Pátek 27. listopadu 2020svátek má Xenie -2 °C zataženo Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: Uvězněni za monitorem a ve svých vzpomínkách. Jak by také mohl vypadat svět?

Marie Štípková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková | foto: Jakub Delibalta

„Babi, vypravuj, jaký to bylo dřív. Když jsi byla mladá. A bylas ta…hráčka.“ „Neříká se hráčka, ale herečka, ty trumpeto!“ „Bábíííí, prosíííííím!“

Tři dětské obličeje se tisknou na monitor mého počítače, navzájem se překřikují a žadoní. Nejsou v mém pokoji, tisknou se k monitoru z druhé strany, jsou vevnitř. Existují pro mě jen v tom počítači, který je už přes deset let mým jediným spojením se světem tam venku. Mým komunikátorem.

V dnešním světě se totiž člověk po šedesátce ocitá v rizikové skupině, a jako takový je umístěn do sociálního zařízení zajišťující „bezpečné a klidné stáří“, což hrdě hlásá i nápis na budově, ze které s okolím komunikuju už jen skrze počítač. Státní nařízení. Matně v paměti lovím vzpomínku na den, kdy jsem ten nápis poprvé viděla. Poprvé a naposled. Vzpomínka je mlhavá. Vypadá spíš jako obraz, který chci z paměti vytěsnit. Začátek konce. Poslední nádech před dokonalým utěsněním v bezpečném vakuu.

Marie Štípková
Marie Štípková

Dětem povykujícím tam za sklem je deset, osm a šest let. Mě sedmdesát čtyři. Nestihla jsem to. Nikdy jsem je neviděla naživo, což si jistě dokážete spočítat. Lítost s tím související vypočíst nelze.

Chtějí, abych se ve vzpomínkách vrátila do dob, kdy byl svět ještě v pořádku. Nebo tomu alespoň vše nasvědčovalo. Tak jistě, globální oteplování už tehdy bylo v plném proudu, ale nikdo z nás si to nebyl schopen v tu dobu pořádně přiznat nebo snad proti tomu něco podniknout. Ta hrozba byla příliš nereálná. Virtuální. Člověk se mohl bez pocitu nebezpečí procházet po světě. Cestovat. Vídat se s blízkými. Obejmout je. Dát si s nimi večeři v restauraci. Nebo pár drinků na baru. Prostě žít. Dnes je pro mě všechno tohle jen virtuální. Slovo „virtuální“ jsem v určitém okamžiku začala nenávidět. Jen už si teď nevzpomenu, kdy přesně to bylo…

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). 

V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon.

Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

„Tak dobře, svišťata…budu vyprávět. Ale musíte být úplně v klidu! Pamatujte, že vzpomínky se rodí v tichu a jakýkoli, byť sebemenší hluk by je mohl vylekat tak, že by utekly třeba nadobro. A to by potom zůstalo to vypravování nedopovězené…a osvobodit takový konec vypravování z vězení nedopovězení není vůbec snadná záležitost, to si pište! Je to ještě o něco těžší než vysvobodit princeznu ze spárů devítihlavé saně.“

„Jaký sáně vosvobodit, babi?“ „Saně, ne sáně, troglodyte!“ „Co je saně? A co je troglodyte??“ „Ne saně, ale SAŇ…a je to drak. A troglodyt seš ty, troglodyte!“ „Babi, že nejsem žádnej troglodyte, ať mi tak neříká, když to nejsem. Bábíííí!“

Děti chvíli peskují jeden druhého a třetí prvního, až se všichni navzájem uklidní natolik, že bys slyšel jehlu v kupce sena…nebo tak nějak. Zkrátka sedí před obrazovkou jako pěny a ani…nedoutnají. Já se mezitím pohodlně usadím do svého modrého křesla, které jsem si kdysi sama přečalounila, zamhouřím na chvíli oči a ponořím se do vzpomínek. Vlastně to dělám dost ráda. S každým ponorem jako by se mi vlila do žil trocha mé někdejší energie. Esence oné opojné doby, kdy byl život ještě živý. Udělám pár temp, vylovím tu nejzářivější perlu ze dna vzpomínek a ruku v ruce míříme k hladině.

Usměju se a prudce otevřu oči. Mláďata zatají dech. Vzpomínka se na slunci leskne ještě o něco víc než u dna a mým tělem projede drobný záchvěv radosti. Zajímavý. Už jsem to skoro zapomněla. Jaký to je. Mít radost.

„Budu vám vyprávět, jak jsem si jednou dala několik bazénů Prahou.“

„Co je bazénů, babi?“

Tohle bude složitý. Vždycky zapomenu, co všechno ty děti nikdy nezažily, a proto se jim pod konkrétními slovy nic nevybavuje. Kupříkladu bazén neboli veřejná plovárna je pojem, který byl pro nepotřebnost už před několika lety vyškrtnut ze slovníku. Bazény samotné byly zrušeny ještě pár let předtím, potom co byly zařazeny do kategorie vysokého rizika přenosu nákazy a lidi tam přestali chodit. Chvíli zely prázdnotou, načež byly postupně přebudovány na objekty k jiným účelům.

„No, bazén je takový místo, kam dřív chodili lidi plavat. Obrovská nádrž plná vody. Vevnitř v budově nebo i venku.“

„To tam jako plavalo více lidí společně? Fuuuuj!“

Zprudka se nadechnu…pak zavřu oči, napočítám do deseti…a vydechnu. Sprostá slova zůstala jen v mé mysli. Nemůžu se na ně zlobit. Někdo, kdo si kdykoli může jít zaplavat do moře s delfíny či do průzračného jezera při západu slunce, a přitom může být klidně u sebe doma v obýváku, tohle pochopit nemůže. Zasraný virtuální reality. Spolknutá slova se vrací jako reflux a pálí mě v jícnu. Znovu napočítám do deseti a pak dětem trpělivě vysvětlím dřívější význam veřejných plováren pro společnost. Zároveň dodám, že v mém vyprávění je slovo bazén použito v přeneseném významu. Respektive, že slovní spojení „dát si bazén“ znamená usnout v tramvaji či jiném dopravním prostředku emhádé a dojet až na konečnou. Chvíli se ještě věnujeme popisu tramvaje, její funkci a systému samotné emhádé a pak se pod podmínkou nepřerušování vracím zpět ke své vzpomínce.

„Už si nepamatuju, jestli to bylo na jaře nebo na podzim. Určitě vím jen, že to nebylo v zimě. Nebyl sníh. Ani pořádná zima. A v létě to nebylo, protože v noci už bylo docela chladno.“

Zarazím se a zaostřím na obrazovku počítače. Zírají na mě tři páry vytřeštěných, dětských očí a mě vzápětí dojde, že potom, co rozdíly mezi ročními obdobími postupně vymizely, vymizela i jednotlivá slova z lidských myslí.

„Zkrátka důležité je jenom to, že to bylo pozdě v noci. Vracela jsem se zrovna z představení v Rubínu a chtěla stihnout noční tramvaj z Malostranského náměstí. A noční tramvaje začínaly jezdit po půlnoci, takže už muselo být po půlnoci. Myslím, že bylo nějak po druhé hodině. Vidím, že se nadechuješ, Theo a chápu, že ti to zřejmě připadá nezodpovědné a snad i nebezpečné. Ale tehdy to bylo normální. Jít večer do divadla na představení, sednout si pak na chvíli s přáteli a vypít společně nějaké ty nápoje. Někdy i alkoholické. A občas se ta chvíle protáhla a když pak šel člověk domů, byl už zase skoro den. Ovšem já tehdy nebyla ani tak opilá, jako spíš unavená.“

Co je to divadlo a jaký mělo svého času význam pro společnost, jsem dětem vysvětlila už dávno. Vzhledem k tomu, že jsem vystudovala herectví a nějaký čas se tím i živila, pokládala jsem to za svou povinnost.

„Když přijela tramvaj, nastoupila jsem, sedla si a v duchu jsem si opakovala, že hlavně nesmím usnout. Stejná slova jsem měla na mysli i na Lazarské, kde na sebe noční tramvaje deset minut čekaly. To jsem byla ještě vzhůru. Tehdy jsem bydlela na Ječné a zastávku tramvaje jsem měla téměř před domem. Z Lazarské to bylo asi deset minut pěšky. Vlastně nevím, proč jsem tehdy nevystoupila. Jisté je jen to, že někde v úseku mezi Lazarskou a Štěpánskou jsem usnula. Probudila jsem se asi za hodinu, hodinu a půl. Seděla jsem sama v prázdné, rozsvícené tramvaji. Všechny dveře byly otevřené. Tramvaj samotná byla na jakémsi neosvětleném betonovém prostranství a já si v první chvíli pomyslela, že mě unesli mimozemšťani. V tu chvíli se v dáli rozsvítila světla a mě vmžiku došlo, že zdrojem by mohl být nějaký další dopravní prostředek patřící do služeb emhádé.“

Ve skutečnosti ten myšlenkový proces trval asi déle, ale proč kazit historku pravdou, že jo.

„Rozběhla jsem se ke zdroji světla, který se posléze ukázal být autobusem. Z posledních sil jsem zabušila na dveře a se zvláště prosebným výrazem gestikulovala na řidiče, aby mi otevřel. Když tak učinil, vychrlila jsem na něj, že vůbec nevím, kde jsem a jak jsem se tam dostala a jestli náhodou nejede směrem do centra, načež mi řidič z leknutí prozradil, že projíždí přes zastávku I.P.Pavlova. Srdce mi zaplesalo! Bylo to jen kousek od mého domu. Řidiči se mě zřejmě zželelo, a tak mě pustil dovnitř, i když to dle jeho slov nebyla nástupní zastávka, ale depo. Bylo něco kolem půl čtvrté. Nastoupila jsem do prázdného autobusu. Posadila se. A usnula.

Probudila jsem se trhnutím asi po hodině. Autobus byl úplně plný, všude kolem byli lidi. Podívala jsem se na světelný panel, kde se píše, jakým směrem autobus jede. Čakovice. Kde to, do prdele, je? Pomyslela jsem si…“

„Do prdele se neříká, babi.“

„Vždyť jsem to taky neřekla, já si to jenom pomyslela. A nepřerušuj, jestli chceš vědět, jak to dopadlo! V tu chvíli jsem před všemi těmi lidmi nechtěla vypadat, že panikařím. Tak jsem se tvářila, že jsem celou dobu měla v plánu přesně v tuhle chvíli se probudit a vystoupit na následující zastávce. Což jsem taky udělala. Ta zastávka se jmenovala Tupolevova. Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl páté. Přiznávám, že už mi bylo krapet úzko. Říkala jsem si, tak jo, holčičko, konec srandy, je čas zavolat si taxíka. Vytočila jsem na telefonu taxislužbu, mile se pozdravila s odměřeným ženským hlasem na ústředně a jala se vysvětlovat svou pozici. 

Hlas mě ovšem zarazil se slovy, že to, že stojím na zastávce Tupolevova, je sice krásný, ale naprosto k ničemu, protože ulice Tupolevova má asi osm kilometrů, takže ať urychleně najdu nějaký dům na tý ulici a nahlásím jí číslo toho domu. Chtěla to položit. Sice jsem měla na krajíčku, ale snažila jsem se nepřerušit kontakt s ženou na ústředně. Rychle jsem se rozhlédla, v dáli rozeznala jakýsi panelák a klusem se vydala tím směrem, přičemž jsem o veškerém svém konání spravovala ženu na druhém konci drátu. Když jsem se dostala k frázi: vydržte mi ještě chvilku, už skoro dohlédnu na číslo popisné…vypnul se mi telefon. Rozplakala jsem se.

V slzách jsem se potupně vrátila na zastávku a na protější straně silnice zahlédla skupinku lidí, kteří vypadali tak nějak zorganizovaně. Každopádně dost zorganizovaně na to, že by už mohli jít do práce. Přeběhla jsem silnici a v tichosti jsem následovala onu skupinu. Dovedli mě na zastávku autobusu. V protisměru pochopitelně. Po chvíli přijel autobus, do kterého ta skupina nastoupila. Včetně mě. Už jsem si ani nečetla, kam autobus jede. Byla jsem naprosto odevzdaná. Po pár zastávkách jsme dojeli ke stanici metra Letňany, kde jsme všichni vystoupili. Bylo pár minut před pátou, takže každou chvíli mělo jet první metro. Seběhla jsem do útrob země, naskočila do prvního ranního vlaku, který se brzy objevil na nástupišti, a zaradovala se, že je to zrovna linka C, že vystoupím na Pavláku a odtamtud to mám kousek pěšky…načež jsem usnula a probudila se až na Kačerově. Domů jsem se nakonec dostala až někdy kolem půl sedmý.“

S poslední větou se můj pohled stočí k počítači. Místo zvídavých, doširoka otevřených dětských očí se ovšem střetne s černou obrazovkou, na které bliká nápis: spojení přerušeno.

Možná je to tak lepší, povzdechnu si.

Inspirováno novelou Jóko Tawadové a současnou situací.

Historku o noční cestě Prahou tam a zase zpátky napsal život sám už před nějakými lety.

A pokud jsi dočetl až sem, překonal jsi hranici 1770 slov a máš můj obdiv.

Den se zaměstnanci pohřební služby: poslední rozloučení má dnes jiná pravidla

Tělo je nejprve pečlivě vydezinfikováno a následně uloženo do rakve. V ­té... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium MF DNES rozptyluje mýty o pohřebnictví v době koronaviru. Pohřeb do země možný je, i když se úplně nedoporučuje. O čem...

Jak vydržet v ledové vodě? Finta je jednoduchá, popisují otužilci

S otužováním začali letos Špačkovi. Oblíbili si Konventský rybník, kde si mohou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Klepat se zimou tak, že si nedokážete zavázat ani tkaničky u bot, a přitom se tomu smát? I to dokáže koupání v ledové...

Miliardář Dědek o Pardubicích, krizi, (ne)fungování extraligy i Jágrovi

Petr Dědek, majitel HC Dynamo Pardubice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jeho jmění se odhaduje na čtyři miliardy korun, podle magazínu Forbes je 54. nejbohatší Čech. Na přelomu roku se Petr...