klecanama, Ty jsi mi začala sundávat nějaký smetí ze zad a Tvoje ruka tam zůstala o něco dýl, než musela. A se mnou to dělalo neuvěřitelný věci. Ještě teď, když si na to vzpomenu, cítím takovýto šimrání v břiše.

Přespala jsem u Tebe. Možná proto, že už jsem fakt neměla sílu dojít k sobě do Nuslí a možná proto, že jsem prostě chtěla. Celou noc jsem nemohla usnout, i když jsem byla strašně unavená. Nejspíš určitý druh vzrušení. Spojený s obavou, že budu chrápat.

Přesto jsem ráno vyskočila plná energie, běžela na benzinku, kde jsem zakoupila uhlí na grilování, pak k sobě domů, kde jsem naplnila krosnu dalšími grilovacími proprietami, jídlem a jinými nezbytnostmi, a potom tramvají na Letnou, kde jsem vyzvedla gril a s tím vším a psem pak pěšky Stromovkou až na místo určení. Bylo prvního června.

Celé mé konání probíhalo ve zvláštním euforickém stavu. Myslím, žes ve mně aktivovala mé superschopnosti. Nebo jsem aspoň měla ten pocit. Sraz spolužáků probíhal dle plánu a já se tetelila radostí, že se mi to podařilo zorganizovat. Po cca hodině, kdy už jsme byli skoro všichni na místě, se ovšem můj pes začal rvát se psem naší režisérky Terezy. Automaticky jsem mezi ně skočila. Jednak proto, že nesnáším, když se psi rvou a hlavně proto, že jsem měla ty superschopnosti, že jo. 

Skončila jsem s prokousnutým palcem na pravé ruce. Rána nebyla nikterak velká ani hluboká, spíš na blbým místě, na kloubu. A docela to krvácelo. Po krátké úvaze jsem tedy nasedla do auta k Tomášovi a nechala se zavézt na Bulovku. To jsem si ještě bláhově myslela, že jsem za hodinu zpátky. Pořád ještě ve mně doznívala ta vlna euforie. Z čekárny jsem Ti napsala, co se stalo. A Ty ses za další hodinu objevila ve dveřích. Nakonec jsme v čekárně byly snad čtyři hodiny, než jsem přišla na řadu. Za tu dobu mě mé superschopnosti i euforie opustily. Na konci už jsem byla jen obyčejná smrtelnice Marie, která má trochu strach a je hodně lítostivá. A Tys byla celou tu dobu se mnou. 

Četla jsi mi, držela mě za ruku (tu druhou samozřejmě), prostě byla nablízku. Když jsem se po tomhle nekonečným čekání konečně dostala do ordinace, kde mi doktor sdělil, že mi to šít nebude, ale že se to musí znehybnit a že mi dá dlahu, zhroutila jsem se. Snažila jsem se nesměle protestovat, ale mé námitky, že jsem herečka a potřebuju ještě odehrát nějaká představení, doktor nekompromisně odbyl slovy: „Tak jste právě dohrála, slečno.“ 

Určitá definitiva skrytá v těch slovech mě srazila na kolena a já zcela neskrývaně propadla v smíchopláč. To je takový ten stav, kdy nevíte, jestli se smějete nebo pláčete. Tyto dva stavy se neustále střídají a prolínají. Celá ta situace byla zkrátka tak bizarní, že jsem měla pocit, že mě natáčí skrytá kamera. Nejspíš už od rána.

Vrátila jsem se v slzách do čekárny. Myslím, že tě můj stav musel vyděsit. Vypadala jsem, že mi právě oznámili, že mi tu ruku amputujou. Od ramene.

Z toho stavu bezmoci se mi nepodařilo vystoupit, spíš se to prohlubovalo, zejména v sádrovně, kde mi instalovali dlahu, která byla od konečků prstů až po loket. Trochu mě uklidnilo pivo, které jsi mi otevřela na schůdkách před nemocnicí, ale informace, že sraz spolužáků, který jsem zorganizovala, právě skončil, mě poslal zase zpátky.

Tak začalo naše období s iglúem. Tak jsme totiž začaly říkat tý mý dlaze. Byl červen, venku už pořádný vedro a já měla na ruce velkou, bílou věc. Iglú. Vlastně nás to hodně sblížilo. Potřebovala jsem s nějakýma věcma zkrátka pomoct a Tys byla nablízku. Nakonec jsme se celou tou dobou prosmály a když mi dlahu sundali, myslím, že se nám několikrát po iglúovi zastesklo.

Turbulentní začátek se zvolnil o prázdninách, které jsme každá měla už naplánovány po vlastní ose. Můj týden ve tmě mě dokonce dovedl k úvahám, zda má náš vztah budoucnost, zda nejsme příliš rozdílné. Nebyla jsem si vždycky jistá, že Ti rozumím. Měla jsi z toho podvědomě strach, a když jsem se Ti k těmhle úvahám přiznala, hrozně se Tě to dotklo.

Tenkrát jsem se rozhodla nepřemýšlet o tom, ale žít to.

A i když bych toho svého rozhodnutí mohla dnes litovat, neudělám to. Naopak poděkuju. Za to, že jsem měla možnost zažít rok a půl nádherného vztahu. Že jsem měla možnost Tě blíž poznat. Že jsi mě naučila říkat miluju Tě, aniž by to byla prázdná slova. Že jsi mě přijímala takovou, jaká jsem a já se cítila nejvíc přijímaná za celý svůj život. Za intimitu a blízkost, kterou jsme sdílely. Za všechny ty výlety a procházky, na které jsme se vzaly. Ty povedené i ty nepovedené, protože i ty mě obohatily. Za všechna témata, která jsme otevřely. Za to, že jsme spolu tvořily domov a žes mi poskytla neuvěřitelné bezpečí. Za svobodu, se kterou jsem s Tebou žila náš život. Za to, že jsem si ho poprvé dovolila žít naplno, bez nutnosti omlouvat se za svou existenci nebo způsob, jakým ho žiju.

Považuju Tě za svou rodinu, a tou už navždy zůstaneš, ať se mezi námi stane cokoli.

Zrovna teď máme „zatáčku pekla“ a těžko říct, zda se nám podaří vybrat ji nebo ne. A jestli z ní vyjdeme spolu nebo každá sama. Ironií osudu jsme zavřený v našem bytě, který za měsíc opouštíme. Trávíme spolu Vánoce v karanténě. Ty jsi pozitivní, já spíš ne. Ale na tom zas až tak nezáleží.

Jsem si totiž jistá, že to dobře dopadne.

A pokud to není dobrý, ještě to není konec.

Konec cukrárny, jež zná chutě Smíchova. Motivace je pryč, říká majitelka

Cukrářka Klára Frycová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Po otevření dveří pod růžovým vývěsním štítem se nos návštěvníka i přes nasazenou roušku zaplní vůní čokolády....

Jací jsme v posteli podle hvězd? Blíženci experimentují, Štíry sex ovládá

Znamení zvěrokruhu - ilustrační foto | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium O lásku je třeba pečovat stejně jako o zdraví. Proto se oslava svátku zamilovaných, který připadá na 14. února, zdá...

Policie vyklízí Hlavní nádraží. Jeho obyvatelé si našli nový „Sherwood“

Bezdomovci na pražském Andělu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Narkosvět v legendárním parku u pražského hlavního nádraží, kterému všichni přezdívají Sherwood, se proměňuje a...

P. Holecek Hezké 8:32 1.1.2021