Středa 27. ledna 2021svátek má Ingrid 1 °C oblačno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: Zpět v ringu aneb Exotické diapozitivy naší báječné dovolené

Marie Štípková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková | foto: Kateřina Blahová Bliss

Vždycky je to stejný. Vyhradím si na psaní téměř celý den a pak ho důsledně (většinou až v průběhu dne samotného) zaplním různými neodkladnými činnostmi. Odborně se tomu říká prokrastinace. Vlastně už mi ani nepřijde zábavný o tom psát. Natož toho být součástí. Doslova živoucím příkladem. Děje se to a já to vidím.

Už ani sama před sebou nepředstírám, že se to neděje. Přijala jsem to jako nedílnou součást psaní blogu. Protože přijetí je prvním krokem na cestě ke změně…jsem někde četla. 

Je to takový můj rituální tanec před lovem. A na tom, jak zatancuju, bude záležet velikost úlovku. A tak polknu nadávky, zatnu zuby a zase znovu voskuju boty, skládám prádlo do úhledných komínků, čistím pračku kartáčkem na zuby a pomocí ředidla zbavuju sklenice, které doma máme k nakupování bez obalu, zbytků lepidla. Protože zrovna TEĎ každá ta činnost musí být nutně vykonána. Tancuju až do zemdlení. Tančím, abych měla plný břich. A fakt, že to vím, mě neskutečně unavuje.

Vlastně jsem s tím chtěla seknout. Přestat psát. A tohle byl jeden z důvodů. Ta únava ze sebe. Nebo možná i určité…znechucení. Někdy je zkrátka těžké vidět svůj obraz v zrcadle. A pohlédnout si zpříma do očí. Neuhnout.

Marie Štípková
Marie Štípková

Tenhle příspěvek měl být můj poslední. Takové poslední rozloučení. Předání myšlenkového štafetového kolíku někomu dalšímu. Někomu, kdo ještě má co říct. Kdo je „mladý a neklidný“. Hlavně mladý teda. Protože já už ne…jsem si říkala. Dělám přece spoustu dospěláckých věcí a na ty mladý a divoký už mi nezbývá čas a energie. Už půl roku žiju v jednom bytě se svou skoroženou. Tím myslím ženu, která mě požádala o ruku.

A já řekla ANO! Je to už nějaká doba a stejně mi pokaždý, když se podívám na prsteníček své levé ruky, zazní v hlavě věta pronesená Popelkou ve stejnojmenné pohádce: „ale to je přece svatební!?“ Se stejným dojemným zajíknutím. Svatbu řešíme. A to je hodně dospělý. Teda svatbu…my se vlastně vzít nemůžeme. My se můžeme jenom registrovat jako automobily. A ani tu espézetku pak nemůžeme mít společnou. Taky hodně dospěle platím nájem, telefon a složenky. Včas. Taky životní a penzijní připojištění. Na „až bude hůř“. 

Mám konečně dospělý trvalý bydliště v Praze. Sice na svým bývalým bytě, kde už půl roku nebydlím, ale stejně… Taky mám parkovací kartu na Praze 4, auto v servisu, protože koncem měsíce končí technická a jak řekl můj pán z autoservisu, kterej vypadá jak Robert Rosenberg: „bude to chtít pár kosmetickejch úprav.“ Velmi dospěle chodím pravidelně k zubaři i na gynekologii. Dokonce si už nějakou dobu pečlivě zapisuju první den menstruace do diáře. To abych pak nebyla překvapená jak silničáři v zimě. Pokaždý znovu.

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). 

V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon.

Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

Tak takhle nějak se mi v hlavě rojily myšlenky a ponoukaly mě k rozhodnutí. Ovšem pak stačilo jedno letmé setkání s kamarádem, který mi jen tak na ulici mimochodem řekl, že ten můj blog moc rád čte a že se na něj vždycky těší. A já měla rázem pocit asi jako Trigorin, na něhož Nina při prvním setkání obdivně vyhrkne „já vás čtu“. Pocit autorky, jejíž tvorbu někdo sleduje a vstřebává.

Ale nejen proto, že mě někdo čte, tu zase sedím a píšu. Uvědomila jsem si totiž, že mě to baví. Že mě baví pojmenovávat. To, co žiju, co cítím a co si myslím. Řadit myšlenky do úhledného pořádku vět a souvětí. Abych se v nich já sama lépe orientovala. S orientací jsem měla vždycky potíže.

A tak si ručníkem, kterej jsem už už chtěla hodit do ringu, stírám pot z obličeje a jsem zpátky ve hře. Pomyslný gong odstartoval čtrnáctý kolo a já stojím v ringu pevně rozhodnutá ještě pár kol vydržet. Rukavice na rukou nemám. S těma se blbě píše.

Děje se to samozřejmě i tentokrát. Tenhle text jsem měla odevzdat v neděli. Je středa, já sedím v jedné brněnské kavárně a píšu. Konečně. Musela jsem před všemi těmi neodkladnými činnostmi prchnout až do Brna, abych něco napsala. Utéct před svým životem. O kterém ovšem píšu. Paradox.

Chápu, že si někteří z vás mysleli, že jsem fiktivní postava, ale já skutečně existuju a věci, o kterých píšu, se staly.

Prázdniny jsou v plném proudu, je vedro k zalknutí a mě napadá, že právě tohle v létě děláme, když jezdíme na všechny ty báječný dovolený do dálek, z nichž pak na svých sociálních sítích vystavujeme sérii „báječných diapozitivů“. Utíkáme. Do všech těch exotických -cek, -sek a -ií. Ale proč? Před kým nebo před čím? Sami před sebou? Před všedností? Před tím kouskem češství v nás? Není jednou za čas dobrý zůstat doma? Vopíct si pěkně buřta nad ohněm a prostě přiznat, že i tohle jsme my? Otevřít si lahváče a vypít tu hořkou, vychlazenou dvanáctku až do dna.

Pamatuju si na první rodinnou dovolenou u moře. Jeli jsme do Polska, k Baltskému moři. Vyráželi jsme večer a naši nám na zadních sedadlech modré stodvacítky udělali „spací vůz“. Spokojeně jsme se se ségrou zavrtaly do spacáků a s příslibem, že ráno, až se probudíme, budeme už u „moříčka“, usnuly. Probudily jsme se ovšem 15 kilometrů za hranicemi, protože automobil vypověděl službu. Tehdy jsme k moři nakonec dorazili. Bylo slané a příšerně studené. Postupně jsem se v rámci rodinných dovolených podívala na různá místa a ochutnala slanost několika moří a oceánů, protože se zvyšující se nabízenou kvalitou služeb v rámci cestovního ruchu se v průběhu let zvyšovala i ekonomická zajištěnost naší rodiny. 

Jenomže hotelové komplexy vypadají všude stejně. A tak mi rodinné dovolené splývají v jeden jediný světový hotelový komplex. Bezpečný a sterilní svět. Komfortní zóna. Aby nedošlo k mýlce – já našim samozřejmě nevyčítám, že nás na tyhle dovolený brali. Při početnosti naší rodiny je to vlastně obdivuhodný. Navíc dělali to, co v té době považovali za nejlepší. A já jim za to děkuju!

Tehdy jsem si to svým způsobem asi i užívala. Ale stejně se mi ze vzpomínek mnohem častěji vynořují ty z letních dětských táborů. Jsou voňavější a barevnější. Každoroční příděl dobrodružství, po kterém jsem toužila. Nemuset se mýt. Být v lese. Za každého počasí. Celých čtrnáct dnů v jednom oblečení. Pocítit vlastní divokost.

Možná i proto jsem se v dospělosti dostala k cestování tzv. na divoko. Někdy se tomu říká taky „backpacking“, protože cestujete jen s tím, co unesete na zádech. To, jestli spíte ve stanu po kempech, u někoho doma na gauči nebo jen tak ve spacáku v parku, je už na vás. Byla jsem takhle všude možně, protože jsem věřila, že právě daleko od domova to budu mít blíž k sobě. A musím říct, že každá ta cesta mě ke mně samotné přiblížila. Na cestě se toho o sobě dost dovíte. Ať už jste na ní sami nebo s někým dalším. A někdy se dovíte i to, co vědět nechcete.

Letos jsme s Annou-Marií měly jet na Ukrajinu. V předběžném plánu byly hory i města, od obojího trochu. Ačkoli jsem se těšila, že Anně-Marii představím svůj způsob cestování, měla jsem zároveň trochu strach. Strach z cestování v páru. Z toho, co se dovím. O sobě i o ní. Zasáhla korona a my se celkem snadno dohodly na dovolené „z českých luhů a hájů“. Taky prázdniny se nám rozdrobily spíše na kratší úseky, a tak jsme zvolily sérii jednorázových výletů do různých koutů republiky.

Začaly jsme třídenním přechodem Bílých Karpat, který skončil po jednom dni. Protože po tom, co to bylo nejdřív „hodně do kopce“, to bylo druhý den zase „furt hodně z kopce“ a taky „furt jenom v lese“. A tak jsme narazily. Jedna na druhou a na naše představy o cestování. Nepochopila „proč by měl být večer člověk tak unavený, že zakopne o spacák a upadne do kómatu, aniž by si umyl zuby“ a „v průběhu cesty nemá sílu na to, aby si povídal“. Mně to přijde skvělý. Oboje. Samozřejmě, že mě napadlo, že uteču. Ale před kým vlastně? Sama před sebou? Abych se pak k sobě oklikou a po složitější cestě musela vracet?

A tak jsem zůstala. A za pár dnů vyrážíme na další část dovolený. Asi to bude zase jiný, než jsem plánovala, ale co už. Nejlepší je nic neplánovat. Protože jediná jistota je změna.Protože jednou za čas je prostě dobrý zůstat. A tu hořkou dvanáctku si vypít pěkně do dna. 

TEST televizorů: Nevyznáte se v široké nabídce? Pomůže vám náš velký přehled

Moderní televizory jsou naplněné aplikacemi a funkcemi, mohou být i zajímavým... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Od 3 190 do 62 990 korun. Všechny zobrazovací technologie, všechny televizní operační systémy a jedenáct vybraných...

Jak vydržet v ledové vodě? Finta je jednoduchá, popisují otužilci

S otužováním začali letos Špačkovi. Oblíbili si Konventský rybník, kde si mohou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Klepat se zimou tak, že si nedokážete zavázat ani tkaničky u bot, a přitom se tomu smát? I to dokáže koupání v ledové...

Manažer postavil srub uprostřed chráněné oblasti. Tvrdí, že to je posed

Stavba, jež načerno vyrostla v CHKO Lužické hory. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Nejprve tvrdil lidem, že je to seník. Když se o jeho stavbu začaly zajímat úřady, prezentoval ji jako posed. Ve...

Problémy s početím má více než jedna pětina párů, říká nová vedoucí lékařka kliniky GENNET
Problémy s početím má více než jedna pětina párů, říká nová vedoucí lékařka kliniky GENNET

Kliniky GENNET se od roku 1996 specializují na komplexní péči v oboru lékařské genetiky, prenatální péče a léčbu poruchy neplodnosti.